Pustili byste své čtyřleté dítě, aby někde venku „trajdalo“ samo? Za sebe upřímně říkám, že si to ani nedokážu představit. Dominik Petr z Jeseníku je ale odmalička duší dobrodruh – a rodiče mu v tom vycházejí maximálně vstříc. Právě ve čtyřech letech si poprvé vyzkoušel sólo cestování, byť tehdy šlo jen o pár zastávek vlakem k babičce. Dnes je mu čtrnáct a míří mnohem dál. Chce totiž pokořit Guinnessův rekord a stát se nejmladším člověkem, který samostatně procestuje všechny evropské státy.

„Rodiče mě odmalička podporovali, ale v začátcích mě i ‚tajně‘ hlídali. Když jsem jel za babičkou, domluvili se s průvodčím, aby na mě dohlédl, a na nádraží si mě babička hned vyzvedla. Případně jel taťka autem za autobusem, ve kterém jsem seděl,“ usmívá se Dominik během rozhovoru u nás v karlínské redakci CzechCrunche. I sem dojel – jak jinak – vlakem. Hodinu má vyhrazenou na interview, před odjezdem domů pak hodlá prozkoumat některá zajímavá pražská nádraží.

To však neznamená, že by teď měl tento student jesenického gymnázia a kyperské mezinárodní školy absolutní volnost. „Mé cesty poctivě plánuji a všechny informace o tom, kde a kdy budu, vždy nasdílím rodičům. Kdyby se cokoli stalo, přesně vědí, kde jsem,“ vysvětluje. Při delších cestách do zahraničí jim navíc každý večer volá domů. Sám si přesto uvědomuje, že děti jeho věku jsou dnes pod větším dohledem než dřív. „Souvisí to podle mě se strachem, který živí média. Třeba můj taťka říká, že jako dítě jezdil on i jeho kamarádi sami úplně běžně.“

Foto: Archiv DP

+14

Dnes už má Dominik za sebou cesty do 23 z 50 evropských zemí, je tedy téměř v půlce svého cíle. Čas se mu přitom pomalu, ale jistě krátí – aktuální rekord drží norská dvojčata Sander a Mathias Rolénovi, kteří ho dosáhli ve věku 17 let a 133 dní. Malý cestovatel z Jeseníku tak musí vždy pečlivě plánovat, jak co nejefektivněji využije prázdniny, protože nechce meškat ve škole. Letos má například v plánu postupně navštívit Spojené království, Irsko, skandinávské země, Itálii, San Marino či Vatikán.

Financování jeho cest leží převážně na bedrech rodičů. Velkou oporou jsou mu i fanoušci, kteří ho podporují prostřednictvím jeho webu, a vouchery, které dostal od Českých drah, FlixBusu a cestovní kanceláře Experitour. Aktuálně má našetřeno zhruba na polovinu rekordu s tím, že mu chybí asi 350 tisíc korun. Kromě toho také různě brigádničí – jako malý prodával nanuky nebo roznášel noviny, později si založil vlastní PC servis, skrze nějž nabízí pomoc se zrychlením počítače, upgradem operačního systému či přeinstalací set-top boxu. „Zase tolik zákazníků zatím nemám, je to ale aspoň nějaký přivýdělek,“ krčí Dominik rameny.

Kamarádi jeho cestovatelskou vášeň příliš nechápou, pro většinu z nich je vrcholem dobrodružství i obyčejná cesta vlakem do Prahy, kterou jim rodiče často ani nepovolí. Další tráví raději dny doma u počítače nebo konzole. Dominik Petr je tak v tomto ohledu trochu samotář. „Vlastně ani moc nepřemýšlím o tom, jak mě ostatní vnímají. Většinu času, kdy necestuji, trávím buď plánováním, nebo PC servisem, případně se chodím dívat na vlaky. A taky se rád procházím po horách tady u nás u Jeseníku,“ vyjmenovává.

Cestování po Evropě v jeho nízkém věku s sebou nicméně přináší specifické bariéry. V Česku už prý Dominik problémy nemá, byť dřív na něj občas průvodčí nebo cestující koukali podezřívavě. „Horší je to samozřejmě v cizině, kde platí jiná pravidla než u nás. Třeba jednou ve Španělsku mě málem nepustili do vlaku, protože místní státní dopravce má podmínku, že samotné dítě může cestovat až od čtrnácti – a mně tehdy bylo třináct. Nakonec mi udělili jednorázovou výjimku, bylo to ale o fous,“ líčí.

Evropské státy, které už Dominik Petr procestoval (bez Česka)

Po několika podobných zkušenostech si už proto Dominik vše plánuje ještě důkladněji, aby se vyhnul dalším problémům a mohl se dál plynule přibližovat svému vysněnému cíli. Na některé státy si ovšem bude muset ještě nějakou dobu počkat, protože do nich může samostatně vycestovat až v šestnácti. Problém také může nastat v souvislosti s válkou na Ukrajině. „Rodiče mě zatím nechtěli pustit ani do Užhorodu. Snad se situace brzy uklidní, Rusko si radši nechávám až na konec. Věřím ale, že se všechno povede.“

Díky svým cestám má Dominik – jako správný „šotouš“ – možnost srovnávat úroveň vlaků napříč kontinentem. A Česko prý z toho nevychází vůbec špatně. „Německo nebo Francie mají možná kvalitnější vlaky, jsou ale i desetkrát dražší. U nás je poměr cena/výkon díky státním a krajským dotacím jeden z nejlepších v Evropě,“ hodnotí s tím, že po maturitě by se rád železnici věnoval i nadále. Uvažuje proto o vyšší odborné škole dopravní a sám sebe si dokáže představit jako strojvůdce, vlakvedoucího nebo výpravčího.

Jeho profesní dráha však možná bude nakonec směřovat k vlastnímu byznysu. Po vzoru Radima Jančury, zakladatele společnosti RegioJet, by totiž chtěl v budoucnu vybudovat vlastního dopravce, jemuž dal pracovní název Nexis Rail. „Mým záměrem je propojit místa, která dnes nemají přímá spojení. Rád bych také zavedl dlouhé mezinárodní linky, například přímý vlak z Jeseníku až třeba do Barcelony,“ popisuje. Zároveň si ovšem uvědomuje různé technické a byrokratické překážky této vize.

Už teď ale svým příkladem nabourává představu, že svět „za humny“ je pro náctileté příliš nebezpečný. Navíc ukazuje, že samostatnost nemusí přijít až s dospělostí – a že vystoupení z komfortní zóny není tak složité. A proto na závěr vzkazuje: „Rád bych tímto inspiroval rodiče i jejich děti, aby se nebáli cestování a větší samostatnosti. Žádný zákon nezakazuje náctiletým po EU cestovat, a když to zvládnu já, malý kluk z malého Jeseníku, určitě to dokážou i oni.“