V loňském roce se s největší pravděpodobností v Česku narodilo nejméně dětí v historii sledování porodnosti. Definitivní čísla ještě známá nejsou, podle klesajícího trendu během celého roku se to ale dá očekávat. Statistici předpokládají, že se loni narodilo kolem osmdesáti tisíc dětí. Informace ve společnosti poměrně zarezonovala a s největší pravděpodobností se z ní u některých politických stran stane i téma letošní předvolební kampaně. A to i přes to, že jde podle odborníků o komplexní problém, který nemá jednoduché řešení. Navíc není ani jisté, že půjde o setrvalý trend.

Porodnost je předmětem veřejné i politické debaty, v rámci které se z jejího poklesu politici i další diskutující navzájem obviňují. Andrej Babiš z ní pravidelně obviňuje současnou vládu. Na semináři SPD v poslanecké sněmovně předseda strany Tomio Okamura zase tvrdil, že za nízkou porodnost může očkování proti covidu. Deník Echo24 pak přišel s tvrzením, že za to, že se rodí málo dětí, mohou hlavně feministky a ženy, které už se nechtějí „sebeobětovat“ pro mateřství.

Podle Jitky Slabé z Katedry demografie a geodemografie na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy je problém nízké porodnosti ale mnohem komplikovanější téma, do kterého vstupuje mnoho dalších faktorů. Tím základním je už počet žen ve společnosti, které by reálně děti mohly mít.

„Z velikosti populace, jakou máme a kolik máme žen v reprodukčním věku, můžeme očekávat, že se narodí nějaký počet dětí. A protože se v posledních dvaceti, třiceti letech ten počet žen snižoval, tak je jich teď v reprodukčním věku výrazně méně. Logicky tak rodí i méně dětí,“ vysvětluje Slabá pro CzechCrunch.

Svou roli v počtu narozených dětí paradoxně hraje stále ještě i pandemie covidu-19. Z dat podle Slabé mimo jiné vyplývá, že u rodin, které již nějaké dítě měly, pandemie urychlila rozhodnutí mít další. „Děti, které by se tak možná narodily až letos, jsou už rok, dva na světě. Tím pádem v uvozovkách chybí v těch loňských číslech,“ popisuje.

Po skončení pandemie pak podle Slabé nastal efekt podobný tomu, jako když v Československu proběhla sametová revoluce. „U nás se během socialismu držela porodnost vysoko, protože možností seberealizace nebylo tolik a naopak člověk měl jakousi jistotu práce a bydlení. Revoluce to ale naprosto změnila. Najednou měly ženy nepřeberně příležitostí. A tak rodičovství odložily,“ vysvětluje Slabá.

Devadesátková svoboda s sebou zároveň přinesla ale velkou ekonomickou nejistotu, zvyšování cen a inflaci, což mělo na snižování porodnosti vliv také. Zatímco v roce 1990 se narodilo v Česku ještě 130 564 dětí, o šest let později to bylo 90 446.

Foto: Přírodovědecká fakulta UK

Důležité je, že je pořád v Česku více žen, které děti chtějí, i když je pak nakonec z různých důvodů nemají

Něco podobného se pak podle Slabé stalo s koncem pandemie. Po pár letech práce z domu tu najednou opět byla řada možností, jak trávit čas mimo domov a mimo rodinu. A zároveň stejně tak přišla ekonomická krize. „Ten fenomén se prakticky zopakoval, problém je ovšem to, že zatímco na začátku devadesátých let ženy odložily mateřství z dvaceti let na pětadvacet, teď ho odkládají z třiceti na 35 a to už může narážet na biologické limity,“ popisuje Slabá.

Z čísel víme, jak „demografická krize“ devadesátých let skončila. „Po roce 1999 začala porodnost opět růst, což může znamenat, že současné snižování není definitivní. Ta křivka může klidně zase skočit nahoru,“ podotýká Slabá. V roce 2006 se totiž porodnost opět vyšplhala ke zhruba 118 tisícům narozených dětí. „Důležité je, že je pořád v Česku více žen, které děti chtějí, i když je pak nakonec z různých důvodů nemají,“ dodává.

