Žije tu pouhých devět tisíc obyvatel a na první pohled je to docela obyčejné švédské městečko. Daleko od civilizace, jak to ve Švédsku, které má zhruba stejný počet obyvatel jako Česko (ovšem na ploše, která je bezmála sedmkrát větší), je zvykem. A přece je Älmhult něčím výjimečný. „Kdybychom byli v Americe, pravděpodobně se to tu jmenuje IKEA město, ale nejsme – a tak to je pořád Älmhult,“ říká Raphael Bartke.

Jako zaměstnanec nábytkářské firmy objel snad celý svět. Nakonec se usadil jako vedoucí komunikace na místě, kde se otevřela vůbec první prodejna IKEA na světě. Tehdy byl ještě její název v sytě žlutém provedení a s čárkou nad E na černém pozadí.

První prodejna, která otevřela v roce 1958, je tady v Älmhultu stále. Proměnila se ale na muzeum, které odkrývá historii společnosti. Dávno ale není jedinou stavbou zasvěcenou nábytkářskému gigantu. Kromě muzea tu dnes je i takzvaný IKEA hotel. Společnost tu stále má své firemní zastoupení včetně kanceláří.

Co je ale nejzajímavější, je to, že právě tady vznikají všechny výrobky firmy, které se uvádí na trh. Výroba je střežené místo, CzechCrunch měl ale příležitost navštívit továrnu, která odívá domácnosti po celém světě. Prohlídka začíná.

Hlavní místnost tu tvoří obrovské schody. Tady se ale ještě nepracuje. Je tu kavárna a dřevěné schodiště slouží jako sezení. Scházejí se tu zaměstnanci a vymýšlí produkty, které vznikají o parto výš. Výroba je v IKEA rozdělena do pěti zón. A začínáme v té, kde se tiskne. „Už několik let využíváme potenciálu, který s sebou přináší digitalizace. Proto také máme osm různých typů 3D tiskáren,“ říká Henrik Holmberg, manažer dílny, kde vznikají prototypy.

Dřív se tu podle něj motalo daleko více pracovníků, když ovšem začala firma využívat 3D tisk, spousta práce odpadla. „Jednou z nejdůležitějších věcí je, že můžete výrobek prostě vytisknout a hned vidět, jestli slouží tak, jak má,“ popisuje Holmberg. Tisk jednoho takového prototypu trvá kolem šesti až sedmi hodin. Tiskárny jedou prakticky nonstop, menší výrobky jsou hotovy dřív a tisknou se přes den – ty, co naopak potrvají déle, jdou do tiskárny na noc nebo přes víkend.

IKEA své prototypy tiskne z plastu. A to včetně těch produktů, které nikdy v budoucnu plastové nebudou. Jako například džbán, který Holmberg ukazuje. „Tento výrobek může být nakonec ze skla. Teď je z plastu, ale za to v reálné velikosti, můžeme proto zhodnotit, jestli stojí, jestli je zobáček na vodu ideální. Dozvíme se tak mnohé, a to ještě předtím, než investujeme do výroby výrobku ze skla,“ líčí manažer prototypového centra.

Největší produkt, který je tu možné vytisknout, je židle. „Hodně tiskneme věci do kuchyně, například pánvičky. Můžeme si vyzkoušet, jak sedí v ruce, jakou mají ergonomii. Loni jsme vytiskli asi šest tisíc výrobků,“ doplňuje Holmberg. A to je opravdu hodně. IKEA má v prodeji asi deset tisíc produktů, přičemž každý rok na trh uvede dva tisíce nových. Každoročně se tak dvacet procent nabídky obmění. Jiné dva tisíce starších výrobků se z různých důvodů vyrábět přestanou.

V dalším oddělení vzniká textil. K vidění jsou tu role látek se vzorem typickým pro švédského výrobce. I design látek se tvoří právě tady. Návrh vznikne na počítači a pak se jednoduše vytiskne. Během dvaceti minut je tak jasné, jak vzor vypadá ve skutečnosti.

„Do obchodu se odtud dostane ani ne polovina. Velmi důležitá je pro nás kvalita a také bezpečnost. Obojí tu testujeme,“ líčí designér IKEA Marcus Arvonen. Uprostřed textilního oddělení je obrovský stůl. Teď tu leží část židle. Právě tady se zkouší, jestli je látka okolo kovu strečová, nebo jestli to bude pohodlné sezení. Někdy nový produkt vznikne jen tak, že se ten starý přetvoří. A jak říká Arvonen, nemusíte tak začínat od nuly.

Kolik nápadů skončí v koši, protože se ukáže, že v reálu nefungují? „Stává se to, ale kolik takových případů je, spočítáno nemáme. Můj odhad je, že je to 70 až 75 procent. Proces je investice. Pokud se ale podíváme na úplný detail, pak si produkt v nějaké podobě účel najde, ať už tak nebo tak,“ odpovídá designér.

V další místnosti je slyšet zvuk pily. Co naopak slyšet není, je vlastní slovo. Za to ta vůně mluví sama za sebe. Jsme ve woodshopu, kde se pracuje s každým druhem dřeva. „Třeba knihovny vyrábíme už velmi dlouho, máme o nich velmi dobré znalosti. Když ale děláme něco úplně nového s novými technologiemi, pak je to o dost delší cesta. Někdy dvojnásobně, někdy i desetinásobně. Musíme se naučit všechno, co jsme se u jiných produktů učili posledních padesát let. Třeba u knihovny Billy, která je jedním z nejstarších produktů,“ dodává Holmberg.

