Nadace Terezy Maxové letos slaví pětadvacet let. Charitativnímu projektu, který vznikl původně na podporu kojeneckých ústavů a dnes se věnuje komplexní podpoře dětí v nesnázích, se tak bývalá modelka věnuje polovinu svého života. Tereza Maxová chtěla být právničkou a občas říká, že by ráda zažila studentská léta, hospůdky a plány na to, jak změnit svět. Místo toho se ale ve čtyřiadvaceti sebrala a měnit ho začala. Minimálně pro několik tisícovek dětí, které vyrostly či vyrůstají v institucionální péči a v rodinách s problémy.

Svět modelingu si podle Maxové málokdo umí představit. Případně ho vnímá zkresleně. „Lidé vidí úspěch, finanční zázemí, svobodu, tak to ale vůbec nebylo. Kdyby nepřišla revoluce, jako modelka bych se neuživila,“ říká padesátiletá Maxová, která se v první agentuře cítila spíš jako nevolník. Na život v Paříži, kam byla vyslána jakožto začínající modelka v osmnácti letech krátce před sametovou revolucí, jí totiž po provizích agenturám nezbyla ani desetina toho, co vydělala. Z komfortní zóny do neznáma ji hnala vnitřní touha a odvaha podívat se za hranice obyčejné života. Bez znalosti jazyka, bez peněz, bez rodiny. „Byla to velká zkouška,“ dodává.

Současně však i obrovská zkušenost a časem i jedna velká jízda. Dnes hovoří šesti jazyky a procestovala celý svět. Její fotka visela na Times Square v New Yorku dřív, než v Česku poskytla první rozhovor. Otevírala přehlídku pro módní dům Chanel v dobách, kdy tady značku ještě skoro nikdo neznal. V Česku se překvapivě proslavila až díky Nadaci Terezy Maxové. „Potřebovala jsem říct nahlas něco, co je důležité. Dát hlas těm, kteří nejsou slyšet,“ poznamenává.

Co Maxovou vedlo k založení nadace a jak vnímá vývoj dobročinnosti, popisuje ve velkém rozhovoru pro CzechCrunch. O jejím životě vyšla minulý rok také kniha, která se zařadila mezi deset nejprodávanějších českých titulů. O bilancování prý nejde. „V padesátce život nekončí. Mám spoustu plánů,“ říká energií sršící Maxová.

Co pro vás bylo v modelingových začátcích nejtěžší?
V Paříži jsem znala hlavně čtvrti, kde žili emigranti, protože jsem mezi ně sama patřila. Chodila jsem nakupovat tam, kde žili Rusové či Senegalci. Na nic jiného jsem neměla. Snažila jsem se z toho mála, co mi zbylo, ještě něco našetřit rodině. Neuměla jsem si říct ani o vodu. Neměla jsem možnost se vyjádřit, a lidi mě tak soudili jen podle toho, jak vypadám. Zkousla jsem to, chodila jsem dál na castingy a myslela na lepší zítřky.

To nezní moc jako situace, v níž by člověk přemýšlel ještě o charitativní činnosti…
K charitě jsem začala přičichávat až později, když jsem žila v New Yorku, bylo to tam součástí každodenního života. I já jsem posílala šeky poštou charitativním organizacím. Nikdy mi ovšem nepřišla žádná zpětná vazba. Byly to přitom pro mladou holku docela velké částky, i dva tisíce dolarů, tehdy 42 tisíc korun. Už v tu chvíli jsem věděla, že toto bych dělala jinak.

A pak jste po návratu do Prahy v roce 1996 šla a zaklepala na dveře kojeneckého ústavu a nabídla pomoc. Jak vás to napadlo?
Vrátila jsem se do Česka, protože jsem onemocněla. Bylo mi čtyřiadvacet, měla jsem zápal plic, byla jsem přepracovaná a totálně vyčerpaná. V tu chvíli jsem začala uvažovat o tom, že jestli se vrátím zpět a budu mít opět možnost vydělávat, chci i někomu pomáhat. Ve světě módy jsem měla spoustu pozornosti, když mi bylo nejhůř, vrátila jsem se k rodině, která mi vždy poskytla lásku, péči a bezpečí. Rozhodla jsem se pomoct někomu, kdo tuto péči nemá, tedy dětem bez rodičů.

