Sexualizace, toxické vztahy a bodyshaming. Nová výstava ukazuje různé rozměry objektifikace žen

S objektifikací se u nás bez přehánění nejspíš setkala každá žena. Výstava Žena objektem ukazuje, jak ji vnímají současné české umělkyně.

zena-objektem-nahled

Foto: Sarah Köverová

Nová výstava Žena objektem se zaměřuje na různé rozměry objektifikace žen

0Zobrazit komentáře

Vtípky, zesměšňování, urážení, pískání na ulici, ale i agresivní projevy. Objektifikace žen má mnoho podob, žádná z nich přitom není nevinná. Ať už jde o sexistickou reklamu, soutěže krásy, sexualizaci mladých dívek v různých kontextech nebo nevhodně položenou otázku v rodinném kruhu typu „Ty ses ale pěkně spravila, co?“. Právě na tomto tématu staví výstava pořádaná neziskovou organizací Beat Sexism nazvaná Žena objektem, která je k vidění do konce listopadu ve Skautském institutu na Staroměstském náměstí. Sedm současných českých umělkyň v ní prezentuje, co pro ně osobně znamená objektifikace žen.

Podle psycholožek Barbary L. Frederickson a Tommi-Ann Roberts k sexuální objektivizaci dochází tehdy, kdy jsou ženské tělo, jeho části nebo sexuální funkce odtrženy od její bytosti a je s nimi zacházeno jako s objekty, na něž se lze pouze dívat, po kterých lze toužit nebo se jich dotýkat. Hodnota ženy je pak následně posuzována podle jejího fyzického vzhledu a je k ní přistupováno tak, jako kdyby byla určena jen pro „konzumaci“ jiných osob.

Psychologové se začali vlivem objektifikace na psychiku žen zabývat teprve relativně nedávno. Ukazuje se, že ženy jsou jí vystaveny aktivně, ale také pasivně formou různých multimédií, zároveň ale objektifikují i samy sebe v kontextu toho, že je takové chování ve společnosti běžné. Objektifikace pak může vést k pocitům studu a úzkosti, v horších případech také k depresi, k hlubšímu traumatu a k poruchám příjmu potravy.

zena-objektem-2

Foto: Sarah Köverová

Obraz od umělkyně Antonie Zichové

I s těmito dopady objektifikace žen pracují umělkyně, jejichž tvorba je k vidění ve Skautském institutu. „Každá z vybraných umělkyň s tématem pracuje trochu jinak. Některé se ho dotýkají jen podvědomě, jiné více okatě. Snažila jsem se dát dohromady soubor děl, který postihuje většinu sfér ženské objektifikace, ať už je to přehnaná sexualizace dětí, nebo chování, které vede k poruchám příjmu potravy,“ vysvětluje Anna Praibišová, kurátorka výstavy.

Řeč je v tomto případě o dílech Lenky Chánové a Dominiky Vyskočilové. První zmíněná umělkyně se ve své tvorbě zpravidla dotýká právě témat ženství a mateřství, svou diplomovou práci na AVU věnovala ženám, které bojovaly s poruchou příjmu potravy. Jedna z žen, již zachytila prostřednictvím akvarelu, se vymanila z toxického vztahu – doslova z něj utekla. Před tím ji ale její bývalý partner zvládl dohnat k pocitu, že je příliš tlustá, a tudíž méněcenná.

Nastartujte svou kariéru

Více na CzechCrunch Jobs

V dalším akvarelu je zachycena přímo Lenka Chánová. V náruči drží svého syna, stojí přitom v temné vodě a dívá se do dálky. „Na mateřství vás totiž nikdo nepřipraví a jsme jím vhozeny do vody společně s dítětem. A někdy je to šílené peklo spojené s poporodními a jinými depresemi, žádným časem, šíleným vyčerpáním. Po čase ta voda ale není už tak temná,“ přibližuje Chánová.

Výstava Žena objektem je zaměřená převážně na figury, prostor zde mají ale i dvě ryze abstraktní malby od Julie Kopové. Ta po dokončení AVU naskočila do oboru filozofie na Univerzitě Karlově, který se stal inspirací pro její tvorbu. V expresivně abstraktní malbě pracuje se svými pocity, jde tak o jakousi vizuální metaforu. První obraz Blind pro Kopovou zachycuje pocit napětí a potřeby bránit se, druhý je naopak klidnějším protipólem, který vyjadřuje dosažení klidu.

