Ještě před pár lety vedli dva oblíbené jihočeské gastropodniky – kavárnu Café Datel a pražírnu Kmen v Českých Budějovicích. Pak ale z rozjetého vlaku vystoupili. Dnes žijí Jan a Zuzana se dvěma dětmi uprostřed šumavské krajiny, opravují historický dům a sdílejí svůj příběh o životě mimo město. „Pro spoustu lidí to bylo nepochopitelné, ale my jsme věděli, že pokud to neuděláme, buď neuvidíme vyrůstat naši dceru – a dnes už i syna – nebo začneme zanedbávat podniky,“ říká Jan Junek v rozhovoru pro CzechCrunch.

Rozhodnutí opustit město a přestěhovat se na venkov dnes dělá stále víc lidí. Po pandemii koronaviru, která změnila zajetý pracovní rytmus i priority, začali mnozí hledat blízkost přírody i klidnější tempo. Z tohoto posunu se stal pozvolný trend, který mění i podobu českého venkova – přicházejí sem lidé z měst, kteří si nechtějí jen postavit chalupu, ale skutečně tu žít.

Právě takové příběhy zachycuje připravovaná kniha Na okraji domov můj, která právě vychází v nakladatelství Labyrint a navazuje na dlouhodobý blog. Autoři v ní šest let sledují sedm rodin, které městský život vyměnily za život na vesnici – včetně právě Zuzany a Jana.

Foto: Junkovi

Junkovi po dlouhém hledání koupili starý schwarzenberský dům na polosamotě

Ti pocházejí oba z Českých Budějovic, kde v roce 2014 otevřeli kousek od náměstí Café Datel – tehdy se jednalo o vůbec první vlaštovku s výběrovou kávou v regionu. Nápad přitom vznikl už během jejich studií v Brně a byl inspirovaný Skandinávií, kde zakladatelé strávili na cestách víc než půl roku života, a tamní kavárenskou kulturou.

„Na začátku to byl punk. Mysleli jsme si, že víme, jak na to, ale realita nám rychle ukázala opak. I tak se kavárna rozjela – přišli jsme s něčím, co tu chybělo,“ vzpomíná Jan, který si tak k vlastní práci nabral ještě kavárnu – primárně je totiž UX designerem.

Podnik, který je přes den kavárnou a večer se mění v bar, pak prošel v roce 2017 kompletní rekonstrukcí, dostal se do Gastromapy Lukáše Hejlíka a díky silné komunitě, která kolem něj vznikla, překonal i covid. Zuzana a Jan také, spolu se třemi kolegy z datlího týmu, přivedli na svět pražírnu Kmen, aby nabídli profesní růst dlouholetým baristům kavárny. Nerostli ale jen v kávovém světě – třeba ve spolupráci s lihovarníkem Martinem Žufánkem a výtvarníkem Jaromírem 99 vytvořili šumavský gin Hvozd, který se už během prvních dvou hodin od uvedení na trh vyprodal.

Právě během covidu Zuzaně a Janovi vstoupil do života další zásadní moment – koupě domu na Šumavě. Oba totiž s rodiči odmalička jezdili po horách a trávení času v přírodě pro ně bylo samozřejmostí. „Kdykoli jsme měli volno, jeli jsme na Šumavu, a vždycky nás štvalo, že se večer musíme vracet do města,“ popisuje Jan s tím, že se proto začali rozhlížet po nemovitosti v šumavském pohoří.

Po dlouhém hledání nakonec našli starý schwarzenberský dům na polosamotě, přesto nedaleko jednoho ze šumavských měst. Netrvalo dlouho a stavení se dvojice rozhodla koupit a postupně s citem rekonstruovat.

