Režisér a scenárista Paul Thomas Anderson začal svůj film Jedna bitva za druhou, který právě vstoupil do kin, psát už před více než dvaceti lety a natočil ho loni, kdy se ještě znovuzvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem zdálo nepravděpodobné. Hned úvod příběhu o skupině anarchistických revolucionářů by ale nemohl začít relevantněji – útokem na americkou celní správu a osvobozením lidí z uprchlických táborů. Od vážného tématu se ale pokračuje až nečekaně zábavně.

O Andersonově (který je často označovaný jen iniciálami svého jména jako PTA) novince se často mluví jako o obrazu současné Ameriky, on sám ji ale popisuje spíš jako příběh nezodpovědných lidí, které dohání jejich minulost – jak jinak by mohl lépe vystihnout mechanismus dějin? Podobné dichotomie, spojující se v zajímavé nové celky, do značné míry definují celý film, ať už jde o přechody mezi vážností a humorem, napětím a akcí, nebo osobními životy a celospolečenskými ambicemi.

Právě to je základní konflikt, který řeší hlavní hrdina Jedné bitvy za druhou. Herecky opět brilantní Leonardo DiCaprio je Pat z ghetta, člen levicové revolucionářské skupiny French 75. Ta se zaměřuje na zmíněné razie na uprchlické tábory při americko-mexické hranici, v zásadě pod vedením Perfidie (Teyana Taylor), Patovy přítelkyně. Na druhé straně barikády je kapitán Steven Lockjaw (úžasně nepříjemný Sean Penn s nemalou šancí na třetího Oscara), jenž se stane sexuálně posedlým právě Perfidií.

Aniž bych prozrazoval příliš, v určitém bodě vyprávění přeskakuje o šestnáct let dopředu, z Pata z ghetta se stal Bob Ferguson a z otázky, jak vyhodit do povětří nenáviděnou infrastrukturu, se stala docela jiná, mnohem osobnější. Po dlouhé přestávce se ale musí znovu pustit do akce, mezitím si ale alkoholem a drogami usmažil mozek, takže to pro něj není vůbec snadné. V sázce je přitom více než kdykoliv předtím.

Jedna bitva za druhou je artový a bytostně politický thriller, který střídá nálady a žánry, nastavuje zrcadlo současné Americe, předkládá chytrou společenskou kritiku a nějakým zázrakem dostal rozpočet blockbusteru. Uváděných 130 milionů dolarů (2,7 miliardy korun) ovšem nešlo do kapes hereckým hvězdám, ale hlavně do obrazu.

Film je prakticky neustále v pohybu, vybuchují budovy, honičky probíhají v tunelech, skrz domy, na střechách i v drahých autech a celý příběh se odehrává na ploše výrazně přes dvě a půl hodiny. V žádném momentě se přitom netáhne, naopak někdy není snadné s montážemi a prostřihy mezi několika plány děje udržet krok. PTA zde možná nejlépe ze všech svých filmů kombinuje více intelektuální a ryze zábavnou stránku.

Celým snímkem pulzuje hudba Jonnyho Greenwooda z Radiohead, jenž přišel se svým možná nejexperimentálnějším soundtrackem. Některé klavírní motivy doslova vznikly tak, že Greenwood k nástroji připojil hrací mechanismus ovládaný jednoduchým softwarem, který klavír používal spíš perkusivně a bez velkého ohledu na harmonii.

Foto: Vertical Entertainment

+3

Výsledné disharmonické kreace perfektně vystihují a umocňují scény, v nichž se mísí napětí, nebezpečí a bizarní kontext daných událostí. V jiných segmentech hudba zase přepíná do akustické kytary a na to do plného orchestru, někdy v tragickém, znepokojivém tónu, jindy do krásného vyvrcholení.

Hudba v Jedné bitvě za druhou hraje opravdu zásadní roli a její proměnlivá povaha odráží strukturu samotného vyprávění, které přechází od seriózního thrilleru o revolucionářích přes rodinné drama klidně až po zhuleneckou komedii. Prakticky nikdy v průběhu celé stopáže přitom nevíte, kam se věci vyvinou dál.

V jádru nicméně vše propojují témata svobody, boje za lepší budoucnost nebo ona dichotomie osobní a celospolečenské zodpovědnosti, s níž se každá z hlavních postav vyrovnává po svém. Perfidie prchá, DiCapriův Bob hulí trávu, Pennův kapitán Lockjaw se pouští do osobní války a někde uprostřed se skrývá konspirace s bílými supremacisty s ambicemi svobodných zednářů, co potají vládnou světu.

PTA vždy točil filmy o Americe v různých dobách, z různých sfér společnosti a z různých perspektiv. Tentokrát jich prostřednictvím inspirace v typicky složitém románu Thomase Pynchona Vineland představuje snad nejvíce. Pokud bychom přitom jeho nejnovější počin měli přirovnat k některému z těch starších, nejblíže by v tom, jak vystihuje moderní americkou realitu, bylo Až na krev.

Zatímco ale příběh vzestupu a pádu ropného magnáta funguje hlavně jako jízlivě cynické odsouzení kapitalismu a organizovaného náboženství, které nás donutí zničit se navzájem, novinka je podstatně optimističtější. Vlastně to oznamují i názvy obou filmů. Až na krev, v původním znění There Will Be Blood, oznamuje, že věci nejspíš nedopadnou dobře. Jedna bitva za druhou naproti tomu říká, že nemůžeme naivně očekávat nějaké hezké řešení, ale vždy existuje šance posunout se k něčemu lepšímu.

Anderson přitom celou věc nahlíží komplexně, pro někoho snad až do té míry, že bude působit jako by se vyhýbal nějakému konkrétnímu sdělení. O tom ale Jedna bitva na druhou není. Přestože je drahá, hlučná a velkolepá ve své stopáži i filmařských technikách, v něčem je mnohem subtilnější než jiné politické satiry poslední doby jako Mickey 17 nebo Eddington.

Zaprvé se obloukem vyhýbá jakýmkoliv konkrétním odkazům na současné nebo minulé politiky či na hnutí jako Black Lives Matter, za druhé nepředkládá žádné karikatury, které by příliš nápadně připomínaly známé osobnosti. Místo toho používá spíš archetypy.

Film díky tomu působí jako velice aktuální komentář ke stavu světa, ale možná ještě více má nadčasovou výpověď – o zodpovědnosti za svoji minulost, o snaze utvářet budoucnost, o tom, jací chceme být lidé, nebo o tom, jak naše volby utvářejí realitu kolem nás.