Součástí výstavy jsou ale také díla, která jsou sebevědomá a ukazují na to, co může ženy posílit. Třeba látkový obraz Lucie Rosické, kde po vzoru známé Manetovy Snídaně v trávě umístila rovněž figuru nahé ženy – akorát není obklopená muži, ale sedí sama. „Je nahá a fotí se, protože chce. Sama si určuje, jak chce být zobrazena, bere si zpět kontrolu nad svým tělem, nejsou to muži, kteři ji objektifikují,“ dodává k obrazu umělkyně.

zena-objektem-1

Foto: Sarah Köverová

Umělkyně Lenka Chánová a Lucie Rosická

Jiná díla pak poukazují na sílu sesterství a pospolitost, od které ženy v mužském světě spíše upustily, jelikož byly nabádány k tomu, aby spolu soupeřily. Důležitost sesterství zdůrazňuje obraz Antonie Zichové, který vypovídá o tom, že když se vzájemně podporujeme, jsme silnější. Stejně tak i fotografie Wlasty Laury tematizují tento aspekt ženství, jakož i naše vesnické kulturní podhoubí. Poukazuje totiž na sexuální motivy v lidové kultuře, které jsou patrné například na tradičních krojích.

„Naším cílem je odkrýt a zkoumat různé aspekty fenoménu objektifikace a zároveň otevřít diskuzi a vést dialog s širokou veřejností. Výstava však není sebelítostivou zpovědí umělkyň, ale svědectvím o současné ženské tvorbě, jež vzniká ve společnosti, která stále měří ženy dvojím metrem,“ uzavírá kurátorka.

Fotograf Matěj Dereck Hard vytvořil superhrdinu bojujícího proti šikaně. Zaujal i v Hollywoodu

Šikanu u nás řeší více než polovina základních i středních škol. Kampaň proti ní vede i známý fotograf a jeho roztomilý superhrdina Kidó.

kido-nahled

Foto: Matěj Dereck Hard

Kidó je malý chlupatý superhrdina, který vládne silou myšlenky

1Zobrazit komentáře

Známý český fotograf Matěj Dereck Hard zažil na základní škole šikanu na vlastní kůži. I jeho nemilé vzpomínky přispěly k tomu, že společně se svou ženou Mariou vytvořil pohádku, jejíž hlavními postavami jsou osmiletý kluk Max, kterého trápí starší kluci, a roztomilý chlupatý superhrdina Kidó. Ten vládne silou myšlenky, díky čemuž dokáže ostatní přesvědčit třeba k tomu, aby se chovali slušně. „Když jsem byl malý, právě takový superhrdina mi chyběl,“ říká fotograf.

Tvorba Matěje Derecka Harda má mnoho podob. Na svých fotkách zachycuje bydlení významných pražských umělců, sportovců i jiných zajímavých osobností, zátiší symbolizující různé formy sebevraždy, alkoholiky, ale i sám sebe. Jen se v takovém případě stylizuje do podoby různorodých párů – vypadá tak jako metalová dvojka nebo páreček technařů. A vždycky je to jen on.

Před deseti lety vytvořil sérii Little Reality, ve které vyfotil sběratelské figurky různých hrdinů a známých osobností tak, aby vypadaly jako skuteční lidé zachycení v reálných situacích. Technika se mu zalíbila natolik, že se rozhodl vytvořit i vlastní panáčky. Výsledkem byla pohádková kniha Zuličníci, jež sledovala rodinku malých dobrosrdečných tvorečků žijících v Praze.

kido-1

Foto: Matěj Dereck Hard

Matěj Dereck Hard tvořil pohádku s manželkou pro dceru Emu

Odtud to byl už jen krok k dalšímu projektu zasvěcenému dětem. „Vždy jsem chtěl dělat pohádky, protože mám děti moc rád a těšil jsem se na to, až budu mít svoje vlastní. Když se nám narodila dcera, řekli jsme si, že uděláme speciální pohádku jenom pro ni. Akorát se z projektu nakonec vyklubala pohádka pro všechny děti – Kidó,“ vysvětluje Matěj Dereck Hard.

Kidó je malý chlupatý superhrdina v lacláčích, který létá díky teniskám s tryskami. Je důležitou součástí života lidského hrdiny příběhu Maxe, kterému chlupáče namaluje jeho tatínek před tím, než odjede na uměleckou stáž do Japonska. Max je chytrý kluk, kterého baví škola a učení, bojí se do ní ale chodit, protože ho šikanuje parta starších kluků.

„Maxe jednoho dne napadne, že si sbalí obraz do batohu, aby ho Kidó ochraňoval. Jeho maminka, kterou v našem příběhu hraje Andrea Kerestešová (provdaná Růžičková – pozn. red.), mu ale řekne, ať si ho raději vyfotí na mobil. Když pak Maxe začnou kluci šikanovat, vytáhne na ně telefon s fotkou postavičky – za což se mu vysmějí a telefon mu rozbijí. A to je chvíle, kdy z rozbitého displeje vyskočí živý Kidó,“ vypráví fotograf.

