Norsko je jedním ze světových lídrů v postupném přechodu na stoprocentní využívání energie z udržitelných zdrojů. S tím souvisí i ambiciózní projekt větrné elektrárny Windcatcher umístěné na vodní hladině, která by mohla energií zásobit nejméně 80 tisíc severských domácností.

Skandinávská země je známá svými snahami zkrotit sílu studených větrů či mořských vln a přetavit ji do energie pohánějící každodenní život svých občanů. Nejnovější projekt Windcatcher však překonává i ty nejdivočejší představy všech inženýrů, kteří vymýšlejí způsoby, jak se k obnovitelné energii dostat.

Za projektem stojí společnost Wind Catching Systems (WCS), která jej vyvinula ve spolupráci s dodavateli větrné energie získávané na moři Aibel a norským Institutem pro energetické technologie. Koncepce pracuje s 324 metry vysokou konstrukcí, jež stojí těsně nad otevřeným mořem a svou výškou tak překoná i pařížskou Eiffelovu věž.

Foto: Windcatcher

Porovnání mohutnosti elektrárny s jinými objekty

K mořskému dnu je Windcatcher ukotven pomocí pylonů, na nichž stojí například i ropné plošiny. V samotné konstrukci elektrárny jsou pak nainstalovány desítky větrných turbín schopných generovat masivní množství energie. Plocha, do níž se vítr může opírat, by měla podle WCS být až dvojnásobně větší oproti té, kterou mohou nabídnout lopatky největších turbín světa.

Windcatcher navíc využívá několik desítek menších rozptýlených turbín, což umožňuje elektrárně fungovat i v momentě, kdy rychlost vanoucího větru přesahuje přibližně 40 kilometrů v hodině. V takovém případě totiž standardní větrné elektrárny své obří lopatky odklání, aby nedošlo k jejich poškození.

Výsledkem by se podle WCS mělo stát navýšení ročního energetického výkonu elektrárny až o 500 %. To je dostatečné množství, díky kterému by mělo být možné zásobovat energií na 80 tisíc běžných evropských domácností, tedy pohánět město o velikosti Pardubic. Windcatchery jsou navíc modulární a plně škálovatelné, takže jednotlivá pole elektrárny lze skládat do celých bloků.

Konstrukce umožňuje i velmi snadnou instalaci. Na moři stačí jen vybudovat betonovou základnu, přičemž následná montáž se již obejde bez jakýchkoliv plavidel či jeřábů. Výhodou je i velmi snadná údržba, takto koncipovaná konstrukce je totiž méně náchylná na poruchy. Ostatně WCS stanovila dobu životnosti elektrárny na 50 let, zatímco u obřích větrných turbín je povětšinou odhadována pouze na 30 let.

V neposlední řadě jednoduchost znamená nižší náklady na realizaci, což dle WCS přináší srovnatelné sdružené náklady na výrobu energie s jinými způsoby získávání energie. V tomto ohledu se řešení stále nemůže rovnat nákladům na solární či větrné elektrárny instalované na pevnině, je ovšem konkurenceschopné vůči klasickým mořským větrným elektrárnám.

Celý projekt je prozatím jen ideou na papíře, respektive vizualizacích, avšak Wind Catching Systems pro realizaci první takové elektrárny již nalezlo investory v podobě severských společností North Energy a Ferd. Prozatím však není jasné, kdy a kde by mohl první Windcatcher vyrůst.