Průměrný život výrobků je různý. Některé se například stahují z prodeje kvůli tomu, že nejsou udržitelné. Důvodem může být také kvalita. Někdy prostě jeden výrobek nahradí nějaký jiný. A někdy jde o nový výrobek jen proto, že se pro jeho výrobu používá jiný materiál. My zatím vstupujeme do další místnosti, která je naopak plná kovů. „Pracujeme hlavně s karbonovou a nerezovou ocelí,“ říká designér. I v tomto oddělení jsou k dispozici 3D tiskárny. Dá se díky nim například mnohem lépe dělat pravou a levou část produktu tak, aby stoprocentně lícovaly.

V poslední části výroby se produkty finalizují. Dostanou tu konečnou podobu. A byť jde stále o prototypy z plastu, nastříkají se do barvy, ve které mají jít do prodeje, tak, aby vypadaly věrohodně. Zaměstnanci tu pak zkouší, jak bude výrobek působit v místnosti. Aranžuje se, aby byl vidět z vícero perspektiv a jak jde dohromady s ostatním zbožím. „Vyžaduje to hodně sprejování. Máme tu také přístroj, který mixuje barvy,“ říká Holmberg.

Byť do výroby ve velkém zasáhla právě digitalizace, v Älmhultu stále velmi těsně spolupracují designéři spolu s inženýry. V pěti zmíněných odděleních pracuje čtyřicítka lidí a každé oddělení má několik expertů. „Používáme pojem demokratický design, což znamená, že se vždy soustředíme na produkt a jeho základní funkci, ale i na výrobu jako takovou,“ říká Holmberg. A ačkoliv se ve výrobě nesmí fotit, ještě střeženější a zcela zapovězená je budova vedle. Tady se skrývají výrobky na příštích několik let, které teprve půjdou do prodeje.

Nejprve to byly koberce a křesla

Zakladatel IKEA Ingvar Kamprad původně prodával koberce nebo křesla. Velmi brzy chtěl ale vyrábět vlastní produkty. Najal proto designéra, který přišel s tím, že by potřeboval místo, kde se bude testovat design výrobků. Když dostal svolení, zaměstnal jednoho člověka a spolu začali vyrábět prototypy. Tak se začal celý příběh v padesátých letech psát. „Viděl jsem fotky z tehdejší doby a vypadalo to tu velmi jinak než dnes,“ dodává Arovnen.

Jak šel čas v IKEA, je nejlépe vidět právě v místním muzeu, kde jsou místnosti s dobovým nábytkem z jednotlivých roků až po místnosti, které více či méně odpovídají současnosti. Místní muzeum je pravděpodobně také jedno z mála míst na světě, kde v restauraci dostanete čerstvé masové koule, nikoliv ty ze zmraženého polotovaru. Vaří tu i několik výrobků, které jsou v Česku neznámé. Kupříkladu langoš s lososovou pomazánkou.

Muzeum tradiční švédské společnosti vzniklo teprve v roce 2016, když se nedaleko otevřel další modro-žlutý obchodní dům. „Rekonstruovalo se dva roky. Chtěli jsme, aby to vypadalo stejně jako v roce 1958, kdy se obchod poprvé otevřel. Uvnitř najdete stejnou podlahu i sloupy,“ vypráví na naší cestě Bartke.

Kromě stálých expozic jsou tu i dočasné. To aby se nenudili ti, kteří chtějí muzeum navštívit po několikáté. Letos v květnu to byla například výstava o sourozencích, kteří pracovali pro společnost třiačtyřicet let a jako designéři vyrobili více než dva tisíc výrobků. Jejich nejznámějším produktem je modrá taška Frakta. Do důchodu odešli před dvěma lety.

IKEA tak ukazuje, že se vpisuje i do životů lidí, kteří pro ni pracují. Kromě sourozenců je to i sám Bartke. Němec, který žije ve Švédsku už dvanáct let. V IKEA začal pracovat v roce 1997. Jako interiérový designér měl na starosti budování prodejen. Pak začal stavět celé obchody – v Austrálii, Japonsku, Rusku i po celé Evropě.

„Vzhledem k tomu, že jsem obchodní domy znal opravdu dobře, dostal jsem práci v komunikaci, a to přímo tady, v globálním komunikačním oddělení ve Švédsku,“ vypráví. Posledních šest let Bartke pracuje také pro zmíněné muzeum. Začal jako kurátor, kdy shromažďoval výrobky z jednotlivých obchodů po celém světě. Dnes je lídrem projektů v jednotlivých expozicích.

Bartke se usadil nedaleko takzvaného IKEA městečka, ve vesnici s přítelkyní koupili dům a otevřeli dokonce i pekárnu. Pokud by si chtěl někdo představit, jak to tu vypadá, pak stačí otevřít stránky knížky Děti z Bullerbynu od jiné švédské velikánky, Astrid Lindgrenové. Ostatně Bullerbyn leží jen 150 kilometrů odtud. Ale to je zase trochu jiný příběh.