Za horizontem modřanské farmy se v dálce rýsují panelové domy, přesto tu má člověk pocit, jako by byla civilizace na míle daleko. Pod nohama praskají větvičky, ze vzdálené ohrady se ozývá tlumené kdákání a po trávníku se prohání čtyřměsíční fenka Brownie. Ta pozemku zjevně vládne spolu s pětadvacetiletou Nikolou Gavendovou, která tu buduje byznys jménem Vejce z kurníku. V rámci něj zachraňuje slepice, které by jinde šly na porážku.

Všechno začalo už před dvěma dekádami na Moravě. Její prababička tam chovala hrstku slepic. „Pomáhala jsem jí s drobnými pracemi, ale nejvíc jsem se vždy těšila na sbírání vajíček. Pokaždé jsem přiběhla do kurníku zvědavá, kolik jich slepice snesly. A když je prababička náhodou nasbírala přede mnou, byl to malý rodinný skandál,“ vzpomíná pro CzechCrunch.

Dětská fascinace se brzy proměnila v první podnikatelský plán. Ve dvanácti letech chtěla peníze na sladkosti, které jí rodiče odmítali kupovat. Řešení bylo jednoduché: pořídí si slepice a bude prodávat vajíčka. Prvních deset nosnic dostalo místo v chlívku na rodinné ovčí farmě. Gavendová si dokonce vedla sešit, do kterého zapisovala počet snesených vajec. Ta si kupovali sousedé, přátelé i učitelky ze základní školy. „Stal se ze mě vajíčkový dealer,“ říká dnes s úsměvem.

Foto: CzechCrunch

+2

U slepic ale nezůstala, ve třinácti letech jí život nečekaně nasměroval jinam. Když na tělocviku zkoušela se spolužáky skok do výšky, skákala bez tréninku a ve vypůjčených tretrách. Učitele přesto zaujala natolik, že ji o čtyři dny později pozval na závody. A ty vyhrála. „Vůbec jsem tehdy nevěděla, o co jde. Nějak jsem vyskočila a ukázalo se, že nejsem vůbec špatná,“ říká.

Tak začala její atletická kariéra, která ji přes ostravský klub SSK Vítkovice dovedla až do hlavního města. Dnes trénuje pod vedením své dlouholeté trenérky a je součástí širší atletické reprezentace. Praha jí ale nedala jen sport. Gavendová tu začala později studovat na České zemědělské univerzitě, nejprve podnikání a administrativu, poté ekologické zemědělství, kterému se věnuje dodnes. A rozvíjela kariéru také v modelingu.

Prošla agenturami v Miláně i Paříži a dnes jako freelancerka fotí hlavně pro české návrháře, objevuje se na pražském Fashion Weeku a projekty si vybírá podle vlastního uvážení. Modeling bere spíš jako zajímavou brigádu. Srdce ji totiž táhne jinam, zpět na farmu.

Život bez elektrického připojení a vodovodu

Svůj nynější domov vnímá jako splněný sen, skrze který chce přiblížit život na farmě lidem ve městě, rodinám s dětmi i obyvatelům sídlišť, kteří třeba neměli možnost dotknout se zvířete nebo vidět, jaká je cesta čerstvého vejce až na talíř. Dlouho hledala vhodný pozemek, ale narážela pořád na stejné překážky. Majitelé buď chov slepic odmítali, nebo požadovali vysoké nájemné.

Až náhodou objevila inzerát na pozemek v Modřanech. Přestože jeho majitelka původně nabízela tři tisíce metrů čtverečních, při prohlídce se ukázalo, že jde o pět parcel a celý hektar půdy. Nabídla ho k desetiletému pronájmu komukoli, kdo se o něj bude dlouhodobě starat.

Gavendová zprvu váhala. Modřany se nacházejí na opačném konci Prahy než Karlín, kde tehdy žila se svým partnerem v bytě, a na pozemku navíc chyběla voda i přípojka elektřiny. Její přítel ji však přesvědčil prostou logikou: „Řekl mi: ‚Co nejhoršího se může stát?‘ A tak jsem to vzala.“

Loňské léto tak mladá atletka strávila vysekáváním náletových dřevin a stavbou oplocení. Vše financovala výhradně z úspor a peněz utržených za prodej vajíček. Hodiny trávila hledáním nejlevnějších dodavatelů kůlů a pletiv a vybavení sháněla na bazarech za odvoz. V srpnu na pozemek dorazily první ovce, aby přirozeně spásaly zarostlé pole, a projekt se naplno rozjel. Dnes na modřanské farmě žije 108 slepic a další chová Gavendová u rodičů na Moravě. Celkem pečuje o více než 250 nosnic, z nichž velkou část zachránila z klecových nebo halových velkochovů.

Průmyslové velkochovy vyřazují nosnice po prvním snáškovém období, tedy zhruba v osmnácti měsících věku. Jakmile produkce klesne a ekonomika přestane vycházet, míří slepice na jatka, přestože by mohly žít ještě čtyři až pět let. Právě tyto ptáky Gavendová vykupuje.

