Jak vaše existence dusí naši planetu? A jak moc ji dusí podnikání společností, jejichž výrobky a služby konzumujete? Dostat na tyto otázky odpověď je poměrně náročné, dokonce až nemožné. A přesto zde existuje nástroj, díky kterému můžete získat alespoň nějakou představu. Je jím výpočet uhlíkové stopy, s jehož pomocí lze vypracovat strategii, jak můžeme svůj dopad na planetu snížit, možná snad i zcela vymazat.

Změna klimatu a ubývající biodiverzita není novým tématem, lze však říci, že v posledních letech rezonuje společností s daleko větší intenzitou. Ostatně už Al Gore, bývalý americký viceprezident, sepsal v devadesátých letech minulého století knihu Země na misce vah, ve které před problematikou environmentálních změn nejen varoval, ale také nabízel řešení.

Výtisk této knihy se dostal i do rukou Viktora Třebického, který dnes působí v tuzemské neziskové organizaci CI2. Kniha a jí podobné tituly ho coby studenta ochrany životního prostředí utvrzovaly v tom, jak velké téma změna klimatu a ubývání biodiverzity je a jak velkým tématem bude.

Ovšem před více než dvaceti lety, kdy se studiu problematiky ochrany přírody na vysoké škole věnoval, byli odborníci z oblasti životního prostředí vnímáni společností jinak než dnes. Pod nálepkou ochránce životního prostředí či ekologa si každý druhý představoval osobu v batikovaném tričku, která se poutá řetězy ke stromům nebo loví brouky na lukách.

Tento pohled se však v průběhu času výrazně změnil. Nejenže jsou dnes ochránci životního prostředí vnímáni s daleko větším respektem, ale do jejich role se začíná pasovat i podstatná část široké veřejnosti. A ta ekologickou odpovědnost očekává i od svého okolí, tedy i společností, jejichž služby a produkty konzumuje.

To je také jeden z důvodů, proč se podniky začínají ve stále větší míře obracet na osoby, jako je Viktor Třebický a jeho kolegové z CI2, kteří jim v otázce udržitelnějšího přístupu k jejich fungování nabízí pomocnou ruku.

Není stopa jako stopa

Organizace CI2, která vznikla na počátku roku 2013, se zabývá širokou škálou činností souvisejících s prosazováním udržitelného rozvoje. Její záběr sahá od realizace vzdělávacích programů přes publikační činnost až po vědu a výzkum. Mimo to svým klientům, mezi které patří soukromá sféra, vzdělávací instituce, veřejnost i subjekty veřejné správy, nabízí poradenské služby. Ty jim pomáhají jít udržitelnému rozvoji vstříc.

Pro Liberecký kraj tak například CI2 v březnu tohoto roku vypracovalo plán pro adaptaci na změnu klimatu. Veřejná správa ovšem nepatří mezi nejčastější klienty tuzemské neziskovky. Těmi jsou zástupci soukromého sektoru, jejichž zájem v době pandemické situace překvapivě sílil. A mezi nejpopulárnější služby patří výpočet uhlíkové stopy firem.

„Uhlíková stopa podává kvalitativní údaje o tom, kolik skleníkových plynů produkujeme. Její výhodou je určitá univerzálnost. Můžeme si změřit naši osobní uhlíkovou stopu, ale třeba i uhlíkovou stopu obřích korporací, jako jsou Google nebo Amazon, či celých států. Takže se pomalu stala nejpoužívanějším indikátorem udržitelnosti firem,“ vysvětluje Viktor Třebický podstatu této stopy, kterou začal poprvé monitorovat během svých doktorských studií na Přírodovědecké fakultě UK.

Uhlíková stopa je vyjadřována v gramech, kilogramech či tunách CO₂ a dalších skleníkových plynů. „Například metanu, který vzniká v zemědělství, zejména v živočišné výrobě nebo na rýžovištích, ale i HFC plynů, které máme všichni v klimatizacích, autech, bytech či chladničkách. Jsou to velmi silné skleníkové plyny. Ty se přepočítávají na oxid uhličitý a jeho ekvivalenty podle tzv. příspěvku ke globálnímu oteplení,“ upřesňuje Třebický charakter uhlíkové stopy.

Její pravidelné kalkulace jsou cestou, jak mohou dát podniky veřejně najevo snahu o dosažení větší udržitelností svých činností. Klienti díky nim dostávají do rukou uchopitelná data, jež jasně mapují snížení či navýšení zátěže, kterou pro planetu představují. A zákazníci se podle nich mohou lépe rozhodovat, zda chtějí takovou značku podporovat, či nikoliv.

