Ke dřevostavbám přičuchl u protinožců. Dnes jich staví sto ročně a říká: Mrakodrap ze dřeva nedává smysl
Lucern měl být jen malý podnik, který tu a tam postaví dům ze dřeva. Firma, na níž dohlíží bůh Ganéša, teď generuje přes půl miliardy v tržbách.
Původně se chtěl stát hokejistou, studium stavební průmyslovky bylo spíš „plánem B“ od mámy. Právě díky němu ale po škole odjel na Nový Zéland. Tam spatřil svět v ostrém kontrastu k české realitě devadesátek, kde byl zedník často synonymem pro špinavého chlapa s pivem v ruce. „Na Zélandu jsem viděl tesaře, kteří byli vymódění, měli krásné montérky a pracovali v čistém prostředí. A totéž jsem chtěl i u nás,“ vzpomíná Lukáš Černík. U protinožců se dostal ke dřevu – a teď je majitelem jedné z největších firem na dřevostavby v Česku.
Začátky ovšem byly složitější. Po návratu do vlasti rok a půl pracoval v dnes již zkrachovalé stavební společnosti, kde prý zažil rozkrádání i špatnou kvalitu práce, což mu vzalo iluze, s nimiž do Česka přijel. Na obor ale nezanevřel.
Než se pustil do vlastního, sbíral zkušenosti při stavění různých typů staveb, získával manažerské zkušenosti při budování restaurací a čekal, až mu bude třicet. „Řekl jsem si, že v tu chvíli už budu mít dost zkušeností a lidi mi budou věřit,“ usmívá se Černík. Po uplynutí tohoto „milníku“ postavil pár dřevěných domů pro své kamarády, pak i jeden pro sebe. A tak koncem roku 2012 vznikla firma Lucern.
Když ji Černík zakládal, chtěl původně jen malý podnik na obživu, který tu a tam postaví dům ze dřeva. Ostatně první tři nebo čtyři roky Lucern prakticky nic nevydělával – velká část peněz šla třeba na napravování vlastních chyb. „Udělali jsme jich spoustu a já se za to nestydím. Mysleli jsme si, že to děláme dobře, ale neměli jsme třeba správně vyřešené detaily u plochých střech. Jeden takový přešlap nás na opravách stál téměř dva miliony korun,“ líčí dnes třiačtyřicetiletý podnikatel.
Zásadní obrat nastal ve chvíli, kdy se Lucern naplno zaměřil na modernější dřevostavby, v Česku do té doby spíše neobvyklé. Místo klasických „chalupových“ domů vsadil na ony ploché střechy a také větší okna, dřevěné fasády a celkově soudobou architekturu. „Když jsem s tím začínal, okolí mě od toho vyloženě odrazovalo a říkalo, že tohle nebude chtít 95 procent lidí. To ale současně znamenalo, že to může chtít zbylých pět procent populace. A právě na ně jsme se začali soustředit,“ vyzdvihuje Černík.
Rozhovor jsme vedli ve středočeské Bavoryni u Berouna, kde si loni Lucern vybudoval své nové sídlo – v domě vlastní výroby, který zároveň slouží jako ukázkový prostor pro zájemce o takové bydlení. Hned před vstupem návštěvníky vítá Buddha obklopený vodou a zelení, o patro výš pak na byznys dohlíží socha Ganéši. Černík svou společnost řídí podle principů feng-šuej, čínského učení o harmonii prostoru, jež se zaměřuje na čistotu, uspořádání nábytku a přírodní prvky k dosažení klidu.
„Snažíme se ta místa dělat správně. Když jsme dělali základovou desku našeho sídla, dali jsme do ní jídlo, rýži a krystaly. Sešla se u toho celá firma, je to o energii,“ popisuje své přesvědčení. U komerčních projektů se takové rituály neodehrávají, koneckonců by na ně ani nebyl čas. Lucern, který v roce 2024 utržil téměř 550 milionů korun a vydělal přes 44 milionů, totiž ročně postaví kolem stovky rodinných domů ze dřeva. A letos si věří na 150 dokončených projektů.
Většinu zakázek tvoří rodinné domy pro soukromé investory, obvykle ze střední až vyšší třídy s hypotékou. Jejich ceny začínají na čtyřech až pěti milionech korun, výjimkou ovšem nejsou ani stavby za dvacet milionů. Lucern se podílel i na několika developerských projektech, jako v případě výstavby desítek vil v okolí golfového hřiště v Kácově. Stavět chce ale pořád po svém. „Nepracujeme s prefabrikáty, nevozíme panely a jedeme spíš systém two by four, tedy stavbu skládanou přímo na místě,“ vysvětluje Černík.
Ačkoliv se v Česku čím dál víc mluví o dřevěných mrakodrapech, Černík do výšky jít nechce – ekonomicky mu to nedává smysl a beton podle něj v tomhle ohledu pořád vychází líp. Stejně tak se distancuje od nálepky „dostupného bydlení“. „Nazývat dřevostavbu dostupným bydlením je špatně. My nejsme levnější než zděná budova. Naše stavby beru jako znak kvality, v domě ze dřeva jsem bydlel už pětkrát a neměnil bych,“ říká. Mimo jeho hřiště zůstávají i státní zakázky, které mu prý nevyhovují svou nepružností a byrokracií.
Někdy v budoucnu by ale rád vystavěl ucelený komplex dřevostaveb se sdíleným bazénem, fitkem nebo zahradou. „Podobně, jako je tomu ve Španělsku nebo Dubaji. Ne jako česká satelitní zástavba, kde stojí vedle sebe žlutý, modrý a bílý barák bez jakéhokoliv vztahu k sobě navzájem. Něco, co by ukázalo, že urbanizace okrajů měst nemusí být nutně ostuda,“ doplňuje. A pokud by na to někdy došlo, velkou roli v tom sehrají ženy. Tým architektek v Lucernu je totiž až na jednu výjimku čistě ženský.
Nepřehlédněte:
