S tancem je tu těžké se někam dostat, říká česká choreografka. Se změnou má pomoct nový festival

Jana Burkiewiczová tancem žije. Vede vlastní soubor a problémy s touhle profesí spojené zná z první ruky. Rozhodla se proto s nimi něco udělat.

burkicom-uvodkaRozhovor

Foto: Archiv Burkicom

Choreografka Jana Burkiewiczová stojí v čele vlastního souboru, pracuje ale i pro Českou televizi nebo módní návrháře

0Zobrazit komentáře

Jana Burkiewiczová patří mezi známé české choreografky a na kontě toho má už opravdu hodně. Za sebou má práci pro Národní divadlo, vede vlastní soubor současného tance Burkicom, tvoří představení a spolupodílí se na choreografiích módních přehlídek, například pro Liběnu Rochovou, Hanu Zárubovou nebo Terezu Rosálii Kladošovou. Na kontě má inscenace pro Českou televizi, spolupracuje s Designblokem a už 2. listopadu odstartuje svůj nejnovější projekt – festival současného tance a fyzického divadla Bread & Dance Prague, kterým chce umožnit českým tanečním souborům povyrůst v mezinárodním kontextu.

Tancem Jana Burkiewiczová žije. Sama se k němu přitom dostala náhodou a relativně pozdě. A ještě si velice rychle uvědomila, že spíš než aktivně vystupující tanečnicí chce být tím, kdo tanec využívá k tvorbě vlastních inscenací. „Jednoduše mi došlo, že mě tvorba víc baví,“ říká Burkiewiczová pro CzechCrunch. V rozhovoru popisuje svůj přístup k tanci jako takovému, východiska k inscenacím, která ji přivedla až na festivaly v Soulu nebo Hongkongu, i důvody proč se spojila s dalšími soubory a založila ambiciózní festival Bread & Dance Prague, na jehož teprve druhý ročník už přijedou promotéři z celého světa.

„Když dosáhnete do určitého levelu, tak je v Česku hrozně těžké se s tvorbou posunout dál. Cítíte, že potřebujete lepší tanečníky, ale nemůžete je najít, chcete se konfrontovat s děním ve světě, ale nemáte kde. Obyčejně chcete růst, pouštět se do odvážnějších projektů, ale přitom vůbec netušíte, jestli přežijete další rok,“ popisuje Burkiewiczová, co vedlo ke vzniku festivalu, který do Prahy sváží důležité promotéry, ředitele festivalů a bookery a také chce tanec v podání pěti zásadních českých souborů 420People, Burkicom, Dekkadancers, Farma v jeskyni a Lenka Vagnerová & Company představit i širší veřejnosti.

„Společně říkáme: Jsme tady a jsme dobří. Každý ze souborů je jiný, má jiná východiska ke své tvorbě, jiné postupy, ale budujeme soubory, které snesou srovnání se zahraniční špičkou. Přijďte se podívat,“ zve diváky choreografka a vůbec se nebojí, že by mohl být současný tanec pro někoho nesrozumitelný. „Je to právě naopak. Tanec je nám velmi přirozeným vyjadřovacím prostředkem. Je přímo napojený na naše emoce, je přirozeně spojen s vizuálním vnímáním, nikde žádná bariéra, ta může být jen v našich hlavách,“ říká v rozhovoru.

burkicom-jana

Foto: Archiv Burkicom

Jana Burkiewiczová se tanci věnuje od 14 let

Vy jste se k tanci dostala až ve 14 letech a to pro to, že vás na ulici oslovila taneční mistrová s tím, že krásně chodíte. To bylo docela pozdě, promítlo se to nějak do toho, co pro vás tanec znamená?
Určitě, mělo to totiž své plusy i minusy. Šla jsem tehdy rovnou na konzervatoř a musela jsem strašně dohánět, protože mi chyběla pružnost těla, technika, oproti spolužákům, kteří to dělali od šesti let, já jsem o tanci nevěděla nic. Ale pak se to začalo lámat a já pocítila obrovskou vášeň, která mi zůstala. Dnes už netrénuji každý den, ale na taneční sál se často vracím jako choreografka a stále se mi tam daří zapomenout na čas a prostor, ve kterém se právě nacházím. Tanec a pohyb mi otevírá nové dimenze, které mě nepřestávají ohromovat.

