Skrytý klenot, který po vydání skoro nikdo nezapnul. Zamilovala jsem se do hry, kde jsem byla maják
Proč by někdo koupil hru, ve které hraje za maják? Tuhle otázku jsem si kladla, a pak strávila přes šest hodin ve světě, který nelze k ničemu přirovnat.
Oranžové paprsky zapadajícího slunce dopadají zpoza pohoří na krajinu. Čtveřice pestrobarevných opeřenců s dlouhými zobáky prolétává oblohou a snaží se uniknout černému mraku připomínajícímu hejno much. Jeden z nich, se světle zeleným peřím, zaostává. Když už se zdá, že nemá naději, stočí let k pahorku se zchátralým majákem. V tu chvíli se jeho světlo rozsvítí a temnou hmotu doslova vymaže z existence.
Zelená bytost rychle pochopí, že jí zchátralá stavba zachránila život. S elegancí kočky se obtočí kolem střechy, jako by se uvelebila na pelechu, přitulí se k zrezlému plechu a pomalu usne. Právě tak vzniká nevšední pouto, které se hráči zaryje hluboko pod kůži.
Proč maják září světlem, které spaluje temnotu, ať už jde o virus, nemoc, nebo cokoli jiného, se možná dozvíte, a možná také ne. Jisté je jen jedno: s východem slunce se tato dávná dominanta, která možná století stála nevšimnuta na útesu, rozhodne vzepřít svému osudu. Vytrhne sama sebe ze země a tím se za úsvitu v tomto prazvláštním světě rodí nepravděpodobný hrdina. A vy, pokud jste neohrnuli nos nad bizarním, ale zcela jistě jedinečným kouskem z dílny zkušeného vývojářského studia Double Fine, s ním teď zažijete něco výjimečného.
Pocit z hraní hádankové příběhovky Keeper připomíná stav, jako kdybyste za nemoci v horečkách usnuli a hlavu vám zaplavily divoké sny. Coby maják nejistě klopýtáte krajinou, z níž možná dříve sálal život, dnes však zeje prázdnotou a stává se jakýmsi pohřebištěm popraskaných silnic a dávno opuštěných domů.
Barevná paleta lokací, které leckdy připomínají díla surrealistických umělců, je ponurá. A přesto z většiny míst, která v Keeperovi navštívíte, sálá útulná atmosféra. Té hraje do karet i velmi příjemný soundtrack, který někdy spojuje tiché ambientní tóny s jemnými ozvěnami okolního světa, a jindy vás pohltí kombinací elektra, jazzu a hudby s nostalgickým lo-fi nábojem.
Pouť u níž chcete, aby neskončila
Jakmile se maják začne pomalu učit pohybu, vydáváte se na cestu. Na střeše vám sedí Twig, pták, kterého jste zachránili. V dálce se tyčí hora, která vás neodolatelně přitahuje. V tu chvíli se hra proměňuje v pomalou, rozvážnou poutní zkušenost.
Vaší hlavní schopností, kromě samotného pohybu, je rozsvěcet světlo a mířit s ním. Občas jej rozsvítíte silněji a něco roztavíte, čímž odstraníte překážku ze své cesty, jindy zase vyšlete svého ptačího společníka, aby interagoval s okolím. Většinu času trávíte putováním z místa na místo a řešením spíše jednoduchých hádanek. Hra tedy působí spíš jako obrazová báseň než klasické dobrodružství. Dlouhé minuty jen pozorujete krajinu a podivuhodné tvory, kteří ji obývají. A přesto se nenudíte.
Nejkrásnější momenty pro mě byly ty, kdy jsem procházela temnými lokacemi a mohla jen prosvěcovat tmu. Objevovala jsem skrytá zákoutí, tajemství i bytosti, s nimiž si vývojáři dali neuvěřitelnou práci.
Během putování potkáte řadu obyvatel téhle podivné, snad postapokalyptické dimenze. Většina z nich bude oproti vám titěrná, malí broučci, ptáci připomínající křížence mrkve a slepice, robotické postavičky z městečka jako vystřiženého ze steampunku, nebo růžové houby z kmenů žijících v zátokách. A pak jsou tu i ta větší, majestátní, plavající stvoření připomínající tříoké draky zkřížené s želvami. Hra klade důraz na hledání krásy v ošklivosti, svět je plný odpadu, rozkladu, ale zároveň překypuje životem.
Kamera jako režisér
Kamera je pevně řízená, což znamená, že místo volného otáčení pohledu určujete pouze směr svého světla. Tento design má však hlubší účel. Keeper pečlivě komponuje každý záběr jako dokonale zrežírovaný film a výsledek je dechberoucí. Kamera před vámi neustále ustupuje a s každým krokem odhaluje další krásy a tajemství světa: vlny narážející na pobřeží, zelení obrostlá skaliska, kamenné vstupy do neprobádaných chrámů či kouzelné blankytné vodopády.
Jindy se naopak musíte prodrat úzkou chodbou nebo jeskyní, kde vás pohltí tma a svíravý pocit nejistoty, když se záběr položí před světlo vašeho majáku, a ne za něj.
Divně se to píše, a ještě hůř se tomu věří, ale hlavní protagonista má prostě charisma. Je statečný, obětavý, roztomilý a vlastně i inspirativní. Hráč to pozná hlavně ve chvílích, kdy ho příběh zavede z příjemných lokací do temnějších a strašidelnějších zákoutí. Vy, coby maják, pak opakovaně propadáte strachu i zoufalství. Nejednou totiž selžete.
Když už to vypadá, že se vám daří, plynule řešíte všechny záhady, skládáte puzzle a postupujete na své cestě, hra se nebojí vás srazit na dno a odtrhnout od vašeho parťáka Twiga. Mnozí se mohou cítit zklamaně a propadnou dojmu, že je hra připravila o to, pro co hodiny bojovali. Tahle nespravedlnost je, bohužel, odrazem i naší reality. Ve hře však vždycky mezi řádky zazní jedno poselství: ať se stane, co se stane, světlo vždycky zůstane. To pochopíte, až si Keepera zahrajete.
Titul má však i svá úskalí. Zhruba v polovině hry dojde k první z několika větších změn. Bez spoilerů můžu prozradit, že se kamera na chvíli uvolní, a hráč dostane větší svobodu v prozkoumávání. To je však trochu na úkor toho, že je těžší poznat, co přesně by měl dělat a kam jít. V této části jsem se přistihla, že mnohem víc bloudím v okolí nebo se vracím do oblastí, kde jsem už byla. Což hráče může na chvíli vytrhnout z jinak odpočinkového zážitku.
Upřímně bych jen těžko hledala něco jiného, co by se mi na téhle hře nelíbilo. Keeper je skrytý klenot, který po vydání téměř nikdo nezapnul. Statistiky mluví jasně, nejvyšší počet současně hrajících hráčů dosud nepřekročil ani dvě stovky. Je to zvláštní, krátká hra, které její vydavatel nevěnoval v propagaci téměř žádnou pozornost. Přesto ale rozhodně nezaslouží upadnout v zapomnění.