„Tyto slepice přijíždí často zcela vyčerpané a bez peří. Neumí hrabat ani spát na bidle, protože nikdy nepoznaly, jaký je život mimo klec. Na trávu zpočátku reagují zmateně a ven z ohrady vycházejí neochotně, jako by pro ně byl venkovní svět nepochopitelnou hrozbou,“ popisuje farmářka. Během několika týdnů jim ale doroste peří a za pár měsíců se z nich stanou běžné slepice, které zobají, hrabou, pelichají a znovu snášejí vejce.

Foto: CzechCrunch

Na tomto příběhu proměny postavila Gavendová byznys model, který funguje i jako komunita. Přes web Vejcezkurniku.cz si lidé mohou adoptovat konkrétní slepičku. Pojmenují ji, dostanou její fotografii s identifikačním kroužkem a za měsíční příspěvek tří set korun získají pravidelný přísun dvaceti domácích vajíček z farmy.

Adoptivní majitelé mohou za svou slepicí kdykoli přijet, pohladit ji a vajíčka si na místě sami posbírat. Zájem je podle podnikatelky obrovský a čekací listina dlouhá. Všechny modřanské nosnice už mají své adoptivní rodiče. „Teď už ani nedokážu přesně říct, kolik adopcí máme za sebou. Ukázalo se, že lidé skutečně chtějí pomáhat, když mají tu možnost, a to mě strašně hřeje u srdce,“ říká. Kolik jí aktivita přesně vynáší, Gavendová neříká. Označuje ji ale zatím spíš jako koníček. „Upřímně, kdybych měla rodinu s dětmi a měla bych se živit jen tímhle, tak by to asi nešlo,“ dodává.

Tiny house jako manifest svobody

Klíčovou životní změnou pro Gavendovou nicméně nebylo jen založení farmy, ale i rozhodnutí přestěhovat se přímo na ni. S přítelem dříve platili za nájem v Karlíně vyšší desítky tisíc, přestože doma trávili minimum času. Ona byla neustále na tréninku, na farmě nebo ve škole, on pracoval od pěti ráno do osmi večer v kuchyni. „Říkala jsem si, proč platíme takové peníze za to, že se tam chodíme jen vyspat,“ vzpomíná.

Řešení přišlo náhle, podobně jako téměř vše v jejím životě. Jednoho večera seděla v restauraci, prohlížela si příspěvky na Instagramu a narazila na profil Petra Dufka z projektu Krkonošské domky. Zaujal ji koncept tiny housu, malého domku na kolech. „Není to maringotka ani obytňák, ale skutečný domek, který člověk může v případě potřeby zapřáhnout za auto a odvézt kamkoli,“ vysvětluje. Dufkovi napsala a brzy se s partnerem jeli podívat na domek, který stavitel vybudoval ve svém volném čase. Nakonec ho koupili za zhruba sedm set tisíc korun.

Tiny house měří necelých dvacet metrů čtverečních a vytápí se kamny na dřevo. „Nastěhovali jsme se sem v prosinci, což bylo dost odvážné. Tehdy jsme nakoupili na zimu dřevo za šest tisíc a dovozce paliva nás rázně varoval, že to je kriticky málo. No, vydrželo nám to bez problémů na celou zimu,“ popisuje Gavendová. Malý prostor se totiž podle ní rychle prohřeje a dobře drží teplo.

Elektřinu v domku zajišťují dvě střídající se bateriové stanice o napětí asi dvě stě dvacet voltů, které ho udrží v chodu tři dny. Pitnou vodu zatím stále vozí v kanystrech z města, protože vlastní studnu s čističkou na pozemku teprve budují. I tak je ale domek už dnes z velké části off-grid: funguje zcela bez faktur za energie či plyn a bez závazku k jakékoli distribuční síti.

Plány modřanské farmy do budoucna rozhodně nejsou malé. Kromě záchrany slepic zde Gavendová buduje komunitní zahradu pro obyvatele okolních sídlišť, o kterou je už nyní zájem. „Protože je můj přítel kuchař, rádi bychom tu v budoucnu přivítali hosty na pop-upech a brunchi. Vařil by přímo z našich surovin,“ líčí podnikatelka svou další vizi.

Veškerý organický odpad z vaření i zahrady navíc už dnes putuje ke slepicím a ovcím, od nichž se vrací v podobě vajec a přirozeného hnojiva. „Přijdu si díky tomu jako součást přirozeného koloběhu života. Když beru, dávám zase přírodě něco nazpátky. Doporučila bych to skoro každému. Jasně, někdo chce ráno zajít do kavárny na kávu a brunch a žít v bytě ve městě. Ale kdo nad změnou váhá nebo není úplně šťastný v tom, jak žije, pro toho může být tiny house a farma skvělá cesta,“ uzavírá.