Do té doby jste ale žádný vztah k tanci nepociťovala?
Vůbec. A myslím, že z toho plyne velké poučení – i s ohledem na to, že mám malého syna: nikdy nevíte, co v člověku dřímá a kde najít ten správný směr. U mě to byla opravdu náhoda.

Místo aktivního tancování jste se ale dala na choreografii. Dnes kromě toho, že vedete vlastní soubor, pracujete na zakázkách, pro jiná divadla, ale i pro módní návrháře, televizi nebo třeba Designblok, proč?
Protože pokud chce člověk v Česku pracovat v kultuře, a zejména v tanci, tak musí být multifunkční.

Když je něco, událost, situace, fenomén, který mne zajímá a kterém nerozumím, snažím se jej rozklíčovat. Divadlo je moje cesta, jak mu porozumět.

Čili se podle vás tancem uživit nedá? Ani od nějaké určitě úrovně?
Velmi těžko. Samozřejmě se můžete stát třeba tanečníkem v Národním divadle, kde dostanete pravidelný plat. Ale pokud nechcete dělat balet, tak je to velká dřina, protože dovolit si držet lidi ve stálém souboru prakticky nikdo nemůže. Tanečníci běhají mezi mnoha různými projekty, vedou kurzy, učí… Mě by taky bavilo dělat jenom Burkicom, ale není to možné. Taková je momentálně realita našeho oboru.

Když ale ještě na chvíli zůstaneme u vaší práce s Burkicom, tak s ním často zpracováváte různá společenská témata, ať už je to mizení živočišných druhů, migrační otázka, nebo umělá inteligence. Jak se tohle zachycuje tancem?
Vždy se snažím najít klíče, které divákovi pomohou. Tanec sice nemá schopnost mluvit a hluboce debatovat, ale místo toho dokáže vyjadřovat silné emoce. Což je skvělý jazyk, kterému všichni přirozeně rozumíme, protože škálu emocí prožíváme všichni stejnou, jen každý jinak intenzivně. Při představení se emoce snažím spojovat i s vizuální stránkou, tak abych neustále provokovala lidskou fantazii. Vlastně se neustále snažím o malé zázraky, které divák nemá šanci zažít nikde jinde. Chci, aby zůstali v paměti, aby se k nim člověk vracel a možná se i ptal, co jsem to vlastně zažil. Přijde mi to víc, než dávat jasně formulované odpovědi.

Podle čeho si témata vybíráte?
Vždy, když narazím na téma, ale třeba i na krátkou zprávu v novinách, ke které se stále vracím a které v sobě nemá jednoznačnou odpověď, co nám vlastně říká, začne mi v hlavě klíčit představení. Zjednodušeně řečeno, když je něco, událost, situace, fenomén, který mne zajímá a kterému nerozumím, snažím se jej rozklíčovat. Divadlo je moje cesta, jak mu porozumět. Na každém projektu pracuju většinou více než rok. Snažím se získat další informace, hodně čtu a také se bavím s lidmi, kteří mi k tématu mohou něco říci. Pak začneme pracovat na scénáři, nebo spíš společně s dalšími lidmi téma divadelně rozklíčovávat a postupně tak docházím k nějaké formě, jakou o tématu mluvit. Cílem celého procesu pro mne není nikdy snaha říci, co je správně a co špatně, ale spíš vzbudit otázky, rozšířit pohled. Upozornit na téma, které vnímám jako důležité, a vzbudit pocit, že se týká každého z nás.

