Turecko má za sebou bouřlivé roky. Inflace se před lety vyšplhala k 85 procentům a stále zůstává nad třicetiprocentní hranicí, lira spadla na čtvrtinu hodnoty, kterou měla ještě v roce 2021, a pro mnoho lidí je každodenní realitou zdražování a nejistota. O to víc překvapí, že právě tady letos padl jeden z největších fotbalových přestupů.

Galatasaray, jeden z největších klubů v zemi, koupil nigerijského útočníka Victora Osimhena v přepočtu za skoro dvě miliardy korun a slíbil mu roční čistou mzdu přes 490 milionů korun, a to po dobu čtyř let. V Istanbulu také podepsal smlouvu německý reprezentant Leroy Sané z Bayernu Mnichov. Jak může země, kde řada lidí počítá každou liru, utrácet za sportovce částky ve stylu největších klubů světa?

Odpověď je paradoxní: turecká krize fotbalovým klubům částečně pomohla. Jejich dluhy byly vedeny v lirách, zatímco příjmy z evropských soutěží a prodejů hráčů putují do země v eurech. Když turecká měna prudce oslabila, část dluhů se v přepočtu „zmenšila“, ale eurové příjmy zůstaly. Jen účast v Lize mistrů přinesla Galatasarayi přes 735 milionů korun, další stovky milionů korun získal z přestupů. Najednou měl hotovost, kterou dnes postrádají i některé západoevropské týmy.

Další trumfem je pak daňová výjimka: fotbalisté v Turecku odvádějí jednotně 20 procent ze mzdy, zatímco třeba ve Španělsku nebo Anglii by jim z platu zmizela klidně i polovina.

Galatasaray fans x Osimhen 💛❤️ pic.twitter.com/GKgFvMMgyH

— POOJA!!! (@PoojaMedia) August 15, 2025

Tři největší turecké týmy, mezi něž se řadí i Besiktas a Fenerbahce a které jsou všechny z Istanbulu, navíc přemýšlejí jinak než jejich rivalové na Západě. Neplánují budoucnost na deset let dopředu, ale sází na okamžitý efekt. Přivést hvězdu v nejlepších letech, byť třeba jen na rok, znamená nejen góly na hřišti, ale i více fanoušků, sponzorů a mediální pozornosti.

Na první pohled by se zdálo, že obyčejné lidi by tahle rozmařilost mohla dráždit. Opak je pravdou. Fotbal je v Turecku kulturní fenomén, součást identity i regionální hrdosti. Rivalita je doslova mezikontinentální: Galatasaray a Besiktas působí na evropské straně Istanbulu, Fenerbahce reprezentuje tu asijskou. Když některý z nich získá titul (případně jen vyhraje vzájemný zápas), fanoušci zaplní ulice a slaví až do rána. I během covidového lockdownu lidé masově vyšli oslavovat triumf Besiktasu.

„Fotbal není jen sport, je to součást našeho života a hodnot,“ napsal například sportovní novinář Emirhan Altun, který se dlouhodobě věnuje kulturnímu přesahu tureckého fotbalu. Právě tahle vášeň vysvětluje, proč nikomu vlastně nevadí, že kluby utrácejí. Pro mnoho Turků je klub důležitější než ekonomické ukazatele.

„I když se řešil obří korupční skandál a padaly tresty, fanoušci dál stáli za svými kluby. Pro ně je věrnost důležitější než čísla nebo právní spory,“ dodal Altun. Narážel tím na aféru z roku 2011, kdy policie odhalila rozsáhlé ovlivňování zápasů a tehdejší prezident Fenerbahce Aziz Yildirim byl dokonce odsouzen, verdikt ale další soud zrušil.

Politika se do toho přidává automaticky. Až devadesát procent tureckých fanoušků fandí jednomu z velké trojky, a to z klubů dělá mocenskou základnu. Prezident Recep Tayyip Erdogan a jeho vláda dobře vědí, že udržovat fanoušky spokojené znamená taky udržovat stabilitu. Mimochodem, on sám je velkým fanouškem fotbalu a na videu níže jsou zaznamenány jeho góly v exhibičním zápase při slavnostním otevření nového stadionu.

„Přehlížení přestupového cirkusu lze interpretovat jako součást snahy odvést pozornost během hospodářské krize, zmírnit hněv veřejnosti a udržet fanoušky pod kontrolou,“ řekl třeba turecký sportovní novinář Onur Özgen pro Deutsche Welle.

Dluhy klubů proto pravidelně restrukturalizují státní banky, a když je potřeba, stát přimhouří oči. Velké kluby totiž nejsou v rukou šejků ani miliardářů, fungují jako členské spolky, kde vedení volí fanoušci. Fotbalové operace, mezi něž se řadí hráčské smlouvy, přestupy, sponzorské kontrakty nebo provoz stadionu, mají pod palcem samostatné akciovky, z nichž část je obchodovaná na burze. Většinu ale stále kontroluje samotný klub.

Naposledy došlo k plošné restrukturalizaci v roce 2019, kdy se Turecká bankovní asociace dohodla s největšími kluby na převedení jejich dluhů do nových balíků s až pětiletou splatností a dvouletým odkladem jistiny. Jinými slovy: kluby mohly dva roky splácet jen úroky a jistinu začít splácet až později, čímž získaly čas na nadechnutí se. Banky jsou převážně státní, takže šlo de facto o skrytou státní podporu. Opatření tehdy pokrývalo dluhy v hodnotě zhruba 750 milionů eur (18,5 miliardy korun).

Jenže vášeň ani politika nezmění základní čísla. Dluh čtyř největších klubů (tím čtvrtým je Trabzonspor) přesahuje miliardu eur, mzdové náklady polykají devadesát procent příjmů a hodnota televizních práv, tedy hlavního zdroje peněz v moderním fotbale, se propadla z 10,5 miliardy korun za rok 2016 na 4,1 miliardy pro roky 2024-2027. Turecký fotbal tak vlastně žije z krátkodobé euforie a státní tolerance, ne z dlouhodobě udržitelného byznysu.

Je také důležité dodat, že tento příběh tureckého fotbalu se netýká jen největších klubů. Ty menší jsou finančně ještě křehčí a jejich platební morálka bývá problematická. Podle hráčské unie FIFPRO patří turecká liga dlouhodobě mezi země s nejvyšším počtem sporů o nevyplacené mzdy. V minulosti se stávalo, že zahraniční posily nedostaly zaplaceno celé měsíce. I čeští hráči se museli soudit, aby získali své peníze. Situace se sice v posledních letech zlepšila, ale menší kluby stále fungují s velkým rizikem.

Podle loňské zprávy UEFA se navíc turecké kluby řadí mezi vůbec nejhorší v Evropě, pokud jde o hospodářské výsledky. V žebříčku deseti týmů s největšími ztrátami se objevily hned čtyři jejich kluby. V součtu dosáhly kluby ze Süper Lig čisté ztráty přes 800 milionů eur (skoro 20 miliard korun). UEFA proto varovala, že pokud turecké týmy nezlepší své bilance, mohou mít v budoucnu problém získat licenci pro evropské soutěže.