S rozrůstajícími se podniky ale zároveň začalo přibývat dalších povinností. „Najednou jsme zjistili, že to fyzicky nejde všechno zvládnout – mít kavárnu, pražírnu, práci designera, malé dítě a ještě opravovat starý dům v horách. Bylo jasné, že pokud nic nezměníme, někdo nebo něco strašně utrpí,“ popisuje Jan. Po roce neustálého balancování se tak se Zuzanou rozhodli oba podniky v jihočeské metropoli prodat.

„Pro spoustu lidí to bylo nepochopitelné. Ale věděli jsme, že když to neuděláme, nebudeme u dětství naší dcery,“ vysvětluje Jan. Prodej pro ně prý dopadl jak nejlépe mohl – Datla převzali tři členové týmu, který Zuzana a Jan osm let budovali, Kmen předali svým kolegům spoluzakladatelům. A teď už bývalí kavárníci se tak natrvalo přesunuli na Šumavu.

Foto: Junkovi

+3

Dům, který od té doby opravují, stojí v nadmořské výšce 950 metrů a i když je na dohled od silnice, obklopují ho louky a lesy. Stavení postavil před více než 200 lety Johann Schwarzenberg pro své lesní zaměstnance. Má osmdesát centimetrů tlusté kamenné zdi, klenuté sklepy a ručně tesané trámy. „Je to dům s obrovským duchem. Ale když jsme ho koupili, byl v tak špatném stavu, že první stavař, který se tu byl podívat, řekl: ‚Já bych to celý zbořil,‘“ směje se Jan.

Ani jeho rodiče zpočátku nadšení z chalupy nesdíleli. „Přijeli za námi, prošli se kolem a po deseti minutách řekli, že na ně padla deprese. A zase odjeli,“ vzpomíná. Pro Junkovy to ale byla výzva. Na opravách od té doby spolupracují s renomovanými architekty a řemeslníky, kteří pracují původními technikami. Obnovili také původní, potokem napájené jezírko i stovky metrů starých kamenných zídek. K tomu přidali malou saunu se zelenou střechou a výhledem na horskou louku.

Ačkoliv se může zdát, že život uprostřed lesů je osamělý, rodina žije v obklopení komunitou. „Ve městě jsme denně potkávali stovky lidí, ale vlastně jsme neznali vlastní sousedy. Tady je to naopak – vidíme sice méně lidí, ale o to intenzivnější ta setkání jsou. Navázali jsme nová přátelství, spolupořádáme kávový festival. Jsme na polosamotě, ale osamocení určitě nejsme,“ říká Jan.

Ten také sdílí postupnou rekonstrukci domu na Instagramu – na profilu @zapomenuta.chalupa má dnes přes 22 tisíc sledujících. Po koupi potřeboval zpovědní kanál, kde mohl strasti i radosti procesu sdílet. I přes poměrně široké publikum ale jeho využívání pro placené spolupráce odmítá. „Píšu a fotím, když cítím, že chci něco sdělit – ne proto, že jsem to někomu slíbil. Prodával bych důvěru lidí, kteří nás sledují,“ vysvětluje.

Dům chce dvojice po dokončení zčásti otevřít lidem, ale rozhodně ne jako klasický penzion. „Je to náš domov, ale zároveň může být místem pro ty, kterým jsou blízké naše hodnoty. Nechceme restauraci ani hotel, spíš se otevřít těm, kdo chtějí v pár lidech zažít nevšední dům s historií a téměř výhradně z přírodních materiálů,“ říká Jan s tím, že se zatím nechtějí vracet ani ke gastronomii. I po 15 letech spolupráce s českými i nadnárodními klienty ho ale naplňuje UX a CX design, kterému věnuje veškerý pracovní čas.

A jestli se rodina někdy vrátí do města? „Nikdy neříkej nikdy. Občas samozřejmě přemýšlíme, zda jsme se rozhodli správně, děláme si takovou vnitřní revizi. Když se ale ptám dcery, jestli je tu šťastná, vždycky říká, že miluje naši chalupu a chce tu žít do konce života. A to o něčem vypovídá,“ uzavírá Jan.