Chcete-li vybudovat velký podnik, vybudujte nejdříve sebe, znělo jedno z mnoha pravidel, kterými se v životě i podnikání řídil legendární zlínský obuvník Tomáš Baťa. Ostatně vycházelo z vlastní zkušenosti. Tomáš Baťa měl pouhých pět tříd školy. Přesto patřil k jedněm z nejvýznamnějších podnikatelů, které Československo mělo. Zemřel při tragické nehodě před devadesáti lety a Zlín, město, které je s ním neodmyslitelně spjaté, si to hojně připomínal. Ve své době byli Baťové v mnohém revoluční. A některé podnikatelské vychytávky mohou inspirovat i zakladatele dnešních startupů. Jiné jsou ale spíš odstrašující.

Firmu Baťa založili tři sourozenci – Tomáš, Jan Antonín a Anna – v roce 1894. Na první pohled se může zdát, že Baťové byli klasickými podnikateli, kterým se z malé obuvnické dílny podařilo udělat podnik světového rozsahu. Prodávali přece boty, o které musel být v době celosvětového ekonomického rozmachu univerzální zájem. Velkou zásluhu na tom ale mají právě i Tomášovy podnikatelské zásady.

Bohatství, které utržili, sourozenci použili na vybudování celého baťovského Zlína z typicky oranžových cihel. Z města na východní Moravě se během pár dekád stal de facto stát ve státě, v němž byl vládcem Tomáš Baťa, který taktéž vedl rodinnou firmu. V roce 1923 se stal rovněž starostou Zlína.

Když Baťovi se svým podnikáním začínali, měl Zlín necelé tři tisíce obyvatel. Ve třicátých letech už to bylo 35 tisíc. Obdobně narůstal i počet Baťových zaměstnanců. Ve třicátých letech měla firma jen ve Zlíně dva tisíce úředníků. Dalších 65 tisíc zaměstnanců bylo rozprostřeno po celém světě. A dávno už nešlo jen o podnikání s obuví. Byť je Baťa a obuv chápáno jako jedno, firma podnikala až ve 36 oborech.

Práce, na kterou se stály fronty

Na začátku dvacátého století byly ještě běžné pracovní soboty i desetihodinové pracovní doby. To vše Baťa zrušil. A tak zatímco ve Zlíně měli víkendy od roku 1930 volné, v Československu se pracovní sobota zrušila až v roce 1968. Baťa také razil osmihodinové rozdělení dne.

Osm hodin práce, osm odpočinku a osobního rozvoje a osm pro kvalitní spánek. „Říká se, že stoly baťovských úředníků neměly žádné zásuvky, protože agendu, kterou dostali, museli vyřídit ještě ten samý den,“ vypráví Hana Kolínská z Muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně.

Osm hodin práce bylo u Baťů striktně dodržovaných. Zaměstnanci měli zakázáno kouření nebo alkohol na pracovišti. Nesměli si ani povídat u kávy a čaje. I tak stály před továrnou dlouhé fronty lidí, kteří tu chtěli pracovat.

„U Baťů se dalo hodně rychle vydělat téměř na cokoli. Většinou sem lidé nepřicházeli dělat kariéru, ale vydělat si na něco konkrétního. Třeba na krávu. Když toho dosáhli, odcházeli. A když si po čase vzpomněli, že by chtěli i druhou, mohli mít kliku a dostat místo znovu. Anebo měli smůlu, protože ho zabral někdo jiný. Na každého baťovce se také vedl kartoteční lístek. Na něm bylo přesně pospáno, co pracovník umí a co ne. Když měl negativní hodnocení, už ho firma nezaměstnala,“ popisuje Kolínská.

Stejně jako na zaměstnání se ale stály i fronty na baťovské vzdělávání. Podnikatelé nepostavili na Moravě jen továrnu, zakládali také nové školy, internáty i obchodní domy nebo hotely.

„Tomáš Baťa byl fascinován Amerikou. Několikrát ji navštívil a největší inspirace přišla právě odsud. Vezměte si americké company town. S tím, jak se rozvíjí továrna, se rozvíjí i celé město,“ přibližuje Lucie Šmardová, projektová manažerka Zlínského architektonického manuálu. To vše se mimo jiné odrazilo i na budoucí podobě Zlína. 

