„Vždycky jsem milovala vůni bakterií. Je to taková specificky zemitá vůně, která se špatně popisuje. Škoda, že se s touto vůní nevyrábí parfémy,“ směje se Bára Cihlová, se kterou se spojujeme na dálku. Česká vědkyně své typické léto strávené v laboratoři letos vyměnila za šest týdnů v Indii, kde má učit místní děti a kam odlétá hned další den. „Už strašně dlouho jsem se chtěla učení věnovat, ale vždy jsem byla rozptýlená laborkou. Budu učit všechny možné věkové kategorie dětí, předměty i učňovské obory a povedu také vlastní projekt, ve kterém se budu snažit studentům ukázat, co je to biochemie,“ neopomene čerstvá absolventka magisterského studia na Oxfordu zmínit obor, do kterého se zamilovala už v dětství.

Finance na letenku do indického Assamu dala dohromady pomocí internetové kampaně, se kterou má nemalé zkušenosti. Před čtyřmi lety se totiž stala první českou studentkou, která peníze na úvodní rok studia na Oxfordu získala přes transparentní účet a crowdfundingovou kampaň. Krátce poté, co se na univerzitu dostala, došlo totiž k brexitu a školné tak vzrostlo více než trojnásobně.

„Rozdělila jsem si to tak, že ze sbírky jsem poslední rok a půl platila jídlo a letenky. Ubytování mi pokryl zakladatel Rohlíku Tomáš Čupr, který mi pomohl také s právními záležitostmi ohledně transparentního účtu,“ popisuje Cihlová. „Vůbec jsem ale nečekala, že mi od druháku začne platit školné mecenáš Pavel Klein, který takto na Oxfordu podporuje české studenty,“ říká vědkyně s tím, že aktuální roční poplatky za studium činí přibližně 45 000 liber, což je v přepočtu necelých 1,3 milionu korun.

Odpovědnost státu nebo jednotlivce?

V otázce, zda by studenti, kteří chtějí na univerzitu v zahraničí, měli obdržet podporu také od státu, má Cihlová jasno. „Stát by v takových případech měl mít hlavní roli,“ myslí si. „Přijde mi to jako samozřejmost, že chceme mít úspěšné lidi, kteří svět posouvají dál a mohou být inspirací pro další mladé jednotlivce,“ vysvětluje vědkyně. „I v případech, kdy by se podpoření studenti zpět do vlasti nevraceli, vyplatí se státu tato investice jiným způsobem,“ dodává.

Samotná Cihlová by se do Česka vrátila velmi ráda, výběr budoucí instituce však nechce omezovat na konkrétní lokalitu a raději si nechává dveře otevřené. „Prioritou pro mě je, aby moje práce mohla být dostatečně kvalitní a svobodná. A jestli to bude v Čechách, v Anglii nebo kdekoliv na světě, už nezáleží,“ vysvětluje.

Ještě předtím, než bude muset takové rozhodnutí učinit, jí ale na Oxfordu čeká doktorandské studium, pro které jako jedna z několika málo jednotlivců obdržela plné Oxford-Hoffmann stipendium. To přičítá nejen dobrým známkám a dobrovolným stážím, ale také volbě laboratoře. „Člověk musí být perfektní kandidát, ať to znamená cokoliv, a cítit, že tam opravdu chce z toho správného důvodu,“ popisuje Cihlová svůj recept na úspěch.

O krok blíž k nesmrtelnosti

V dosavadním čtyřletém studiu se Cihlová věnovala kromě obecného studia molekulární a buněčné biochemie především proteinům a RNA. Ve volném čase docházela do laboratoře, kde se jí mimo jiné podařilo objevit dosud neznámý enzym bakteriálního původu.

„Když jsem to poprvé ukázala profesorovi, tak mi moc nevěřil. Během následujících dvou let se mi ale povedlo dokázat jeho funkci a zjistit o něm více. Mohla jsem ho tedy pojmenovat a vydali jsme o něm článek,“ popisuje vědkyně objev enzymu, kterému dala jméno YarT.

Toxický enzym, který se nachází v bakteriích, modifikuje jejich DNA nebo RNA tak, že zablokuje buněčné procesy nebo zpomalí jejich růst, což jim umožní přežít nepříznivé podmínky. Tento mechanismus je doplněn dalším enzymem objeveným mentorkou Cihlové, který bakterie opět revitalizuje a umožní jím tak další růst. „Pokud se s tímto párem enzymů naučíme pracovat, mohlo by to pomoct s vývojem antibiotik,“ vysvětluje Cihlová.

Doktorandské studium se nyní chystá věnovat výzkumu buněčné identity a mechanismům, jakým si buňky při dělení uchovávají svou jedinečnost. „Chci udělat jednoduchý experiment, který je zároveň technicky strašně náročný, a to otestovat hypotézu, že proteiny na chromozomech fungují jako markery aktivních a neaktivních informací,“ vysvětluje Cihlová. V případě potvrzení této hypotézy by lidstvo stálo o něco blíž k možné modifikaci buněčné identity.