Zlom jménem pandemie

Ke snižování své uhlíkové stopy se v poslední době zavázala celá řada společností, ty české nevyjímaje. „Pomalu se toto téma přesouvá z politických a vzdálených závazků do rozhodování představenstev a managementu firem z různých oborů. Od bank přes pojišťovny a stavební firmy až po firmy výrobní,“ přibližuje Třebický, podle něhož se na stále se zvyšujícím zájmu o služby CI2 výrazně podílela i pandemie.

Ta totiž mnohé mění. Evropská unie bude dle spoluzakladatele neziskovky v následující obnově směrovat podniky daleko zelenější cestou. Navíc samotné vedení firem zjistilo, že některé ekologičtější cesty jsou zároveň i cesty ekonomičtější. Například videohovory nahrazující neekologické a pro společnosti finančně náročné pracovní cesty do zahraničí.

„Po pandemii bude svět odlišný od světa před pandemií. Domnívám se, že zelená obnova je velkou šancí pro jeho změnu k lepšímu. Jde ale o to, aby tato změna nenastala jen v Evropě, nýbrž aby vzhledem ke globalizaci přijímaly tyto závazky i další části světa, což se úplně neděje,“ vyslovuje s apelem v hlase Viktor Třebický.

Poukazuje mimo jiné na podniky, které mají jen pramalou potřebu se do udržitelných aktivit pouštět, a pokud tak skutečně činí, často se jedná jen o zelené PR. Třebický v této souvislosti zmiňuje ropné giganty, jako je Shell a jemu podobní, kteří se sice zavázali ke snižování své uhlíkové stopy, ve skutečnosti však jádro jejich byznysu stojí přesně na tom, proti čemu mají takové závazky bojovat.

Dopad polévky

Zelené PR se však netýká zdaleka všech. Jsou tu i takové firmy, které začaly k celé problematice přistupovat velice zodpovědně. Viktor Třebický dává příkladem společnosti Vitana či Skanska, jež si u organizace CI2 nechaly vypočítat uhlíkovou stopu svých českých poboček.

Vitana i její zákazníci díky tomu mohou v lehce čitelných datech vidět, jak společnost díky výrazným investicím a hospodárnému nakládání s energií v průběhu pěti let svou uhlíkovou stopu snížila. CI2 zároveň vypočítalo uhlíkovou stopu některých výrobků Vitany, kterou dnes vlastní norská holdingová společnosti Orkla Group.

Vypočítané hodnoty si mohou zákazníci jednoduše dohledat na obalu výrobku, což má hned několik benefitů. „Věřím, že je to cesta, jak naučit zákazníky a celou veřejnost, že by jednotlivé výrobky měly mimo energetického obsahu informovat také o svém vlivu na klima. Pak se já jako spotřebitel mohu rozhodnout, jestli si chci koupit produkt s vyšší nebo nižší stopou,“ vysvětluje Třebický.

Výpočet uhlíkové stopy se však dá vztáhnout na celou řadu produktů a služeb. Tyto kalkulace mohou být provedeny například i pro hostingové služby serverů a klientům mohou jasně demonstrovat, jaký dopad má využití energie z obnovitelných zdrojů. Třebický hovoří také o bankovních službách, které by naopak mohly zvýhodňovat ty klienty, kteří se na ně budou obracet se žádostí o financování energeticky pasivních domů a dalších zelených aktivit. Tam všude se mohou propočty uhlíkové stopy prosadit.

Česko, země změnám (ne)otevřená

Jak ovšem Viktor Třebický upozorňuje, Česká republika těmto změnám prozatím není příliš nakloněná. Naše země má dle jeho názoru obrovský potenciál, který ovšem nedokáže využívat naplno. Když zde CI2 rozjelo v roce 2015 program Sledujeme, snižujeme CO_2, tak o něj nebyl v podstatě žádný zájem.

„Horko těžko jsme sehnali pár nadnárodních firem, které nám pomohly tento program nastartovat,“ vzpomíná Třebický na začátky projektu, jenž nakonec pomohly rozjet právě dceřiné společnosti skandinávských podniků. Jako příklad problematického přístupu naší země k udržitelnosti uvádí fotovoltaické elektrárny, jež si u nás před deseti lety prošly díky státní podpoře zásadním rozvojem. Avšak namísto decentralizace produkce energie z obnovitelných zdrojů se stát vydal cestou vytváření prostoru pro tzv. solární barony.

