Jak navázat na nejúspěšnější minisérii v dějinách Netflixu, u níž takovou popularitu nikdo nečekal, a která vůbec neměla mít pokračování? A jak to provést způsobem, který bude dávat smysl a nebude působit jen jako snaha vydělat, čímž by se v zásadě zradily hodnoty předkládané v původním příběhu? Před takovými otázkami stáli tvůrci Hry na oliheň, když se jejich osobní projekt pro lokální publikum stal globálním hitem. Dnes vychází jeho druhá řada a bude překvapením, pokud opět nepůjde o obří úspěch.

Hra na oliheň se sice odehrává ve specifickém prostředí Jižní Koreje, překážkám, kterým čelí hrdinové seriálu, ale okamžitě porozuměli všichni. Abdul Ali je dělník z Pákistánu, který se snaží získat peníze na lepší život pro rodinu trpící pod politickým režimem v domovině. Songa Ki-huna, rezignovaného nezaměstnaného gamblera, zase zdrtil vyhazov a rozpad manželství, neplatí alimenty a topí se v dluzích. Oba, spolu se stovkami dalších, najdou naději v soutěži o stovky milionů korun.

Alespoň svým způsobem, naději v jejich těžké situaci musí překonat zoufalá existenciální potřeba, pouhá aspirace by totiž jen málokomu stačila jako důvod zúčastnit se her, kde poražené čeká brutální smrt. Někteří hráči v cestě za bohatstvím obětují kus ze své lidskosti, jiní potvrdí její absenci, téměř všichni ale stejně padnou. V této temné satiře pozdního kapitalismu, který podle režiséra a scenáristy Hwang Dong-hyuka nutí k soupeření na úkor ostatních, je vítěz jen jeden.

Hra na oliheň uspěla v době, kdy lidé po celém světě měli kvůli pandemii prakticky zakázáno vycházet z domu. Ke statusu nejúspěšnějšího titulu v historii Netflixu jí ale zásadní měrou dopomohla návyková kombinace sympatických i odporných postav, napětí, dětských her, záhady a sociálního komentáře. A pokračování následuje v jejích šlépějích, úspěšně však nachází způsoby, jak znovu překvapit a ponořit diváky hlouběji do svého zvráceného světa.

Song Ki-hun je na počátku druhé řady jiný člověk. Z rezignovaného ztroskotance a hrdiny, který se snažil pomáhat ostatním, se stal izolovaný muž zaměřený na jediný cíl: odhalit a zastavit organizátory soutěže. Obrovské jmění (45,6 miliardy wonů neboli 752,5 milionu korun) využívá jen na zaplacení základních potřeb a ke hledání náboráře, od nějž před pár lety v metru dostal osudovou vizitku s kontaktem.

Nakonec se opět ocitá v zelené kombinéze s číslem 456, obklíčen ozbrojenými bachaři v růžové spolu se stovkami dalších soutěžících. Opět ho čeká série dětských her a hledání spojenců, několik důležitých aspektů se ale změnilo. Zaprvé – Ki-hun už nechce jen přežít nebo zachránit co nejvíce lidí, ale definitivně hru zastavit. Zadruhé – má lidi venku, kteří se mu snaží pomoci. Zatřetí – pravidla soutěže jsou jiná. Zatímco předtím si přeživší mohli odhlasovat jedině odchod po vlastních nohou, ale s prázdnou, teď se hlasuje po každé hře, a pokud padne rozhodnutí věci ukončit, přeživší si mezi sebou rozdělí dosavadní výhru.

Spolu s tím se posouvají motivy, které Hra na oliheň řeší. V jádru ale stále stojí otázky, co jsme ochotní udělat v extrémních podmínkách a k čemu nás dokáže donutit systém založený na soupeření.  Druhá řada ovšem zachází dále, když soutěžícím dává více svobody a zároveň motivaci ve vražedné hře pokračovat. Do centra pozornosti vstupuje téma chamtivosti s otázkou, jestli se zvládneme vzdát vidiny pohádkového bohatství ve prospěch bezpečí ostatních lidí.