Nejbližší kojeňák od bytu mámy byl na Praze 4. Adresu jsem našla ve Zlatých stránkách a vydala se tam. Byla jsem známá ve světě, ale tady mě nikdo neznal. Ptali se, zda chci adoptovat dítě. Řekla jsem, že ne, že chci pomáhat. Totalitní režim ústavy schovával a já nemohla věřit vlastním očím, když jsem viděla poprvé děti v kovových postýlkách. Začala jsem tam chodit pravidelně a pomáhat vlastními penězi.

A časem z toho vznikla nadace?
Ano, v lednu 1997. Pak jsem potkala studentku politologie Terezii Sverdlinovou, se kterou jsme se domluvily, že budeme dělat něco společně na dobrovolnické bázi. V červenci 1997 byly záplavy na Moravě a my vyjely do tamních kojeneckých ústavů. Viděly jsme spoušť, kojeňáky se evakuovaly, mléčné kuchyně byly v troskách, potřeba byla materiální i finanční pomoc. Tehdy jsme si uvědomily, že nemůžeme pomáhat jen jednomu kojeňáku a začaly jsme pomáhat po celé republice. Měly jsme vizi, že zachráníme všechny děti, které vyrůstají v ústavní péči, a ta nám zůstala. Terezie vede Nadaci dodnes.

Bylo tehdy víc podobných projektů?
V té době existovala nadace Výbor dobré vůle Olgy Havlové, Konto bariéry, která spadá pod Nadaci Charty 77, ale že by osobnosti zakládaly vlastní, to nebylo zvykem. Nebyl ani zákon o nadacích. Moc jsem jich neznala ani ve světě. Neměla jsem se kde učit. Jela jsem do Londýna do organizace Save the Children, abych viděla, jak funguje charita uvnitř. Nicméně to byl jeden velký kolos pomáhající milionům dětí na celém světě. Byla to zajímavá zkušenost, ale já chtěla něco konkrétního pro děti v Česku.

Jak se vám podařilo získat první finance?
Díky tomu, že jsem měla možnost cestovat, žít v zahraničí a setkávat se s úspěšnými lidmi, jsem peníze pro nadaci sháněla ze začátku hlavně v zahraničí. Vozila jsem s sebou fotky dětí a v hlavě jsem měla jejich příběhy, které jsem vyprávěla. Že máme v Česku pětadvacet tisíc dětí vyrůstajících mimo rodinu, ve světě šokovalo. Systém tady nebyl v pořádku. První velký finanční dar jsem získala od britského byznysmena, kterého jsem potkala na cestách. Šek na 150 tisíc dolarů, tehdy čtyři a půl milionu korun, jsem poslala poštou a podporovaný kojeňák na Praze 4 za to pořídil novou sanitku. Věděla jsem, že musím zburcovat i lidi z módy, a začali jsme tak dělat charitativní přehlídky Fashion for Kids.

Postupem času jsme spustili fundraising i v Česku. Říkala jsem si, že to nemůže být jen o soukromých dárcích, chtěla jsem zapojit i firmy, kterým se dařilo. Vnímala jsem to jako jejich morální povinnost. Chápu nicméně, že některé firmy si nemohly dovolit v devadesátkách dávat na charitu. Tradice filantropie byla v Česku na padesát let krutě zpřetrhána, což se týkalo i podnikání. Dnes firemní dary tvoří osmdesát procent všech peněz.

Dnes už je ale odvětví společenské odpovědnosti firem (CSR) celkově mnohem dál, ne?
CSR už není jen o charitě, ale třeba i o odpovědnosti k zaměstnancům a k životnímu prostředí. Ušel se kus cesty. Zahraniční firmy to měly ve svém DNA dávno. Hned v začátcích nás významně podporovala třeba pražská pobočka Nokie. Dnes se i české firmy chovají odpovědně. Už to není o tom nakoupit plyšáky do dětských domovů a vyfotit se u toho. V tomto směru jsou domovy již zajištěné a firmy chápou, že je potřeba investovat do jiných věcí.

