V tom filmu je snad všechno špatně. Kromě jmen. A přesto je to naprostá bomba. Statečné srdce neboli Braveheart s Melem Gibsonem právě slaví 30 let od premiéry. Pojďme si připomenout tenhle (ne)historický hit. A alespoň v duchu si u toho zakřičet: „SVOBOODAAAA!!!“

William Wallace na přelomu 13. a 14. století skutečně v čele skotských vojsk bojoval proti Angličanům krále Eduarda. A tím výčet historické přesnosti Statečného srdce víceméně končí. Herec a režisér v jedné osobě Mel Gibson se historií neinspiroval, on ji prostě zprznil. Jenže z toho bylo pět Oscarů včetně toho za nejlepší snímek roku 1995. Takže si ho hned po přečtení tohohle článku jděte pustit, Braveheart je totiž na Disney+. A je to furt super film.

Pojďme ho ale ještě chvíli dějepisně hejtit. Statečné srdce, to je Mel Gibson v hlavní roli s modře pomalovaným obličejem a v kiltu, že ano. Ani jedno z toho není pravda. Ve Skotsku se takhle v té době nemalovali už asi tisíc let. Své ikonické sukně zase vymysleli asi o tři století později. Představte si to asi jako film o bitvě na Bílé hoře, kde jsou lidé oblečení jako první Slované v českých zemích, ale navíc nosí kšiltovky.

Sám Wallace navíc nebyl žádný bodrý horal ani vidlák, ale na svou dobu učený synek šlechtické rodiny. Právo první noci, které ho vyšle za pomstou, je podle většiny historiků středověku výmysl úchylných pisálků. V bitvě u Stirlingského mostu není most. Princezna Isabela, kterou Wallace svede, byla v reálu ještě malé dítě… A tak dále a tak podobně. Tenhle historický velkofilm toho nemá s historií moc společného. Tak jak je možné, že nás tak moc bavil?!

Protože Mel Gibson jako William Wallace byl prostě filmový hrdina, jak má být. Uměl mrknout a lišácky se usmát či prohodit vtípek, aby půlka publika roztála. Uměl divoce zařvat a máchnout mečem, aby druhá půlka jásala nadšením. Z tak trochu obyčejného chlápka jsme sledovali jeho přerod na hrdinu. Navíc s tragickým, ale o to heroičtějším koncem. („FREEDOOOOMMMMMM!!!“)

Do toho přidejte až archetypální boj dobra proti zlu (z čehož by dějepisářům taky vstávaly vlasy hrůzou na hlavě), charismatické Wallaceovy parťáky (kdo by nefandil řehtajícím se vousatým skotským špinavcům?) nebo i špetku komplikace v podobě zrady našeho hrdiny, která ale vede k o to sladšímu napravení (se skutečným Robertem Brucem to samozřejmě bylo taky složitější). A samozřejmě parádní soundtrack Jamese Hornera (pusťte si ho).

Je to strašné klišé to napsat, ale je to prostě pravda – filmy jako čerstvý třicátník Braveheart už se prostě tolik netočí. Přísným pohledem kritiků snad až naivní, avšak tím diváckým velkolepé a po všech čertech zábavné. Takové ty hollywoodské spektákly z devadesátek či nultých let, které plnily kina popcornovým publikem.

Ještěže s námi zůstávají tu více, tu méně povedené snímky Ridleyho Scotta. Jehož nehynoucí Gladiátor jen před pár dny oslavil 25 let – a rovnou dvě dekády od premiéry má také neprávem opomíjený středověký klenot Království nebeské. Až dokoukáte Statečné srdce, tak ho taky zkoukněte. Ale ať to zakončíme braveheartovsky: Věděli jste, že Statečné srdce mělo tak trochu pokračování? Dokonce docela nedávno.

V roce 2019 vyšel snímek Robert the Bruce, ve kterém si Angus Macfadyen zopakoval titulní roli. Ale recenze mu úplně nepřály. Zato o rok mladší Outlaw King neboli Král psanec se povedl lépe. Taky vypráví skotskou story po Wallaceově konci. A i když je paradoxně na pohled mnohem autentičtěji než modře pomalovaní divoši, dějepisně to taky nebyla sláva. Jenže jak přesně před třiceti lety ukázalo Statečné srdce, když je film zábavný, leccos mu odpustíte. Braveheart vyžadoval od historiků hodně odpuštění. Ale vyvážil to víc než královsky.