Vlastní systém vzdělávání i pravidla

Byť měli Baťové jen oněch pět tříd, vážili si vzdělání. Zároveň se jim ale nelíbilo, jak to ve školství vypadá. A tak přišli se svým vlastním systémem. Děti začínaly v podstatě na dnešním druhém stupni základní školy. Byly čtyři třídy – A, B, C a D – a žáci v nich byli rozděleni podle svých znalostí. V áčku byli ti nejlepší. V B a C na tom byli studenti stejně, ale jedni s přírodním a druzí s humanitním zaměřením. V déčku byli ti nejméně nadaní nebo ti, pro něž si rodiče přáli, aby ve čtrnácti vzdělávání se ukončili.

Kdo zůstal, mířil na takzvanou Baťovu školu práce. O tom, že byla úspěšná, svědčí i to, že se na ni každým rokem hlásilo dvakrát i třikrát víc studentů, než bylo možné přijmout. Ten, kdo se dostal, musel na internát, a to včetně těch, kdo bydleli přímo ve Zlíně. Jedna ložnice na internátu měla tehdy devět postelí.

„V létě byl budíček v půl šesté, v zimě ve tři čtvrtě na šest. Následovala rozcvička, úklid pokoje, snídaně. Před odchodem do zaměstnání se kontrolovaly umyté uši, zda jsou správně přišité knoflíčky a vyleštěné boty. V sedm musel být každý u stroje. Kdo měl minutu zpoždění, už se nedostal do fabriky. Poprvé dostal napomenutí, podruhé důtku, potřetí letěl ze školy pryč a od Baťů vůbec,“ líčí Kolínská.

Ve dvanáct mohli studenti práci přerušit na oběd, od dvou do pěti opět pracovali. Následovala večeře a od šesti do půl deváté večer probíhala výuka. Pak se zhasínalo. O víkendu byl prostor pro povinné sportovní kurzy. V nabídce jich bylo deset. Domů jezdili studenti jen na prázdniny. Na dva týdny během celozávodní dovolené a na svátky.

„Ne každý to vydržel. Ten, kdo ano, se měl slušně, protože od prvního dne, kdy děti u Baťů byly, tak vydělávaly. Jejich příjmy přitom byly často vyšší než jejich rodičů. I proto nesměly přijímat žádnou podporu z domu. Nesměly tam ani žádnou posílat, mohly vozit jen dárky,“ vypráví Kolínská.

Z výdělku dostávali studenti kapesné a také náklady na holiče nebo prádelnu. Všechno ostatní zůstávalo na kontě. Kdo chtěl peníze navíc, musel o ně požádat. Vychovatel žádost schválil, anebo také ne. „Když někdo hodně rozhazoval, nic mu nedali, když moc šetřil, měl nařízeno, že si musí něco koupit. Tak se učili znát cenu peněz,“ říká Kolínská. Peníze se u Baťů vyplácely jednou týdně.

„Baťova škola práce měla nejrůznější obory. Obuvnický, gumárenský, plastikářský, obor punčoch a ponožek. Dokonce i důlní obory, protože firma Baťa měla i doly,“ dodává průvodce Památníku Tomáše Bati Zdeněk Urbanovský.

Pro dobrou kariéru i vdavky z lásky

Léta v Baťově škole se vyplácela. Když studenti končili, dívky měly našetřeno na dům a nemusely se tedy vdávat pro peníze, chlapci si mohli zaplatit vysokou školu. Její absolventi se stali manažery na vysokých postech v zahraničí. Na vysoké se kromě manažerských předmětů učili třeba i řídit auto, jezdit na koni, společensky konverzovat v několika jazycích nebo hrát bridž, kriket a golf. V elitní škole pro manažery v Tomášově je dnes hotel a klinika reprodukční medicíny. Pokud baťovský student nechtěl u Baťů zůstat, mohl jít. Všude ho prý vítali s otevřenou náručí.

Podobně jako to chodilo v baťovské škole, to chodilo i v práci. Podle Kolínské byl baťovský úředník honorace, protože to byli lidé velmi dobře placení a společensky oceňovaní. Ani stát se úředníkem ale nebylo tak jednoduché. Od nástupu k firmě to trvalo asi deset let, protože každý úředník nejdřív musel rozumět svému oboru. „To, co měl na starosti, musel nejdříve umět vyrobit,“ vysvětluje Kolínská.

