Materiální hodnota zlaté medaile, kterou v Itálii na právě probíhajících olympijských hrách dostávají vítězové jednotlivých disciplín, je zhruba 16 tisíc korun. Její skutečná cena se ale mění podle toho, komu zrovna visí na krku. Pro někoho je vstupenkou do světa rentiérů, pro jiného jen potvrzením, že státní systém funguje. Odměny od státu za medaile se totiž liší, a to dost výrazně, což po oslovení federací společně s konkrétními částkami zjistil magazín Forbes.

Když se olympionici vrátí z Itálie domů, čeká je kromě gratulací ještě jedna praktická věc: státní odměna. V Česku má poměrně jasná pravidla. V individuálních disciplínách dostane sportovec od Národní sportovní agentury (NSA) za každou zlatou medaili zhruba 2,4 milionu korun. Je to částka, která nepůsobí malá, zároveň ale z nikoho neudělá boháče, zvlášť když se dá do kontrastu s náklady na celou sezonu. Většině sportovců tak peníze pokryjí spíše dluhy z přípravy, zaplatí lepší trenéry, vybavení na další cyklus, rehabilitaci, možná umožní pár let relativního klidu. Nevyřeší ale celý život.

Záleží navíc na tom, v jakém sportu člověk vyhraje. Člen hokejového týmu, který by získal zlato, podobně jako kdysi hrdinové z Nagana, by dostal výrazně méně, kolem 632 tisíc. Finanční odměna se totiž na základě koeficientu NSA dělí mezi celý kolektiv. Český systém se snaží být spravedlivý v matematickém smyslu. V praxi to ale znamená, že dva zlatí medailisté mohou mít velmi odlišnou finanční realitu.

Zajímavý pohled nabízí samotná pořadatelská země. Itálie, která do her vložila obrovské prostředky, chce vidět domácí hrdiny na stupních vítězů a neváhá za to zaplatit. Italští šampioni si přijdou na 4,3 milionů korun. Pro Italy je to otázka prestiže, už na minulých letních hrách v Paříži vyplatili na odměnách téměř 224 milionů korun a letos, na domácím sněhu, jsou očekávání ještě větší.

Foto: Canva

Odměny za zlaté medaile na ZOH 2026

O několik set kilometrů dál severně, v Norsku, by hodnocení stejného výkonu vypadalo úplně jinak. Norové i letos v Itálii potvrzují, že patří k absolutním vládcům zimy. Už na minulých hrách v Pekingu 2022 brali rekordních 16 zlatých medailí a v dominanci pokračují. Přesto své sportovce neodměňují jednorázovými balíky peněz. S trochou nadsázky by se totiž dalo říct, že by se nedoplatili. Medailisté tam mají nárok na stipendium zhruba 346 tisíc korun ročně. Jde o stabilní podporu rozloženou v čase, která jim umožňuje trénovat na plný úvazek.

V norském pojetí totiž olympijské zlato není výjimečný zázrak, za který by měla přijít odměna. Je to očekávaný výsledek systému, do kterého stát dlouhodobě investuje. Jejich filozofie Idrettsglede, tedy radost ze sportu, zakazuje žebříčky u dětí do 13 let, čímž buduje masovou základnu, ne individuality hnané vidinou zbohatnutí. Sportovec tam většinou nemusí přežívat z měsíce na měsíc už během kariéry. Má zajištěné špičkové zázemí, tréninková centra, podporu svazu. Odměna po vítězství není existenční motivací, ale spíš symbolickým potvrzením, že soukolí funguje.

Třetí vítěz, ten ze Singapuru, by po návratu domů zažil úplně jiný příběh. Za individuální zlato by mohl dostat přes 17 milionů korun. Jenže tahle suma nevznikla proto, že by Singapur chrlil olympijské šampiony jako na běžícím páse. Právě naopak. Když plavec Joseph Schooling v roce 2016 vyhrál historicky první zlato pro tento městský stát, byla to celonárodní senzace, která se možná nebude opakovat desítky let.

Singapur má na zimních hrách v Miláně jen jednoho sportovce a historicky téměř žádné úspěchy na sněhu či ledu. Vysoká odměna tak není odrazem síly systému, ale výrazem naděje. Víceméně totožně je na tom Hong Kong, který vyslal jen o tři sportovce víc. Podobně fungují i další země, které nemají stabilní sportovní základnu, ale chtějí se na mapě světa objevit alespoň jednou za několik let.

Opačně je to v Polsku, které už před dvěma lety pro letní hry v Paříži zavedlo revoluční model, a v nastoleném trendu pokračuje i teď: zlatým medailistům nabízí přes sedm milionů korun a k tomu věcné dary – například dvoupokojový byt ve Varšavě nebo auto.

Spojené státy jsou zvláštní kategorií. Za zlato vyplácejí zhruba 754 tisíc korun, což je méně než v Česku. Jenže pro amerického sportovce jsou státní peníze často vedlejší. Skutečný výdělek přichází ze sponzorských smluv, reklamy, profesionálních lig. Každopádně letos přišla velká změna. Díky obřímu daru od podnikatele Rosse Stevense ve výši 100 milionů dolarů dostane nově každý americký olympionik, bez ohledu na to, zda vyhraje, nebo skončí poslední, příspěvek čtyři miliony korun na důchod.