Do Vietnamu se Tomáš Slavíček poprvé dostal v roce 2011. Dnes dvaačtyřicetiletý vystudovaný ajťák, podnikatel, cestovatel i průvodce tam s přestávkami prožil asi čtvrtinu života. „Ale připadá mi to jako většina mého života. Jsem tak nějak mezi dvěma světy, mezi východem a západem,“ usmívá se během rozhovoru, který vedeme online na trase Praha – Danang, což je město v centrální části země, jemuž se díky dlouhé pláži i moderní výstavbě přezdívá vietnamské Miami.

Před třinácti lety Slavíček ještě pracoval v Brně, se svým bývalým spolužákem z vysoké školy a spolubydlícím ale procestoval například transsibiřskou magistrálou Rusko a měsíc strávili v Číně. Následně tento kamarád dostal nabídku řídit ve Vietnamu pobočku mezinárodní firmy, kam Slavíčka pozval na návštěvu a on se tak do země dostal poprvé na dovolenou. „A mě to prostě nadchlo. V roce 2012 jsem se přestěhoval a posledních dvanáct let zde s přestávkami žiju,“ pokračuje.

Tyto přestávky zahrnují pobyty v Praze, Brně či třeba i Nizozemí, kde během pandemie pracoval jako asistent v sanitce. Do Vietnamu se po delší pauze opět dostal po covidu. „Cítil jsem, že opět potřebuju vycestovat a srovnat si hlavu,“ říká Slavíček, který se tam z Brna, kde tehdy žil, rozhodl dostat na motorce.

Uvědomoval si, že to velmi pravděpodobně nevyjde, mimo jiné kvůli neustále zavřeným pozemním hranicím v Myanmaru, kvůli pandemii se dlouho držela uzavřená také Čína včetně dalších zemí kolem, a cestu mu překazily také přírodní katastrofy. „Zasekl jsem se v Íránu, protože v Pákistánu došlo k obřím záplavám. Snad třetina země byla pod vodou, nikdo nevěděl, zda se dá projet,“ popisuje Slavíček. Motorku nakonec nechal v Turecku (po roce si ji opět vyzvedl), odkud letěl do Thajska. Z něj pak pokračoval do Vietnamu. V prosinci 2022 se tak dostal do svého cíle, kde si koupil další motorku a projel celou zemi z jihu na sever.

„Po cestě do Hanoje jsem potkal i svou dlouholetou kamarádku, která se stala mou manželkou,“ usmívá se Slavíček. Proč ale vůbec žije ve Vietnamu? „Ze srandy vždy říkám: V Česku žije spousta Vietnamců, a tak se někdo musel odhodlat vyrazit a vyvážit misky vah. Dobrovolně jsem se přihlásil a odjel jsem,“ směje se. To ovšem není jediný důvod. Vietnam totiž Slavíčkovi umožnil splnit si dětský sen.

Už na základní škole chtěl jít studovat hotelovou střední. „Nicméně mi to bylo zakázáno doma od rodičů. Jednoduše a prostě náš syn přece nebude dělat někde v kavárně,“ vzpomíná. Vystudoval proto gymnázium i vysokou školu, kde získal diplom v oboru aplikované informatiky.

K plnění snu se tak dostal právě až v Hanoji. „Otevřít si zde kavárnu mi už nemohl nikdo zakázat,“ směje se Slavíček, jenž zároveň jedním dechem doplňuje, že to byla opravdová dřina. První tři měsíce po otevření pracoval patnáct hodin denně, sedm dní v týdnu. „Dělal jsem úplně všechno, až po roce jsem z toho sám viděl nějaké peníze. Každý měsíc jsem skončil s pětistovkou v kapse, koupil jsem si novou košili, dal jsem si pivo a vše se opakovalo znovu,“ přibližuje. Z ušetřených peněz pak například koupil novou ledničku a podobně.

Už při otevírání kavárny přitom myslel na slova Vojty Ročka, nyní investora z Presto Ventures a jinak úspěšného startupistu, jenž se svými společníky před lety za vyšší stovky milionů prodal startup Stories. Ještě léta předtím, v roce 2013, měl na pražské konferenci WebExpo Slavíček přednášku o tom, jak se stát digitálním nomádem. Shodou náhod o dva řečníky předním mluvil Roček o tom, jak si otevřel vlastní bar a „stálo to za ho*no“.

„A ono to hodně náročné občas i bylo,“ směje se Slavíček. „Ale vlastně ne tak moc. Splnil jsem si sen, zároveň jsem se naučil spoustu věcí a lekcí, které teď můžu předávat dál,“ pokračuje a zmiňuje svou knihu, kterou zanedlouho nabídne k prodeji na Amazonu. S názvem Once upon a time I had a café in Hanoi, tedy Jednou jsem měl kavárnu v Hanoji, v ní popisuje padesát krátkých byznysových i životních příběhů a na konci každého z nich nabízí jednu osobní lekci.

„Podtitul knihy zní tematicky – ‚měli byste se honit za svými sny, i když vás to může dovést prostě na práh existence?‘ Přesně to je můj případ,“ říká Slavíček. „Není to manuál, jak rozjet svůj byznys, až takové aspirace nemám. Ale lidé, co se chtějí do podnikání pustit a nikdy sami nepodnikali, se tam určitě mají co naučit,“ doplňuje s tím, že kniha vyjde prvně v angličtině a českou verzi má v plánu vydat následující rok.