Baťa nebyl příznivcem celopodnikových cílů a ostře centrálního řízení. Inspiraci v jeho systému řízení by tak dnes mohli najít příznivci decentralizovaných organizací. Jeho podnik byl rozdělen na menší jednotky, dílny, prodejny či nákupny a další útvary, které samostatně hospodařily a účtovaly. Do nákladů zahrnovaly ty položky, které mohly přímo ovlivnit včetně elektřiny, vody nebo výrobního materiálu. Mezi sebou pak za přesně určené ceny obchodovaly a komunikovaly.

Tento model dovolil pružný rozvoj všech jednotek a v kombinaci s týdenními účetními cykly umožňoval rychle identifikovat problémy a řešit je. Na týdny se ostatně dělily i plány výroby pro jednotlivé dílny, které vznikaly přímo na základě požadavků prodejen. Týdenní byly i výplaty.

Každý Baťův svěřenec měl jasnou motivaci stihnout plán a podpořit k tomu i své nejbližší kolegy. Baťovi se nelíbilo vyplácet lidem paušální částky, proto od roku 1924 fungoval v podniku i systém účasti na zisku. Byla to finanční prémie, kterou dílna dostávala podle společně odvedeného hospodářského výsledku – část šla zaměstnancům přímo k platu a část se jim dávala na konto, které jim bylo vyplaceno při odchodu z firmy.

Pracovníci měli ale i účast na ztrátě. Ta bývala velmi citelná. Pokud dělník způsobil škodu, musel ji zaplatit, a to ve skutečné výši. Částky to často nebyly vůbec malé, nezřídka padaly i pokuty ve výši několika platů, z jednotlivých zaměstnanců se navíc přenášely i na jejich vedoucí.

Výsledkem neustálého závodění mezi dílnami a jednotlivými útvary, které chtěly získat co největší prémie, byl pochopitelně stále větší výkon a stále konkurenceschopnější ceny. Nutno podotknout, že ne každý toto zvládl a Baťovy podniky tak lidé nezřídka opouštěli.

Většinu zaměstnanců tvořili muži. A to i proto, že Baťa nepřijímal vdané ženy. Ty se musely rozhodnout buď pro kariéru, nebo pro manželství. Většina z nich zvolila manželství a většina si také vzala baťovce. Ostatně i ti vyhledávali dívky, které prošly baťovským vzděláváním, protože potřebovali mít po boku někoho, kdo je později mohl doprovázet do společnosti.

„Říkalo se prý, že to tehdy byly nejkrásnější holky z celé republiky. V každém případě byly vždy precizně upravené. I to braly ve škole. Jak mají vypadat, jak se mají chovat a komunikovat nejen v češtině, ale aspoň i v jednom cizím jazyce,“ vyjmenovává Kolínská.

Baťovi zaměstnanci možná žili z dnešního pohledu až příliš nalajnovaný život, za to měli nadprůměrné platy. Vydělávali o třetinu až polovinu víc než jinde nejenom v Československu, ale i v Evropě ve stejném odvětví.

Principiálně Baťa ve svých desítkách tisíc svěřenců budoval podnikavost a podnikatelské myšlení a doufal, že se mu podaří vytvořit celou podnikavou společnost. Tak chtěl prokázat službu veřejnosti, což považoval za svou vrcholnou misi.

Tomáš Baťa zemřel tragicky při pádu letadla v 12. července 1932, bylo mu 56 let. Firmu převzal jeho nevlastní bratr Jan Antonín, který emigroval v roce 1939 do Spojených států a o dva roky později se usadil v Brazílii, kde také v roce 1965 zemřel. Příběh, který veleúspěšná rodina začala psát ve Zlíně, přerušily obě totality. Dnes se ovšem opět probouzí. Baťové i baťovci jsou ve Zlíně stále přítomní. První proto, že město prakticky stvořili, přičemž se moc nezměnil. Druzí jsou v lidech, jejichž rodiny jsou s podnikateli stále svázané. To vše ale člověk pochopí teprve tehdy, pokud sem zavítá.