R. Scott Gemmill se začal podílet na tvorbě Pohotovosti v šesté řadě jako spoluscenárista a časem se z něj stal výkonný producent. Když seriál v roce 2008 skončil, Gemmill neočekával, že by někdy dělal další nemocniční drama. Nemyslel, že by šlo udělat lépe než v Pohotovosti a jediná věc, která mu dávala smysl, bylo její oživení, jenže to nevyšlo. Pak se ale ozvalo HBO se zájmem o seriál z lékařského prostředí. A Urgent (The Pitt) se stal novým vrcholem žánru.

Ve druhá řadě, jejíž větší polovinu jsem měl možnost zhlédnout, začíná další ranní směna. Známí lékaři v čele s Noahem Wylem coby doktorem Robbym přebírají pacienty z noční směny a rozjíždí se stejný kolotoč jednoho dne téměř v reálném čase. Zároveň ale od poslední směny, co jsme viděli, uběhlo deset měsíců, hrdinové se posunuli někam jinam a přibylo pár nových. 

V centru dění opět stojí každodenní realita jedné fiktivní americké nemocnice se všemi specifiky a problémy, které pro tamní zdravotnictví platí. Zatímco minule znovu a znovu zaznívaly komentáře ohledně podfinancovaného zázemí z úst Robbyho, tentokrát na scénu přichází nová vedoucí lékařka Baran A-Hashimi s trochu jinou představou zlepšování a modernizace tam, kde to finance dovolí. Mezi oběma vzniká pnutí, které přidává další linku do složité mozaiky vztahů a dějových oblouků.

Těch je skutečně mnoho a rychle se střídají, tvůrcům se přesto mistrovsky daří vše ukočírovat a zachovat přehledné. Urgent je díky tomu svižný, dynamický a naplno vytěžuje pozornost. Zároveň ale nejde o příliš náročnou podívanou, na niž by si člověk musel vyhrazovat dostatek mozkové kapacity.

Kdo by čekal, že mnohdy fyzicky i emočně náročná směna na pohotovosti bude působit tak návykově a v určitém směru komfortně? Pravda, není to nic nového a na podobném principu fungují všechna lékařská dramata, komedie nebo telenovely. Málokdy ale tak důležitou roli hraje samotné prostředí, kde se vše odehrává. 

Uvědomili jste si například, že v celém seriálu – kromě závěrečných titulků – zcela absentuje hudební podkres? Už samotný fakt, že se bez něj obejdeme, vypovídá hodně o specifickém stylu vyprávění Urgentu. Zvukovým podkresem je samotné každodenní dění na pohotovosti, pípání přístrojů, diagnózy a pokyny doktorů, šramot nemocničních lůžek a nástrojů a tak dále.

Důraz se klade na realismus a autenticitu. Žádné ekvilibristické záběry, co na sebe upozorňují, žádné melancholické montáže, melodramatické milostné vztahy mezi doktory nebo výrazné osobnosti, kolem nichž se všichni točí. Tvůrci diváky nevodí za ručičku a neříkají jim, jak se mají cítit, místo toho předkládají složitý nečernobílý svět a svým přístupem ho pomáhají demystifikovat.

Samozřejmě to neznamená, že je Urgent jen série zdravotnických případů. Naopak je zde vyšší frekvence velkých lidských příběhů než ve většině ostatní televizní produkce. Dostáváme je ale v civilnějším podání, než na jaké jsme zvyklí, bez příkras a návodů. Když pacient zemře, není za tím žádný větší smysl, prostě se to stalo a je třeba se jít věnovat těm, co žijí.

Hlavní emoční síla Urgentu spočívá v tom, jak bezprostředně takovou zkušenost předává. Tím, jak se bez rozdílu věnuje lidem z mnoha různých sociálních skupin a s různými problémy, vyzdvihuje především inherentní hodnotu jejich života a zásadní hodnotu pomoci, kterou jim lékaři poskytují. Jak říká Gemmill, „pohotovost je záchranná síť společnosti.“