„Uměli bychom přeprogramovat rakovinové buňky, nebo například staré buňky na mladé, což je momentálně sen značného množství miliardářů,“ směje se vědkyně. „Jsou to ale samozřejmě věci, o kterých teď můžeme jen teoretizovat,“ dodává s tím, že je taky zcela možné, že ve svém doktorandském výzkumu dospěje k úplně jinému výsledku.

Od Wikipedie k Oxfordu

Vášeň pro studium molekul byla u Cihlové patrná už od útlého věku. Během základní školy si na Wikipedii fascinovaně četla o nemocech a ve škole ji bavila chemie. Společně s nástupem na Akademické gymnázium v Praze pak začala místo obvyklých středoškolských aktivit docházet do laboratoře Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR, kde jako juniorská asistentka přispěla k vývoji cenově dostupného a efektivního testu na látky, které blokují viry a brání jejich rozmnožování.

Jedním z jejích kolegů byl také vědecký pracovník Jan Šilhán, který sám působil jako postdoktorand na univerzitě v Cambridge. Právě on v mladé studentce viděl velký potenciál a jako první s ní otevřel diskusi o možném studiu na prestižní univerzitě. „Už si nepamatuju, co jsem očekávala, ale rozhodně jsem nečekala to, co všechno se mi dostalo,“ vzpomíná Cihlová na období před nástupem na univerzitu.

Vyučovací systém na Oxfordu a Cambridge se od ostatních univerzit odlišuje především „tutorialovým“ nebo „supervizním“ systémem, kdy se studenti se svými profesory nebo jinými odborníky setkávají ve velmi malých skupinkách. V těch pak probíhá intenzivní diskuse nad prací studentů, což umožňuje hlubší a osobnější zapojení do studia, než v obvyklém přednáškovém systému.

„Nejenom, že vám ten člověk dá k vaši eseji zpětnou vazbu, ale můžete se ho jakožto největšího experta v daném oboru zeptat na cokoliv, co vás zrovna zajímá. Už teď mi to chybí,“ vzpomíná Cihlová na první tři roky svého studia. „Bylo to strašně aktivní a intenzivní, nedokážu si představit chodit na univerzitu, kde jen pasivně poslouchám přednášky,“ hodnotí studentka volbu univerzity, pro kterou se ve třetím ročníku střední školy rozhodla.

Mechanismus rakoviny nebo anatomie hlemýždě?

Vzhledem ke koncentraci nejlepších mozků světa a omezenému množství příležitostí by se dalo předpokládat, že mezi studenty povládne rivalita. „Profesoři se ji snaží spíše vymýtit,“ vysvětluje Cihlová. „Ale konkurence je samozřejmě obrovská. Nejvíce jsem to pocítila v prváku, kdy jsme až do konce ročníku nevěděli, jak na tom jsme, teprve pak se totiž dělaly velké zkoušky,“ dodává. Větší tlak pociťovala na produktivitu, systém známkování je totiž navržen tak, aby studenty neustále motivoval ke zlepšování.

O reformu školství a přiblížení se zahraničnímu stylu vyučování se Česko pokouší už několik let a drobné změny lze snad už i vidět. Kromě důrazu na kritické myšlení by Cihlová navrhovala také změnu ve vyučovaných předmětech. „Jediný důvod, proč se vyučuje biologie před biochemií je, že většina výukových materiálů pochází z minulého století, kdy biochemie teprve vznikala,“ vysvětluje vědkyně.

„Z biochemie mohou totiž lidé čerpat v každodenním životě, jelikož pochopí, jak funguje lidské tělo a jak se k němu chovat, aby fungovalo co nejlépe. Má to mnohem větší smysl, než se učit anatomii hlemýždě,“ naráží Cihlová na potřebnou demystifikaci často nesprávně chápaných konceptů jako je zdraví a nemoc.

Sama si před třemi lety vyzkoušela popularizaci biochemie formou youtubového videa, zjistila ale, že se cítí jistěji v písemném projevu. „Jsem na kameře strašně ostýchavá a bylo to pro mě hrozně bolestivé, takže jsem si řekla, že ze mě youtuber nebude. Nicméně je to skvělá věc, kterou když někdo dělá, tak stoprocentně podporuju,“ povzbuzuje Cihlová odborníky k tolik potřebné popularizaci vědy.

Při otázce na svůj největší vědecký sen pak biochemička dlouho neváhá: „Chtěla bych pochopit, jak je možné, že se z jedné buňky může vyvinout tak komplexní mechanismus, jako je lidské tělo,“ formuluje Cihlová odvěkou otázku, na kterou lidstvo stále nezná odpověď. Pokud se v následujících letech vědci přiblíží k jejímu rozluštění, je vysoká šance, že za ním bude viditelná i česká stopa.