V posledních týdnech pracovní komunikace spousty z nás probíhá online. Klasické schůzky a komunikaci s kolegy nahradily služby jako Zoom, FaceTime, Google Hangouts nebo Skype a hodně lidí, včetně mě, si to nemůže díky vyšší produktivitě vynachválit. Online komunikační mánie aktuální doby vytváří nicméně i jeden negativní fenomén s přesahem do psychologie, kterému se nedávno detailněji věnoval například americký deník The Wall Street Journal.

Z termínu „Zoom Fatigue“, do češtiny nejlépe přeloženého jako „Vyčerpání ze Zoomu“ se totiž v době, kdy miliony lidí po celém světě komunikují primárně online, stala stále častěji diskutovaná záležitost. A že je skutečná, mi potvrdil i psychiatr a psychoterapeut Tomáš Rektor, kterého jsem v rámci tohoto problému oslovil.

„Hovořili o tom mí pacienti a zažil jsem to i já sám. Začátek výjimečného stavu mě zastihl v zahraničí, hned po návratu jsem spadl do ostré karantény a musel pracovat výhradně online. Vzhledem k tomu, že lidé měli víc potíží než obvykle, to znamenalo klidně 10 až 12 hodin denně telefonických konzultací. Ano, pracovali jsme takřka výhradně po telefonu, tedy bez obrazu, přesto jsem končil den nejen vyčerpán, ale v jakési mlze, pocitu nereálnosti,“ popisuje vlastní zkušenost Rektor.

Jednoduše řečeno, pokud máte po několika online videohovorech zvláštní pocit vyčerpání, nejste s největší pravděpodobností zvláštní, ani sami. Online schůzky jsou totiž pro člověka, jeho mozek i tělo, skutečně více náročné než ty klasické.

Jak je to možné? Například na kameře neustále vidíte i sami sebe, a to když mluvíte, sedíte, posloucháte, hýbete se nebo jen přemýšlíte, což u většiny lidí způsobuje nejistotu či úzkost. Tento aspekt přitom na osobní schůzce úplně odpadá.

Podobný efekt pak platí také obráceně. Ostatní účastníci videohovoru vás na kameře taktéž vidí nonstop a zároveň z dost nepřirozené blízkosti. Při určité míře sociální inteligence na klasické schůzce poznáte, pokud se na vás pohledem někdo dívá, souhlasí, nesouhlasí a eventuálně tomu dokážete přizpůsobit chování nebo řeč těla. A navíc máte konkrétní časové úseky pro sebe, momenty, kdy si můžete oddychnout, protože vás nikdo přímo nesleduje.

Na online kameře tyto momenty ale nepoznáte a máte pocit, že jsou na váš oči upřeny permanentně, což je pro mozek nesmírně vyčerpávající. Toto navíc umocňuje fakt, že si kdokoliv může okno s vaším streamem zvětšit na plnou obrazovku, takže si můžete jen domýšlet, zda se na vás teď nikdo nedívá, nebo vás naopak sledují úplně všichni, anebo si vás možná jen hodně detailně prohlíží váš neoblíbený kolega či kolegyně. A neplatí to samozřejmě jen pro člověka, který aktuálně mluví, ale i pro ty, kdo jen poslouchají.

Chybí omáčka lidskosti

Přestože je tento fenomén relativně nový a ani zmíněný psychiatr Tomáš Rektor se nesetkal s tolika případy, sám vyčerpání z online komunikace studuje.

„V literatuře se píše i o rozpojení reality, mysl je unavená neustálým kontaktem s lidmi, kteří tu ve skutečnosti nejsou. Mluví se i o únavě očí, které celý den fixují obraz necelý metr daleko. Určitě na tom všem něco bude, avšak, pokud zmíním vlastní zkušenost – komunikace probíhala po telefonu, čímž mnohé faktory odpadávají. Přesto únava přišla,“ potvrzuje Rektor zřejmě širší rozsah celé věci a přidává k tomu dvě možné vysvětlení. Obě podle něj přitom souvisí s jinak chválenou efektivitou.

„Zaprvé, je mnohem méně volného času. Nestává se, že by se někdo zasekl v dopravě nebo by na poslední chvíli zrušil sezení, je mnohem snazší začít včas. Sezení nezačne usazením klienta, ani otázkou, jestli nechce vodu. Prostě se jde rovnou k věci. Ve skupinových sezeních chybí předehra, začátek, kde se lidé usazují, mají čas probrat novinky před začátkem jednání. Prostě chybí ta omáčka, která všemu dodává více lidskosti a uvolněnosti. A zadruhé, chybí neverbální kanály. I když se vidím na kameře, mnoho informací se ztrácí, informací, které usnadní porozumění. Například zda je něco míněno doslovně či obrazně, vážně či ironicky,“ dodává Rektor.

Mezi další body, které uvedené symptomy způsobují, patří například také hluk v pozadí. Zatímco na klasické schůzce ve většině případů poznáte, kdo dělá hluk, odhalit na online hovoru, komu v pozadí řve rádio, štěká pes nebo poskakuje pračka, je mnohem složitější – což je pro mozek opět frustrující. Tento problém je nicméně do blízké budoucnosti řešitelný. Ostatně už teď existují služby, které právě tyto nepříjemné ruchy zvládnou potlačit. Například audio aplikace Krisp.

Velký problémem může být tzv. audiolag, tedy situace, se kterou se potýká snad každý software pro online hovory, a znamená to, že zvuk není správně sesynchronizovaný s tím, co se děje na videu. Během něj se navíc stáváte herci a režiséry zároveň.

Na klasické schůzce si vyberete židli, na kterou si libovolně sednete, a přemisťujete se tak, aby vám bylo pohodlně. Během online hovoru se naopak snažíte zůstat v malém zorném poli rámečku kamery tak, aby vás ostatní viděli. Neustále se nakláníte zleva doprava a zase nazpátek, a když tak fungujete několik hodin denně, je to vyčerpávající.

Celé to nejlépe vystihuje následující komentář: „Because there’s a performance element. You’re on camera.“ Zkrátka vás někdo/něco natáčí, a i když to není to hlavní, o co jde, stáváme se nedobrovolně zároveň i herci.

I přesto všechno se stále více odborníků shoduje na tom, že v online komunikaci v pracovním styku je velká budoucnost. Ostatně podobný vývoj, kdy vznikne jakýsi hybridní model mezi živou a online komunikací, předpovídá i sám Rektor, který část konzultací s pacienty vede na dálku.

„My už pracujeme na dálku dlouho. Mám pacienty, kteří se odstěhovali na druhý konec světa a neviděli jsme se roky, přesto pokračujeme v práci. V USA, kde je mnohem větší fluktuace lidí, je to poměrně běžná praxe a ani u nás to není výjimka. Psychoanalýza, kterou se zabývám, je hodně verbální obor, pracuje se primárně se slovy, přesto jisté ochuzení cítíme,“ přiznává Rektor, který byl hostem naší březnové akce CzechCrunch Offlajn, kde spolu s Václavem Dejčmarem debatoval o psychopatech.

„Začátek a konec sezení přináší často cenné informace. Kdy pacient přijde, jestli se rovnou posadí či položí, jak platí… To vše se ztrácí. Na druhou stranu je to pohodlnější. Myslím, že sezení na dálku přibude, problém je s prvními kontakty, tam je osobní setkání těžko nahraditelné. Dovedu si představit, že pacienti začnou více volat po nějakých hybridních modelech, například že se budou více střídat živá setkání se setkáními na dálku. Což by mohl být poměrně zajímavý model, umožňujíc jak kontakt, tak časovou úsporu,“ dodává Rektor.