Pomáháte dětem v ústavní péči nejen finančně, ale také se vzděláváním či zažitím něčeho, co je vytáhne z každodenní rutiny. Kromě toho také maminkám, rodinám v nouzi, dětem a mladým lidem odcházejícím z ústavů… Vědí dárci, kam jejich peníze putují?
Určitě ano. S dárci se potkáváme, chceme, aby měli svobodu vybrat si, kam v rámci naší činnosti jejich peníze půjdou. Nejsou to naše peníze, jen je spravujeme. Zajímá nás, do čeho je chtějí investovat – a těch oblastí je hodně. S dárci pracujeme aktivně. Po roce jim posíláme report a vše zhodnotíme. Někdy se dokonce osobně zapojí a jedou s námi na místo, kde jejich peníze pomáhají.

Musíte dárce aktivně hledat nebo máte stálé podporovatele?
Nadace má za ty roky vybudovanou pozici a renomé. Dárci nám věří a většinou nás podporují dlouhodobě. Známe prostředí, ve kterém se pohybujeme, a nejsou za námi žádné skandály. Jsme v kontaktu s lobbujícími neziskovkami, ale sami jsme zůstali apolitičtí. Lidi mají chuť pomáhat. Vždycky si budeme pamatovat, jak k nám do nadace přišla starší paní a v igelitce přinesla peníze, které několik let šetřila. Jiní lidé posílají pravidelně menší částky. To se hodně posunulo. V devadesátých letech lidé nebyli zvyklí tolik podporovat charitativní organizace. Za totality se hlásalo, že jsme si všichni rovni. Na ty, kteří potřebují pomoc, se neupozorňovalo – byli odkázáni na pomoc rodiny nebo nejbližšího okolí. Nechtěné nebo nemocné děti byly odloženy na polozapomenutých místech.

Daří se vám rozšířit záběr činností nadace?
Věnujeme se všem dětem, které jsou ohroženy, nejen těm v ústavní péči. Dětem, které jsou ohroženy domácím násilím, dětem u maminek samoživitelek, dětem, které jsou s rodiči v azylových domech a hrozí jim odebrání do ústavu… Hodně se zaměřujeme na terapie a vzdělávání. V době pandemie jsou deprese globální problém a mluví se o tom. Ale neumíme si představit obrovské trauma těchto dětí. Psychoterapeutická pomoc je tady důležitá. Pomáháme i s jejich doučováním a nasměrováním, co dál.

Pomáháme také sociálně slabým rodinám, aby děti neskončily v ústavní péči jen kvůli chudobě rodiny. Dlouho jsem si myslela, že v Česku chudoba neexistuje. To jsem se hodně mýlila. Ústavní soud zakázal, aby děti byly odebírány z titulu chudoby, ale stále se to děje. Proto máme krizový fond a pomáháme rodinám zaplatit třeba kauci na bydlení či dluhy, aby mohly zůstat tam, kde žijí a rodina se nerozpadla.

Jak se k potřebným dostanete?
Hlavně skrze jiné neziskovky, OSPODy (orgány sociálně-právní ochrany dětí – pozn. red.) a další organizace, které nás kontaktují. Vyjíždíme na spoustu míst převážně v severních Čechách a na sever Moravy, kde je hodně ústavů i hodně rodin v krizi. Je to spjaté právě s chudobou a nezaměstnaností.

V čem se ústavní péče za těch pětadvacet let, co téma zviditelňujete, změnila?
Když jsem poprvé navštívila kojeňák, říkala jsem si, že jednou se to tady zavře na klíč. A blížíme se k tomu. Od roku 2024 by u nás děti neměly být umisťovány do kojeneckých ústavů. Děti půjdou do přechodné pěstounské péče. Otázkou je, jak dlouho bude trvat, než vznikne dostatečný počet profesionálních pěstounů. Bude to bolestivé, ale transformace bývají bolestivé. Nelehké to bude i pro personál ústavů. O děti se starají maximálně a bude to pro ně složitá změna. Je to však nezbytné, žádné dítě by nemělo vyrůstat v ústavu.

Krizová centra musí samozřejmě fungovat dál pro týrané děti na přechodnou dobu. Ale ne proto, aby tam strávily dětství. V ústavní péči je dnes osm tisíc dětí. V Česku máme asi 26 kojeneckých ústavů a přes 140 dětských domovů.