Kde jsou muži?

Veřejná debata o porodnosti může působit dojmem, že rození dětí mají plně v rukách pouze ženy. Přitom tomu tak není, jen se muži ve studiích špatně měří. „Ještě to šlo v době, kdy se děti rodily převážně v manželství, to se ale aktuálně neděje. Nehledě na to, že otec zapsaný v rodném listu nemusí být nakonec opravdový biologický otec, kterého bychom do statistik potřebovali“ popisuje Slabá. Podle ní je to hlavní důvod, proč se o mužích v souvislosti s porodností tolik nemluví.

Přitom právě oni jsou jedním z důvodů takzvaného „nechtěného odkladu mateřství“, což je situace, kdy žena by už dítě chtěla, ale kvůli finančním, studijním nebo jiným překážkám ho zatím nemá. V tomto případě buď nemá partnera a nebo ten děti ještě nechce. „Když pak žena nemůže dlouho vhodný protějšek najít, může jí najednou být pětatřicet a pak už to plození dětí může být problém,“ říká Slabá.

Jde přitom podle ní i o to, že muži mohou mít, narozdíl od žen, děti v téměř jakémkoliv pozdějším věku. „Pro osmadvacetiletého muže, který zrovna dodělal vysokou školu a konečně začal budovat kariéru, právě začal svět. On má na děti času dost. Pokud má ale stejně starou partnerku, tak ta ten čas nemá,“ popisuje Slabá.

Dalším důvodem nízké porodnosti může být i malá flexibilita rodinné politiky. Podle Slabé jsou dostupnost školek a kratší rodičovská dovolená skutečně asociovány s pozitivním vlivem na porodnost. „V případě školek jde především o to, že ženě není bráněno v seberealizaci mimo péči o dítě, což jí umožňuje lépe skloubit práci a rodinu. Kratší rodičovská dovolená je zase spojena s kratšími rozestupy mezi dětmi, což může – ale nemusí – ve výsledku vést k vyšší celkové porodnost,“ popisuje demografka.

Klíčové ale podle ní je, aby tato opatření byla stabilní a předvídatelná, v takovém případě mohou mít pozitivní vliv. „Je ale také důležité zmínit, že ani jedno z těchto opatření neřeší dva zásadní faktory, které vedou k odkladu rodičovství – těmi jsou nesoulad nebo nepřítomnost partnera a zdravotní omezení. Jde tedy o faktor, který má vliv, ale není to to nejpodstatnější,“ dodává.

Kdo se bude starat o staroušky

Deník Financial Times začátkem letošního roku upozornil na zprávu globální poradenské firmy McKinsey, která varuje před dramatickým dopadem klesající porodnosti na nejbohatší světové ekonomiky. „Pokud se nic nezmění, mladší generace zdědí pomalejší ekonomický růst a ponesou náklady na více důchodců, zatímco tradiční tok bohatství mezi generacemi bude slábnout,“ uvedl pro Financial Times Chris Bradley, ředitel McKinsey Global Institute.

Pro udržení stávajících životních standardů budou podle studie muset země jako USA, Německo, Japonsko nebo Velká Británie alespoň zdvojnásobit růst produktivity. S největší pravděpodobností bude potřeba zvýšit věk odchodu do důchodu a zvýšit podíl pracujících.

Nastalý problém je ve většině rozvinutých zemích podobný, do důchodu odchází silné ročníky a na jejich místa nastupují ty výrazně méně početné. Situaci v Česku by podle sociologa ze společnosti PAQ Research Daniela Prokopa mohla v blízké době pomoci imigrace pracovní síly. Pokud se ale demografická křivka neobrátí, vyřeší podle Jitky Slabé cizinci, kteří přijdou do Česka za prací, jen část problému.

„Není to jen o tom, z čeho budeme vyplácet důchody. Spousta neplacené péče o seniory probíhá v rámci rodin. Ve chvíli, kdy bude velká část populace bez dětí a zestárne, nebude jim mít kdo neplacenou péči poskytovat a vše bude muset zajistit péče formální, tedy hrazená státem,“ uzavírá Slabá.