Na jejím Instagramu se objevují fotky jógy, psa Kešu a hlavně tetování. Bára Cielecká, známá spíš pod pseudonymem Duhovka, už deset let tetuje ručně metodou handpoke a kolem svého minimalistického stylu si vybudovala silnou komunitu příznivců. Motivy srdíček nebo slova LÁSKA vytetovala už tisícům lidí a patří mezi nejvyhledávanější tatérky v Česku. Teď sama prochází vnitřní transformací a zvažuje i jiné profesní zaměření. „Tetování ale miluju a rozhodně s ním nechci skončit,“ říká pro CzechCrunch.

Sama dlouho nevěděla, že se právě tímhle směrem vydá. Jak se tedy k tetování dostala? „Tu otázku dostávám už téměř deset let a pořád na ni nedokážu odpovědět jednou větou,“ říká Duhovka ke svým začátkům.

Už jako dítě chodila do výtvarných kroužků a malování i kreslení pro ni bylo přirozenou součástí života. Později ji začala bavit i fotografie, a proto zvažovala studium s nějakým podobným zaměřením. „Chtěla jsem jít na uměleckou školu, konkrétně na fotku, ale doma se rozhodlo jinak,“ vysvětluje rodačka z Moravy. Její máma byla přesvědčená, že by měla jít studovat jazyky, že by měla cestovat. Cielecká proto nastoupila na obor cestovního ruchu.

Po maturitě a přesunu do Prahy odjela na rok na Mallorcu, kde hlídala děti. Právě tam začala znovu malovat, i tak si ale obrázky nechávala pro sebe. Po návratu domů přišel zlomový moment. „Seznámila jsem se s klukem, který měl takový podomácku sestavený strojek, se kterým jsem si zkusila poprvé něco vytetovat,“ říká Duhovka s tím, že ji to tehdy moc nenadchlo.

„Ukázala jsem mu ale pár svých skic a on byl první, kdo mě v tom podpořil – řekl, ať začnu tetovat, a že když mi nesedí strojek, můžu to zkusit jen jehličkami. Poslal mi pak v obálce pár jehel a barvu. Na tu obálku navíc nakreslil duhu a adresoval ji Víle Duhové,“ vzpomíná Cielecká, která už tehdy na svých sítích právě pod přezdívkou Duhová víla vystupovala.

 

Zobrazit příspěvek na Instagramu

 

Příspěvek sdílený Bara Cielecka (@duhovka.ink)

První dva roky tetovala jen sebe a své blízké. Až ve 23 letech se stalo tatérství jejím hlavním zdrojem obživy – a taky způsobem, jak zhmotňovat niterní emoce. „Chtěla jsem si pozitivní afirmace vpisovat do těla,“ říká. Její jednoduchá srdíčka, slova jako MILUJ nebo minimalistické čáry už nosí na těle tisíce lidí, mnozí z nich se k Duhovce vrací pro další. A i když se podle ní za posledních deset let scéna výrazně proměnila a rozrostla, své místo si v ní i dnes najde každý.

„Pro ty, kteří teprve začínají, to může být demotivující – tatérů je opravdu hodně. Rozhodně bych to ale nevzdávala. Pozitivní je, že má zákazník velký výběr a tatéři zase individuální styly, kterým se věnují,“ míní dvaatřicetiletá umělkyně, jejíž tvorbu sleduje na Instagramu takřka 54 tisíc lidí.

Běžný pracovní den teď Duhovka tráví v pražském studiu na Letné, které je součástí Dark Concept Store. Ráno u ní ale patří klidu a přípravě – vstává mezi šestou a sedmou hodinou, vykoná své pravidelné rituály a následně jde na dlouhou procházku se psem. „Potom praktikuju jógu, to mi zabere přibližně hodinu, a pak už jsem až do večera ve studiu,“ vysvětluje.

Právě jóga je hluboce spojená s její osobní a duševní cestou, která sahá k období dospívání. „Je to pro mě dost intimní téma, ale už jsem připravená vystoupit z komfortní zóny a otevřeně o tom mluvit,“ říká tatérka a pokračuje: „Zhruba od svých sedmnácti let pracuji se sebepřijetím – tehdy se mi totiž začaly projevovat silné úzkosti a panické ataky. Maskovala jsem to, styděla jsem se za to, že vnímám věci jinak než ostatní. Samozřejmě proběhla i návštěva psychiatra, ale prášky jsem to řešit nechtěla.“

Pomohly jí až knihy, které dostala: Moc vědomí a podvědomí a Cesta k lásce. „To byl první kontakt s jógou. Začala jsem se víc zajímat o příčiny toho, co se mi děje, co to spouští, proč to nezažívají ostatní. Řešila jsem, co vlastně znamená ‚já‘ – což byl i jeden z důvodů, proč jsem začala tetovat slova jako JÁ a LÁSKA. Učila jsem se, co je mysl, vědomí, podvědomí, jak s nimi pracovat. Učila jsem se afirmace, dechové techniky, vizuální meditace. Strach jsem překonávala tak, že jsem se mu vystavovala. A do roka jsem byla schopná fungovat,“ líčí tatérka, která začala později docházet i na terapie.

I přesto se k ní úzkostlivé stavy a panické ataky v různých obdobích života vracely. „Stávalo se to ve chvílích, kdy jsem se od sebe odpojila – když jsem neposlouchala sebe ani své blízké, když jsem si neuměla nastavit hranice,“ vysvětluje Duhovka.

Velkou změnou si nakonec prošla loni, kdy podle svých slov opustila staré vzorce, potlačené emoce i hrdost. Dnes se snaží přijímat všechno, co přichází, ať už se jedná o jakoukoliv emoci. „V tu chvíli je potřeba si projít všemi fázemi, které k tomu patří, pustit ze sebe emoce a nepotlačovat je,“ míní. Při panických atakách jí pomáhá připomínat si pocity, kdy se v životě cítila šťastně a svobodně. „Jen to, že jsem, jak je to krásné, když člověk jen je, mě vždycky nakoplo bojovat,“ vysvětluje Duhovka.

Během své tatérské kariéry si také prošla vyhořením. V takových chvílích jí pomáhá malování, plavání, bruslení, dlouhé procházky bez sluchátek a samozřejmě jóga, konkrétně ashtanga. Právě k té se v těžších momentech svého života vždycky vracela. „Tetování miluju a rozhodně s ním nechci skončit. Do budoucna bych ho jen ráda dělala méně a víc ho propojovala s tou jógou,“ říká.

Po desetileté praxi se v ní chce posunout zase dál. „V prosinci minulého roku jsem byla na prvním kurzu, pravidelně jezdím na workshopy a dál se v ní vzdělávám. V srpnu mě čeká další kurz a pak se uvidí,“ říká s úsměvem. Respekt vůči praxi si ale pečlivě střeží. „Tohle učení je na celý život. Čím déle jógu praktikuji, tím větší k ní mám pokoru – k té nekončící moudrosti, kterou díky ní získáváte. A já už nikam nespěchám, ale taky zbytečně nečekám,“ uzavírá Duhovka.