„Aby každá malá firma nebo domácnost, rodinný domek, panelák nebo družstvo nájemníků mohly mít na střeše jednoduchou fotovoltaickou či fototermickou elektrárnu a vyrábět si část energie sama, tomu stát a současné regulace spíše brání. Pokud se ovšem podíváme kousek za hranice, například do Rakouska, Německa, Belgie nebo Nizozemska, tak tam jsou v otázce decentralizace energie o deset, patnáct, možná i dvacet let dále než my,“ připomíná Třebický.

„Mají zcela jinou tvář mobility plnou kol a elektromobilů. A není to bráno jako nějaká levicová ekologická úchylka, jak u nás tvrdí někteří politici,“ poukazuje spoluzakladatel CI2 na zásadní problém, o kterém mluvil například i Pavel Podruh stojící za projektem Český soběstačný dům. Situace navíc není příliš optimistická ani na úrovni veřejné správy.

Jak již bylo řečeno, jednou z poslední zakázek CI2 byl návrh plánu pro adaptaci na změnu klimatu pro Liberecký kraj či pro město Nový Jičín. Jedná se však o výjimky potvrzující pravidlo, že veřejná správa řeší udržitelnost jen velmi okrajově. „Myslím si, že jsou tady vlaštovky municipalit, měst a obcí, které toto téma chtějí řešit, ale že by to byl celkově nějaký trend, si rozhodně nemyslím,“ přiznává Třebický.

Například politika ochrany klimatu je podle něj v České republice poměrně slabá, nehledě na to, že se prý ani nenaplňuje. „Nechci však kritizovat jen Ministerstvo životního prostředí. Musí zde prostě vzniknout konsenzus jako například ve Velké Británii, kde už před 13 lety vznikla napříč společností dohoda o snižování vlivu na klima. Dohodly se odbory, podniky, státní sféra a byl přijat náležitý zákon. My nic takového nemáme,“ říká s povzdechem.

Přitom právě díky tomuto opatření dokázala Británie během desetiletí prakticky odejít od uhlí jako zdroje energie a snížit svou uhlíkovou stopu o 28 procent. V České republice za stejné období emise dokonce narostly, zejména díky automobilové dopravě a kůrovcové kalamitě.

S nadsázkou se tak dá říci, že pokud by nebylo Norů či Švédů, kteří dávají otázce udržitelnosti velkou váhu a tento přístup požadují i od svých dceřiných společností v Česku, nenašel by se nikdo, kdo by dal tuzemským společnostem impulz pro hlubší řešení problematiky uhlíkové stopy – a projekt Sledujeme, snižujeme CO₂ by vyšuměl do prázdna.

K severským společnostem se však postupně začaly přidávat také tuzemské pobočky firem z Německa a Rakouska a nyní se začínají objevovat i zástupci ryze českých podniků. „Impuls často přichází od významného klienta, který chce znát uhlíkovou stopu kupovaného produktu či meziproduktu. Díky tomu se kalkulace uhlíkové stopy šíří v dodavatelsko-odběratelském řetězci. Náš průmysl je hodně závislý na výrobě automobilů nebo jejich součástí a právě zde máme první vlaštovky,“ vysvětluje Třebický.

A pro upřesnění dodává: „Začínají se nám ozývat výrobci dílů automobilů, protože velké automobilky tlačí na to, aby měl automobil nižší dopad na životní prostředí nejen při svém provozu, ale i výrobě. Aby jednotlivé součástky měly stále nižší uhlíkovou stopu a pokud možno se v určitém horizontu staly uhlíkově neutrální.“

Informace plné zajímavostí

Samotnou kalkulaci uhlíkové stopy provádí CI2 pomocí normy GHG Protocol, která je globálně nejvyužívanější normou pro sledování, vykazování a ověřování emisí skleníkových plynů u firem, měst i veřejných institucí. Na základě ISO normy 14 064 jsou pak zjištěná data dělena do šesti kategorií, případně ověřována nezávislou třetí stranou. CI2 v tomto ohledu pro větší validitu výsledků spolupracuje se švýcarskou společností SGS.

Do první ze zmíněných kategorií spadají přímé emise ze spotřebované energie, tedy ze spotřeby zemního plynu či pohonných hmot u firemních vozů, případně úniky chladiv do ovzduší a další zdroje, které má firma přímo pod kontrolou. Do druhé jsou zařazovány nepřímé emise ze spotřebované energie, tedy elektřina z elektráren či teplo nebo pára dodávané z tepláren.

Zbylé čtyři kategorie se týkají nepřímých emisí, kam spadá vše od služebních cest přes produkci odpadů až po nákup surovin a služeb, což je pro většinu společností ta největší položka. „Prozatím se firmy ve většině případů řídí nákupní cenou. Ale nákupní oddělení by měla zvažovat i velikost stopy nakupovaných produktů. To je jediná šance, jak dosáhnout snížení uhlíkové stopy napříč ekonomikou,“ říká Třebický.