Nastartujte svou kariéru

Více na CzechCrunch Jobs

Vaše poslední, před pár týdny uvedené, představení se jmenuje Slunce a je o umělé inteligenci, která po konci světa hledá zbytky lidství. To jste si vybrala proč?
Asi ze všeho nejvíce mne zajímala možnost se podívat na AI jako na budoucího člověka, kterého jsme stvořili, aby nám sloužil a dali mu z nás to nejlepší, aby nám nebyl nikdy nebezpečný. Jaký by vlastně byl, kdyby byl jen tím nejlepším z nás, a jaký by byl jeho vztah k nám a jak by se ten vztah změnil, kdybychom již nebyli? Chyběli bychom mu? Co by se stalo s jeho pokyny? A kdyby se do jeho paměti ukládali situace, z kterých by se měl poučit dál, jaké by byly? Vím, že vývoj AI takto daleko není a už vůbec ne v lidské podobě, která je pro lidi vždy trochu složitá a často vyvolává strach, ale to nebylo mým tématem. Já se přes humanoidy dostala oklikou k člověku, v čem je vlastně výjimečný? Co je na něm jedinečného? Po čem by se na nás humanoidům stýskalo a co by si sami chtěli osvojit… A z toho mi pak vzešel příběh, který hrajme, taneční sci-fi o lidskosti ve světě bez lidí. Vlastně taková romance o člověku. Příběh.

Použila jste AI při přípravě inscenace?
Ano, zajímalo mne, co se stane. Zadávala jsem dílčí témata, obrazy i hudbu. Ale víte, co je zajímavé? Nic z toho mi nedávalo smysl, a tak jsem z toho ani nic nepoužila. Vše, co mi nabízela, bylo strašně nudné, ploché a neemoční. Zkoušeli jsme zadat konkrétní skladby a posunout je, ale nebylo to ono. Vše bylo předvídatelné a vlastně prázdné. Jen formální hry.

Umělou inteligenci tedy ke své práci nepoužíváte?
Používám, abych si zrychlila život. Protože těch mailů a dalších textů, co mají znít dokonale, zakonzervovaně a chemicky, co musí člověk napsat, těch je hodně a v tom AI pomáhá. Nehledě na to, že všichni umělou inteligenci používáme, když si ráno sedneme k Instagramu nebo si zapneme Spotify, tomu se dneska nedá vyhnout.

Zítra startuje druhý ročník festivalu Bread & Dance, který funguje jako jakási mezinárodní platforma k diskusi o současném tanci a fyzickém divadle v Česku. Co přesně bylo impulsem k jeho vzniku?
Za Bread & Dance stojí pět českých tanečních company, střední až větší velikosti, které už všechny dosáhly nějakého levelu, dalo by se říct úspěchu, ale je pro nás těžké se posunout dál. Takže nápad byl „Pojďme se dát dohromady a povídat si o tom, co nás možná společně trápí, možná každý děláme něco jinak a najdeme cestu, jak to udělat trochu líp.“ A z toho pak vzešel nápad udělat festival a přivést k naší diskusi i tvorbě relevantní lidi ze zahraničí, bookery, promotéry, ředitele divadel či festivalů. Všichni se chceme rozvíjet a k tomu potřebujete nové impulsy, konfrontaci s těmi nejlepšími.

A co jsou tedy ty hlavní věci, které vás v Česku trápí?
Trápí nás spousta věcí, třeba, že v Česku nejsou podmínky pro to, aby tu fungovala company, která by mohla kontinuálně s výhledem několika let pracovat s vlastními tanečníky. Jednoduše na to nejsou peníze. Ale my si řekli, že si nebudeme stěžovat, že budeme hledat cestu, jak se posouvat umělecky i produkčně. Že zabojujeme o nové diváky a že se pokusíme pracovat v mezinárodním kontextu, abychom byli zajímaví i mimo Českou republiku. A protože je složité se na dálku prosadit v zahraničí, rozhodli jsme se přivézt ty správné lidi sem. Umožníme jim, aby nás poznali, aby poznali naši práci a zároveň my poznáme je, jejich pohled na současný tanec, jejich kritéria. V tuto chvíli sem vezeme třicítku promotérů, lidí z festivalů a dramaturgů a na burzu tanečníků se přihlásili stovky tanečníků z celého světa. Něco tu společně zažijeme a možná se něco stane. Věřím, že se vzájemně můžeme obohatit. Věříme v sílu spolupráce a sdílení, jedině tak můžeme jít dál.