Hwang se k velkým tématům opět dostává chytře prostřednictvím jednoduchých konceptů, přes poněkud zjednodušené vidění dobra a zla příliš nepoučuje a znovu nemá problém vytvořit funkční návykový příběh. Přestože druhé řadě chybí silný efekt překvapení, tvůrcům se daří vynalézavě variovat viděné, vnášet do něj nové významy a podrývat divácká očekávání. Nové hry jsou stejně napínavé a jejich výsledky podobně zdrcující, obecně ale mají méně významnou roli. Více prostoru dostává jejich pozadí na jedné a snahy je zastavit na druhé straně.

V tomto ohledu seriál do určité míry polemizuje s první řadou, kde krvavé hry představovaly hlavní složku zábavy. Hra na oliheň své diváky, aniž by to hlouběji reflektovala, stavěla do pozice boháčů za kamerami, kteří se bavili nad utrpením „spodiny“. Pokračování paradox příběhu kritického k systému, jehož je sám součástí, obsahuje také. Naplňování divácké slasti nicméně nedostává tolik prostoru, naopak se poměrně mnoho času tráví u řešení toho, jak ho zastavit.

Naneštěstí to zároveň znamená, že uprostřed Ki-hunových plánů a akce se poněkud ztrácejí postavy. Jejich osobní příběhy většinou zaznívají jen v krátkých scénách seznamování nebo jako vysvětlení jejich volby v soutěži zůstat (či naopak odejít). Takové momenty sice do vypjatých scén hlasování vnášejí střípky lidskosti a komplikují diváckou perspektivu (proč by proboha někdo chtěl zůstat, i když si může odnést stovky tisíc), ve výsledku ale celek působí, jako by seriál spěchal ke svému dějovému vyvrcholení a jeho důležitý humanitární aspekt ustupuje do pozadí.

Foto: No Ju-han/Netflix

+6

Jistě, tato stránka dostala prostor v první řadě, Hwang ale na jednu stranu představí nové postavy se specifickými problémy, na druhou z nich udělá spíš pouhé avatary, náčrtky živoucích lidí, k nimž si vytvoříme jen povrchní emoční vztah, aniž bychom je poznali blíže.

Nejvýraznější je to u postavy trans ženy jménem Hyun-ju. Tvůrci se do role rozhodli obsadit cisgender muže Park Sung-hoona, protože v Jižní Koreji jsou témata sexuálních a genderových menšin mnohem více potlačena než na Západě, takže ani není příliš velký výběr trans herectva. „Naneštěstí se mnoho skupin marginalizuje a společnost je opomíjí, což je smutné,“ řekl režisér Hwang Dong-hyuk pro The Associated Press. Vůbec ale nevyužije příležitosti zkušenost trans lidí v současné korejské společnosti přiblížit globálnímu publiku.

V tomto kontextu je snadné si vzpomenout na korejského vítěze Oscara Parazit, který v sobě kombinuje napínavý thriller, černou komedii a sociální drama o ostrých sociálních rozdílech. Jeho příběh je vystavěný tak, že skoky mezi žánry neustále udržuje pozornost, ale zároveň u diváků postupně buduje empatii k hrdinům. Když se pak v závěru objeví hrubé násilí, je šokující a nedává prostor typické divácké slasti z podobných scén. Hra na oliheň naproti tomu s očekáváním násilí explicitně pracuje a mrtvá těla na sebe vrší se vzrušující okázalostí. Musí pobavit.

Můžeme se ptát, jestli to je akceptovatelná cena za to, že stovky milionů diváků po celém světě uvidí srozumitelně podanou alegorii nebezpečí velkých sociálních rozdílů, disproporčního rozdělení moci nebo falešného dojmu demokracie. Ostatně také George Lucas Star Wars natočil ve snaze řešit politické otázky tak, aby byly stravitelné pro masové publikum.

I z jeho ambiciózního projektu se ale poměrně rychle vytratil význam a zůstala prázdná ikonografie s banálním bojem dobra a zla. Snad nás Hra na oliheň nepobaví příliš, takže se nakonec postavíme po boku Ki-huna se záměrem pomoci ostatním, než abychom zůstali stát a zírat s otupělým pohledem v dojmu, že stačí konzumace toho „správného“ obsahu.