Samotnou kavárnu Slavíček provozoval asi rok a půl. Své podnikání ukončil, když asi čtyři roky nebyl mimo Vietnam a zejména po domovině se mu začalo stýskat. „Hanoj je hrozně intenzivní, od rána do večera a po celou noc taky. Začaly mi chybět normální věci, jako že v parku je klid, to v Hanoji prostě není nikdy. Ale došlo to tak daleko, že mi začal chybět sníh a zima. Já přitom nesnáším sníh a zimu,“ říká s tím, že se necítil ve své kůži a na určitou dobu se vrátil do Česka.

Kavárna přitom fungovala dál. „Ale ještě než jsem odletěl, objevili se dva zájemci, kteří ji chtěli koupit. Tak jsem ji prodal a ukončil tím jednu životní kapitolu.“ Díky těmto zkušenostem ale dokáže mluvit o tom, v čem by možná mohla vietnamská mentalita inspirovat Čechy či obecně lidi žijící na Západě.

Jako jeden z největších kontrastů Slavíček zmiňuje jednoduchost podnikání. „Tehdy to bylo hrozně jednoduché. Chceš něco rozjet? Najdeš si místo, domluvíš se na ceně za nájem a začneš. Nepotřebuješ povolení, nepotřebuješ kontrolu hygieny, nepotřebuješ vůbec nic,“ popisuje Slavíček s tím, že až několik měsíců po otevření provozu přijdou úředníci na kontrolu, která na rozdíl od běžných českých reálií přichází v přátelské atmosféře, „lidsky a s respektem.“

„Nedovedu si představit otvírat podnik na Západě ve stejném duchu, za stejné peníze a se stejným přístupem, jako mají místní zde. V tomhle je Vietnam hrozně super. Na jednu stranu je to hrozný punk, žraločí země, hrozný kapitalismus. Ale když se ti něco povede, tak se ti to povede. Uspět tady může úplně každý a nepotřebuje na to hromadu peněz. Když budeš špatný podnikatel a zákazníky neoslovíš, tak prostě skončíš,“ popisuje Slavíček.

Tento punkový přístup přibližuje i na samotném otevření kavárny. Po podepsání smlouvy a převzetí klíčů od budovy vítal první zákazníky za sedm dnů. „Barák potřeboval vyklidit, vymalovat zvenku i zevnitř, udělat kuchyňskou linku, zařídit vším nábytkem… a udělali jsme to za týden! Nedovedu si představit, že by to bylo možné kdekoliv jinde,“ říká.

„Neříkám, že je to jediný a správný model, ale v míře regulací a byrokracie by se mohla Evropa v Asii inspirovat. Je to tady jednodušší, zejména malé podnikání. U velkých nadnárodních korporací je to samozřejmě úplně něco jiného,“ doplňuje. Kavárnu navíc otevíral, aniž by on sám uměl vietnamsky. Jednoduše se naučil základní fráze a zejména číslovky.

„To je hrozně důležité, peníze řešíš vlastně pořád. Takže i při vyjednávání mzdy jsem něco navrhl a lidé souhlasili, protože jsem je přeplácel,“ vypráví Slavíček a zmiňuje poučku, která v zemi s dravým kapitalismem jako Vietnam platí dvojnásob: „Spokojený zaměstnanec je nejlepší zaměstnanec. A když vím, že je do velké míry motivují peníze, tak s větší výplatou budou chodit do práce o to raději.“

Protože se Slavíček v kavárně stal poprvé ve svém životě také šéfem, řídil se podle toho, co jeho samotného naučili předchozí štace. Dal si tak za úkol, že ať se děje cokoliv, vždy se bude k lidem chovat s respektem, a hlavně jim vyplácet mzdu podle dohody. „Co jim slíbím, to dostanou, je jedno, jestli to reálně vyděláme. Měl jsem vůči nim závazek, oni své potřeby, které si museli zaplatit. To je můj morální kompas,“ říká.

Právě na to prý často narážel v Česku, kde od roku 2005 pracoval na volné noze pro více než patnáct různých firem. „Podnikání v Česku bylo bez respektu. Na něčem jsme se dohodli, a pak ti klient ani neřekne, zda si vůbec něco pokazil, ale s výplatou otálí. Jen jediná firma mi faktury zaplatila vždy ve splatnosti, jedna mi nic nedluží a od těch zbylých se svých peněz už nikdy nedočkám. V mé kavárně to fungovalo jinak – lidé v daný den vždy dostali peníze v obálce na ruku bez prodlení.“

Napsáním zmiňované knihy Slavíček tuto svou životní kapitolu uzavírá a teď z Danangu, kde aktuálně žije, rozbíhá další. Kromě jiného v průběhu let ve Vietnamu pracoval ve spolupráci s různými cestovními agenturami i jako turistický průvodce, nyní bude působit na vlastní pěst. Vietnam totiž sám několikrát projel shora dolů všemi možnými dopravními prostředky včetně milovaných motorek.

„Dává mi smysl pokračovat v tom. Vietnam znám jako svoje boty, a tak, jak ho znám já, jej chci ukázat i dalším – co je na zemi dobré a co je na zdejších lidech zajímavé,“ zakončuje Slavíček naše společné vyprávění. Ještě ale stihne dodat, co je pro něj na Vietnamu opravdu tak výjimečného: „Když jsem sem přijel, Vietnamci byli úplně první národ, který mě přijal takového, jaký jsem. Nikdo mi neříká, jak se mám chovat, jaký mám být. Jsi takový, jaký jsi a je to okay – pokud negativně nezasahuješ do života ostatním. Je to neskutečná svoboda. Svoboda v tom být sám sebou.“