libuse

Přečtěte si takéDokument o Libuši Jarcovjákové se vymyká formou i obsahemFilm o Libuši Jarcovjákové se vymyká formou i obsahem. Místy bolí se na něj dívat, říká sama fotografka

Zmínila jste burzu tanečníků, což zní velice zajímavě. Co dalšího je součástí festivalu?
Má tři základní složky. Tu mezinárodní burzu tanečníků, kde vybraná čtyřicítka tanečníků z celého světa může zažít seznamovací workshopy s vůdčími choreografy našich company a také od nich získat zpětnou vazbu. My budeme mít možnost vidět nové tváře a chvilku s nimi pracovat a oni se budou moci předvést, třeba někdo z nich zaujme a objeví se v některé z chystaných inscenací. Druhá část je věnovaná networkingu s takovými hvězdami jako je třeba Gie Baguet zastupující legendární soubor Peeping Tom nebo velkou hvězdu současného divadla Miet Warlop, nebo Magnus Nordberg, který má dokonale zmapovanou Skandinávii. Bude skvělé slyšet jejich pohled na současný tanec i jejich feedback na naše inscenace, protože ty budou k vidění ve třetí části festivalu, v rámci přehlídky nových inscenací neboli Showcasu. Ten je sice primárně určený promotérům, ale je otevřený i široké veřejnosti.

Proč, když je zbytek zaměřený na profíky?
Divák je tím, pro koho to děláme a chceme, aby to bylo znát i z festivalu. Všech osm představení, která uvedeme, ukazují, jak je současný tanec neskutečně barevný a bylo by skvělé, kdyby na nás třeba díky festivalu přišli i lidé, kteří na tanec běžně nechodí. My jako Burkicom jsme se teď třeba vrátili ze Soulu a z Hongkongu, kam nás s představením Ostrov! pozvali organizátoři zásadních asijských eventů. V Chorvatsku jsme získali hlavní cenu na festivalu v Pule, ale doma v Praze ještě stále bojujeme o diváky.

A podobně bychom asi mohli vyprávět všichni. Tanec určitě nepatří k nejvyhledávanějšímu scénickému umění u nás, dokonce neexistuje jediný dům financovaný státem, který by se současnému tanci, na rozdíl od desítek činoherních divadel, věnoval, přesto si myslím, že jazyk tance je daleko sdílnější a otevřenější současnému vnímání světa. Věřím, že každý divák si dokáže najít svého oblíbeného choreografa nebo company, protože tanec je dneska od velmi experimentálních projektů až po velmi učesané, které jsou až líbivé. Škála je neskutečně široká, jen je třeba se jí otevřít, k čemuž bychom taky rádi přispěli.

Po letech našli ve skladu dar od významné malířky z dob protektorátu. Teď pomůže s rekonstrukcí školy

Helena Emingerová ve čtyřicátých letech minulého století odkázala České Diakonii svůj majetek. Ten se k dobročinné organizaci dostal až nedávno.

obrazy

Foto: CzechCrunch

Po dlouhých sedmdesáti letech ve skladu se obrazy dostaly do správných rukou

0Zobrazit komentáře

Během druhé světové války odkázala malířka Helena Emingerová, pionýrka české moderní grafiky, sbírku svých 75 obrazů a 200 grafik v nynější hodnotě čtyři sta tisíc korun charitě. Její dobročinnost ale přerušil sled dějinných událostí a obrazy doputovaly do rukou Diakonie Českobratrské církve evangelické až po dlouhých sedmdesáti letech. Peníze z jejich prodeje teď využije na rekonstrukci speciální školy pro děti s postižením.

Významná česká grafička a malířka Helena Emingerová se na počátku dvacátého století zaměřovala na sociální témata, živila se však především portrétováním příslušníků evropských šlechtických rodin, a tak její obrazy lze najít v řadě evropských galerií. Zároveň byla stejně jako například malíř Josef Čapek členkou prestižního Spolku výtvarných umělců Mánes, kterému předsedal mimo jiné i Mikoláš Aleš.