Tyto informace jsou zpracovány do standardizované zprávy, která je odprezentována vedení. Data společnosti následně využívají například pro nefinanční reporting, ve kterém informují o svém přístupu k životnímu prostředí. „Velký posun je, že tyto informace začínají zajímat nejen veřejnost a ekoaktivisty, ale i banky a stakeholdery, tedy investory. Ti chtějí vidět nejen to, jak si firma stojí finančně, ale také uhlíkově,“ vysvětluje Třebický, který tím potvrzuje slova Hany Fořtové, která na toto téma mluvila na konferenci CzechChrunch Onlajn.

Výpočtem uhlíkové stopy však práce CI2 nekončí. Následuje vytvoření samotného plánu na její snížení. V CI2 nejraději vytváří tzv. absolutní cíle, tedy takové, ke kterým se společnost zaváže a podle přesného scénáře se je snaží plnit. Může se ovšem jednat také o relativní cíle vztažené k obratům či počtu zaměstnanců. Tam, kde síly CI2 končí, následují doporučení jiných organizací, která mohou pomoci například s energetickým managementem, odpadovým hospodářstvím, cirkularitou a podobně.

V takovém případě si je dobré uvědomit, že byť se společnosti mohou zavazovat k uhlíkové neutralitě, nemusí se vždy jednat o neutralitu napříč všemi kategoriemi. „Kupříkladu u Skansky stanovila mateřská švédská firma určité cíle. České zastoupení však chce snížit nejen přímé emise kategorie jedna a dva, ale do roku 2045 i nepřímé emise, a to docela výrazným způsobem. Což je mimochodem pro stavební firmu velká výzva, protože vlastní výstavba je uhlíkově dost náročná,“ přibližuje Třebický.

Uhlíková stopa každého z nás

Jak již bylo řečeno, uhlíková stopa může být měřena nejen u velkých podniků, ale také u jednotlivců. K tomu slouží kalkulátor, který měl zpočátku především popularizační charakter. Díky neustálému vylepšování i za podpory britské ambasády, jež udělila společnosti na jeho zdokonalení menší grant, se však dnes podle Třebického jedná o poměrně přesný nástroj.

Stačí odhady spotřeby plynu a elektřiny, údaje o spotřebě potravin a dopravě – a osobní uhlíková stopa je na světě. „Myslím si, že pokud někdo chce alespoň orientačně znát svůj dopad na klima, tak mu kalkulátory odpověď dají,“ říká Třebický. Zároveň však doplňuje, že byť je kalkulátor relativně přesný, stále slouží hlavně pro popularizaci a upozornění na to, že svou uhlíkovou stopu by měl znát každý.

Proč? Ono číslo dává poměrně dobrý odrazový můstek, od kterého se lze odvíjet ve snaze učinit změnu, podobně jako to dělají společnosti. A proč se o změnu snažit? Jeden z hlavních důvodů uvádí legendární přírodovědec David Attenborough, který tuto problematiku dopadu lidské činnosti na planetu amplifikoval skrze dokument Život na naší planetě.

Jak Attenborough říká v dokumentárním snímku – a Třebický se s ním v tomto názoru ztotožňuje – ještě stále jsme se nedostali do bodu, kdy by bylo na změny příliš pozdě. Šéf neziskovky CI2 ale upozorňuje na stále velmi mocné síly, které výrazným zeleným změnám brání.

„Zmiňoval jsem například obří bohaté byznysy, které jsou závislé na těžbě fosilních paliv. Je spousta důkazů o tom, že nalily za poslední desetiletí možná stovky milionů dolarů do kampaní, které aktivně zpochybňovaly změnu klimatu nebo jeho závažnost. To samozřejmě má své následky. Některé kroky se dělají příliš pozdě a nám trochu ujíždí vlak,“ říká Třebický.

Zároveň však dodává, že pokud budou jednotlivci, ale i obce a firmy schopny změnit své chování, ještě stále můžeme ve vztahu lidské produkce a kondice životního prostředí nastolit rovnováhu.

„Možná budeme jednou vzpomínat na éru globalizace jako na něco, co bylo před covidem, a ukázalo se, že to není pro planetu správná cesta. Že když se volně šíří zboží, tak se s ním volně šíří i viry a roste množství skleníkových plynů a uhlíková stopa. Abychom ovšem došli k tomuto procitnutí, čeká nás všechny ještě spousta práce,“ uzavírá Viktor Třebický.