A jak se změnilo prostředí dětských domovů?
Dřív dítě spalo, jedlo a hrálo si v jednom pokoji se stejně starými dětmi. Pak začaly vznikat rodinné buňky, kde byly děti různého věku a oddělené místnosti na jednotlivé činnosti. V devadesátkách jsem si brávala děti k sobě do hostitelské péče. Čtyřletá holčička u mě třeba poprvé v životě viděla živého psa, poprvé si dala cukr do čaje nebo viděla, jak krájím chleba. Maminko, říkala mně, mé mámě i mému bratrovi. Co je maminka a tatínek, nevěděla.

Kdo všechno kromě vás a Terezie Sverdlinové tvoří nadaci?
Máme čtyři zaměstnance. Jeden z nich je klučina, který vyrůstal v dětském domově. Co nejvíc věcí se snažíme získat zdarma, abychom co nejvíc prostředků přerozdělili. Máme zdarma kanceláře, nový web, právní podporu, odbornou radu, která se věnuje grantům, překlady…

Od roku 2004, kdy jsme začali dělat charitativní přehlídky Fashion for Kids, nám svůj čas věnuje i můj bratr Tomáš Maxa, který s C-In agenturou produkčně organizuje všechny nadační akce zdarma.

Označila jste svůj tým za inovátory a pamětníky charitativního pole. V čem to spočívá?
Vždy jsme šli jinou cestou, byli jsme mladí a avantgardní. Chtěli jsme dělat věci jinak. Byli jsme první organizace, která měla virtuální charitativní projekt – Dejme šanci dětem – a jako první jsme začali dělat stromy splněných přání a konkrétně pomáhat jednotlivým dětem. Inspiraci jsem nosila ze zahraničí. Úspěch sklidil i projekt Teribear (maskot Terezy Maxové, pomocí kterého získává peníze pro ohrožené děti – pozn. red.). Spolu s Intersparem jsme obrázek maskota dostali na speciální edici produktů, o které byl velký zájem. Stály stejně jako ty běžné, Interspar do toho hodně sám investoval. Dnes pokračujeme prodejem Teribear produktů přes e-shop.

S Teribearem děláme i akce pro veřejnost. Jde o charitativní happening, kde mohou lidé přispět na konkrétní oblast naší činnosti během nebo chůzí. Vzniká kolem toho komunita lidí, kteří naběhají stovky kilometrů. Člověk, který vyhrál, naběhal sedm set kilometrů, pak jsem se dozvěděla, že sám byl z kojeneckého ústavu. Každoročně běhá i pán, kterému je skoro sto let. Letos v lednu Teribear ožil ještě víc, získal osobnost a příběh díky knize pro děti a rodiče Teribear a tajemství modré krabice od Aleny Mornštajnové.

Kolik času zabere práce v nadaci vám?
Aktuálně se jí zabývám téměř denně. Baví mě jet do terénu, vidět věci vlastníma očima, vidět změnu. To mi dává smysl, proč to dělám. I když jsem byla v zahraničí, s Terezií jsme byly v kontaktu obden. Měla jsem štěstí, že jsem mohla dělat módu, ale vždy jsem věděla, že je to jen dočasné. Nadace je něco stálého, budu to dělat dál a zůstane tu i po mně. Je to takové moje další dítě. Po čase vidím, jak moc důležité je, že jsem se nenechala odradit, třeba s Teribearem, když lidé říkali, že něco takového tady fungovat nebude, že náš trh není velký jako v Americe, kde jsem se inspirovala. Já věděla, že to musí fungovat, že musí být lidi, které to téma bude zajímat, budou empatičtí a budou chtít pomoct.

V knize Tereza jste novinářce Veronice Bednářové popsala prvních padesát let vašeho života. Co vás čeká v těch následujících?
Jsem ráda, že mám odrostlejší děti a mohu se víc věnovat nadaci a kreativním činnostem, jak získávat finanční prostředky a jak udělat svět lepší. Manžel pochází z Turecka, kde jsme společně spustili a rozvíjíme projekt Harvest Kaplankaya o well-beingu. Mentální zdraví je obrovské téma, které mě zajímá. Baví mě také umění a design. Kdo ví, třeba na mě to nejlepší teprve čeká.