Emingerová patřila také k průkopníkům české umělecké grafiky. Vystavovala v Drážďanech, Mnichově a často i s již zmíněným spolkem Mánes. Pod vlivem svého přítele, sochaře Františka Bílka, se pokoušela rovněž o sochařinu a byla ilustrátorkou několika dětských knih.

Na sklonku života odkázala řadu svých obrazů a grafik tehdejší České Diakonii. „Emingerovi byli zřejmě evangelíci a Helena i její sestra Julie byly velké podporovatelky České Diakonie, předchůdkyně Diakonie ČCE,“ vysvětluje Zdeňka Marešová, členka správní rady Diakonie Českobratrské církve evangelické, proč se malířka nejspíš rozhodla věnovat svůj majetek právě církevnímu spolku.

Nastartujte svou kariéru

Více na CzechCrunch Jobs

Česká Diakonie se v období mocnářství a první republiky starala hlavně o chudé a nemocné. Ve svém domě v Praze v Belgické ulici provozovala tzv. útulek pro staré ženy a později ve čtyřicátých letech měla ambice postavit v Krči nemocnici. „Už byl zakoupený pozemek a pořádaly se ohromné sbírky po celé republice. Několik různých lidí tehdy odkázalo svůj majetek Diakonii právě proto, aby podpořili tuhle stavbu,“ vysvětluje Marešová.

Stavba nemocnice byla nejspíš i důvodem pro Emingerovou. „Zároveň paní Helena jednu dobu v zařízení Diakonie žila. Byly spolu tedy úzce spojené,“ doplňuje Marešová. Stavba se ale nakonec nikdy nezrealizovala. Helena Emingerová zemřela v roce 1943 ve svých pětaosmdesáti letech. O tom, že by měla manžela nebo potomky, se nedochovaly žádné informace a ani z její závěti to nevyplývá. Její sestra už byla také po smrti, a tak její dílo mělo připadnout České Diakonii.

Do dědického řízení ale vstoupil konec války, politický převrat a mnohem později i pandemie koronaviru. Česká Diakonie byla v roce 1953 komunistickým režimem zrušena a 75 obrazů a na dvě stě grafik Heleny Emingerové přešlo do majetku Českobratrské církve evangelické. V jejím skladu přežily éru komunismu v Československu i jeho pád, po kterém se konečně ocitly tam, kde si je Helena Emingerová přála mít.

nemocnice krč

Foto: Diakonie ČCE

Návrh nemocnice, kterou chtěla Česká Diakonie postavit v Praze Krči

Marešová dodává, že se jedná o velmi neobvyklou situaci. Organizaci se ještě nestalo, že by se objevil dar z tak dávné historie. „Většinou získáváme alespoň jedno dědictví ročně a vypořádání netrvá déle než rok,“ popisuje. To, že byl dar víceméně zapomenut ve skladu církve a přišlo se na něj po tak dlouhé době, je tedy opravdu výjimka.

Od revoluce trvalo několik desítek let, než se vlastnictví daru definitivně vyřešilo. „Až před covidem jsme se na celý příběh paní Emingerové znovu podívali a určili jako nástupnickou organizaci Diakonii ČCE, která vznikla v červnu 1989. Tím přešla zodpovědnost za smysluplné využití sbírky na nás,“ říká Marešová. „Zvažovali jsme různé varianty, ale nakonec jsme se rozhodli pro prodej, aby se díla dostala k milovníkům umění a začala se zase objevovat na veřejnosti nebo někomu udělala radost v soukromé sbírce. Prodej obrazů pak zdržel ještě zákaz aukcí a společenských akcí v době pandemie.“

Diakonii ČCE se obrazy v loňském roce podařilo vydražit. Částku 410 tisíc korun, kterou za ně získala, teď použije na rekonstrukci speciální školy pro děti s postižením a autismem na Praze 4. Dá se říct, že tím i zachová původní účel, se kterým Helena Emingerová svůj majetek odkázala, a to pomáhat potřebným.