Nastartujte svou kariéru

Více na CzechCrunch Jobs

Kidó vládne silou myšlenky, takže když se někomu podívá zpříma do očí, může mu vštípit jakýkoliv záměr. V tomto případě tedy takový, aby se zlí kluci chovali k ostatním dětem hezky. Matěj Dereck Hard vysvětluje, že se inspiroval svými oblíbenými filmy Star Wars a schopnostmi, kterými vládnou rytíři Jedi. Zároveň ale fotograf čerpal i ze své vlastní nemilé zkušenosti z dětství.

„Narodil jsem se s ochrnutou pravou rukou. Moje mamka ale byla lékařka, takže si sehnala knihy od profesora Vojty, který tady byl tehdy zakázaný, a cvičila se mnou Vojtovu metodu. Díky ní jsem tak s rukou mohl od půl roku pohybovat. Měl jsem ji ale slabší a ve škole si mě kvůli tomu děti dobíraly, třeba proto, že jsem zvláštně psal na tabuli,“ vzpomíná Matěj Dereck Hard.

A pokračuje: „Právě takový superhrdina, jako je Kidó, mi tenkrát chyběl. Zažíval jsem i to, že mě šikanovali starší děti, jednou mě poplivali… Pomohlo mi to, že jsem na ně vytáhnul kapesní rybičku. Sice se mi vysmáli, stejně jako kluci v našem příběhu, ale od té doby mě nechali být a říkali mi Rybička. Právě proto, že jsem šikanu sám zažíval, jsem příběh automaticky napsal jako pohádku proti ní.“

kido-2

Foto: Matěj Dereck Hard

Hlavního hrdinu příběhu Maxe trápí starší spolužáci

Šikana je přitom problém, který se od dob, kdy byl Matěj Dereck Hard malý kluk, nemění, spíše naopak. Podle České školní inspekce alespoň jeden případ šikany řešilo v posledních třech letech asi 57 procent základních a 63 procent středních škol, což je více než před sedmi lety, kdy průzkum probíhal naposledy. Nejčastější formou šikany mezi žáky je pak ponižování, pomlouvání a kyberšikana.

Pohádku proti takto rozšířenému chování fotograf se svým týmem vytvořil formou cinemagrafu, což je formát, který propojuje statickou fotografii s video prvky. Jedna její část je tak vždy rozpohybovaná, na což děti dobře reagují, protože na každém snímku hledají aktivní prvek. Standardně se pracuje s videem, které se zastaví a následně se vymaskují části určené k rozpohybování. Matěj Dereck Hard ale pracuje se svými fotografiemi, do kterých následně dotáčí videa.

Celá pohádka je povýšená tím, že pro ni vytvořil hudbu na míru jeden z nejúspěšnějších českých skladatelů současnosti Karel Havlíček. I to nejspíš přispělo k tomu, že se dostala do výběru soutěže Web Series Fest Global, která hledá ty nejlepší internetové seriály. Kidó uspěl v kategorii dětských seriálů, a i když nezvítězil, podle Harda je i samotná nominace velký úspěch, vzhledem k tomu, že pohádka ještě nebyla oficiálně uvedena.

Aktuálně je totiž venku zatím první část čítající pět dílů, které jsou volně ke zhlédnutí na YouTube a na webu Kidó. Matěj Dereck Hard by chtěl nyní s pomocí kampaně na HitHitu dotočit druhou část, aby pak mohla mít celá série premiéru a oficiální release, po němž by se dostala na Stream.cz a následně snad i na Voyo a další platformy. K současným šesti jazykům by navíc chtěl tvůrce projektu přidat další tři.

„Kidó je nyní kromě češtiny nadabovaný také do angličtiny, španělštiny, francouzštiny, ruštiny a japonštiny. Japonsko mělo na jeho tvorbu totiž také vliv, protože to je země, kterou mám po Česku nejraději. Kidó v japonštině znamená jas, záře, takže je ve jméně hrdiny skrytý i tento pozitivní význam,“ přibližuje Hard.

Na první sérii by chtěli tvůrci navázat desetidílným pokračováním, které by opustilo Maxův příběh a rozeběhlo by další dějovou linku. Společně s tím plánuje Matěj Dereck Hard pořádat i vzdělávací besedy a chtěl by, aby se pohádka Kidó dostala přímo do škol. Podle něj by ale neměla děti hravou formou vzdělávat jen v tom, jak by se k sobě měly chovat, ale měla by je i pozitivně motivovat. „Kidó má dětem ukázat, že přání je ta nejsilnější myšlenka. Max si tak moc přeje, aby mu Kidó pomohl, až mu vyskočí z telefonu. V příběhu je tak důležitý podtext, že když si za něčím jdete, přání se vám vyplní,“ uzavírá Matěj Dereck Hard.