Ještě před pár lety psala tiskové zprávy, ladila PR kampaně a řešila korporátní procesy. Dnes z jejího ateliéru na jižní Moravě odcházejí obrazy, které visí ve stovkách domovů v Česku i zahraničí. Devětatřicetiletá umělkyně Simona Vojtěšková se přitom k malování dostala až na mateřské. „Vždycky jsem chtěla dělat něco kreativního, jen jsem dlouho nevěděla, že se tím dá reálně živit,“ říká teď v rozhovoru pro CzechCrunch.

Ačkoliv to Vojtěškovou k tvorbě táhlo už od základní školy, její profesní začátky patřily zcela jinému světu. V mládí ve svém okolí neměla žádné vzory z umělecké sféry, při volbě školy ji tak ani nenapadlo, že by mohla něco takového studovat. Nakonec se rozhodla pro politologii. Tu na Masarykově univerzitě úspěšně absolvovala v roce 2012. „Všichni kolem mě šli na práva nebo sociologii. Skončila jsem na politologii, ale vybrala jsem si specializaci na politický marketing, což mě aspoň trochu drželo na kreativní vlně,“ vzpomíná na své začátky.

V marketingu a PR nakonec strávila sedm let, během kterých prošla několika korporáty. Právě tam však začala pociťovat první tvůrčí frustraci, když jako PR specialistka nemohla zasahovat do práce grafiků a tvořit si vizuály podle svého. „Vždycky jsem si chtěla k textům vytvářet vlastní vizuály, ale v korporátu mi říkali, že na to mají oddělení. Bylo to pro mě tehdy strašně limitující a frustrující,“ popisuje Vojtěšková období, které ji nakonec dovedlo k rozhodnutí osamostatnit se.

Zlom pro ni nastal s příchodem mateřské a první vlny pandemie covidu, kdy se potřeba tvořit projevila naplno. Začala masivně objednávat barvy a experimentovat doma v Brně. Spolu s manželem Jiřím, který je profesí architekt, následně vytvořila značku Litone. „Zkusili jsme do linorytu nalít beton a vznikl obraz s reliéfem. Zjistili jsme, že to v té době nikdo jiný na světě nedělal,“ říká Vojtěšková o první trefě do černého.

Jejich betonové obrazy, z nichž některé vážily i 50 kilogramů, si rychle našly cestu k zákazníkům v Americe, Singapuru i Moskvě. I když se ale značce Litone dařilo a daří i dnes, Vojtěšková začala pociťovat únavu z technické náročnosti i šedi materiálu – prý potřebovala barvy. „Po nějaké době mě ta šedá začala nudit. Je minimalistická, ale mně to nestačilo. Potřebovala jsem se vyřádit, tak jsem zkusila malovat nejdřív na papír a potom i plátno,“ popisuje přechod k vlastní malířské tvorbě.

Její barevný styl, který kombinuje abstraktní expresionismus s naivními prvky, na první pohled zaujme výraznou paletou barev, v níž dominují růžové, tyrkysové, zelené a oranžové tóny. Ty jsou pak doplněné o hravé detaily – puntíky, berušky nebo smyšlené rostlinné struktury, které se v plátnech opakují a postupně vystupují z abstraktního základu.

„Začala jsem abstraktně ztvárňovat věci, které jsem viděla kolem sebe – květiny na parapetech bytu nebo stromy za okny. Obrazy se mohou zdát na první pohled infantilní, protože se v nich promítá dětský svět, kterým jsem byla posledních šest let obklopená. Musela jsem malovat rychle, expresivně, mezi péčí o děti,“ vysvětluje autorka svůj specifický umělecký rukopis.

Dnes Simona Vojtěšková tvoří ve svém ateliéru ve Velkých Pavlovicích. Ročně prodá průměrně 60 až 70 originálních děl, přičemž ceny jejích obrazů se nejčastěji pohybují v rozmezí od 18 do 50 tisíc korun, u rozměrných pláten však dosahují i 70 tisíc korun. Její cílovou skupinou jsou prý především ženy kolem čtyřiceti let, které si zařizují nové bydlení a hledají optimistické, velké a zároveň cenově dostupné originály.

Kromě malby se umělkyně věnuje i tvorbě tapisérií z ovčí vlny, které využívají techniku tuftování a slouží jako 3D umění na zeď. Jeden z jejích kusů vlastní i Darina Burianová se svým manželem, hudebníkem Kapitánem Demo. Pro Simonu je to způsob, jak si odpočinout od plátna a připravit prostor pro nové nápady. „Každý umělec musí občas uniknout k jinému médiu. Moje tapisérie jsou jako polštářky na zdi a myslím, že v Česku je takhle žádný jiný umělec nedělá,“ doplňuje k rozšiřování svého portfolia.

Společně s manželem pak v květnu 2025 otevřeli v Pavlovicích SENO atelier, moderní výstavní prostor, který slouží jako showroom i galerie pro další umělce. „Nejsem typ, který by objížděl kavárny s obrazy. Chtěla jsem prostor, kde si lidé mohou práci opravdu v klidu prohlédnout,“ vysvětluje Vojtěšková.

A přestože s manželem konzultuje byznysovou i uměleckou stránku své profese, poslední slovo má vždy ona. „Často mi říká, že se mu líbí všechno. Ale když to já necítím, tak to nepustím, s obrazem musím být spokojená hlavně já sama,“ uzavírá.