Ze začínajících sběratelů rekrutuje Půlpánová nové mecenáše. Náš zájem motivuje umělce k tvorbě, říká
Vzdělávací program pro nadšence do umění EduArt získal klubový rozměr. Jeho zakladatelka tím kultivaci české tvůrčí scény posouvá o krok dál.
Barbora Půlpánová v minulosti působila v londýnském aukčním domě Christie’s, kde prostřednictvím institutu Christie’s Education dostávala do povědomí veřejnosti vzdělávací programy v oblasti umění. Podobná platforma jí chyběla po jejím návratu do Česka i na domácí půdě, a tak v roce 2020 založila vlastní projekt EduArt Experience. Během dvou let jejím programem EduArt Start prošlo již téměř 100 studentů, z nichž se rekrutovali noví sběratelé umění. Půlpánová se tak na začátku letošního roku rozhodla svůj byznys rozšířit o další aktivity, které ještě výrazněji přispívají k podpoře domácí umělecké scény.
V Česku a dalších zemích, které byly ovlivněny komunistickým režimem, došlo na několik desítek let k dlouhému oslabení sběratelské tradice. U nás se vše začalo měnit až v 90. letech, kdy se sběratelství postupně začalo stávat součástí životního stylu. S tím tak rostla i role vzdělávání a sdílení informací, v porovnání se západním světem má ale náš region v tomto ohledu stále nenaplněný potenciál.
„Komunistickou minulost pořád dobíháme, takže umělecký trh je u nás ještě hodně mladý a sběratelská obec není tak početná. Do budoucna ale zájem o sběratelství v regionu střední a východní Evropy poroste. I proto bych se chtěla s EduArt více zaměřit i na okolní trhy, nejen na ten český,“ přibližuje Barbora Půlpánová, která by chtěla své aktivity rozšířit i do Polska, Maďarska či Německa.
EduArt založila s cílem vytvořit platformu, která dá začínajícím sběratelům možnost se potkávat, sdílet informace, vzdělávat se v různých oblastech světa umění a seznamovat se také se současnými tvůrci. Umělecká scéna se tak kultivuje dvojím směrem. Jednak se širší skupina lidí lépe orientuje na trhu s uměním, jednak svými sběratelskými aktivitami může přímo podporovat jednotlivé umělce napřímo a stimulovat jejich růst.
„V poslední době sleduji, že v zahraničí stále více rezonuje filantropický prvek sběratelství. Sběratelé totiž akvizici uměleckých děl vnímají i jako výraznou podporu umělecké scény, a to i té začínající. Došlo tak k nárůstu různých charitativních sbírek, během covidu se objevila celá řada charitativních projektů. A vidím to i u mladých sběratelů v Česku, s nimiž spolupracuji. Samozřejmě se dívají i na investiční aspekt, ale zajímají se o to, jak chtějí umělci svou tvorbu rozvíjet a jak mohou podpořit jejich aktivity,“ říká Půlpánová.
Největší sběratelé navíc mnohdy suplují chod kulturních institucí, které jsou podfinancované a nemohou si dovolit akvizice uměleckých děl od současných tvůrců. Půlpánová v rámci České republiky zmiňuje například privátně financované projekty, jako jsou Kunsthalle Praha nebo humpolecká zóna pro umění 8smička. Významnou roli hrají ale také malí sběratelé, kteří jednoduše podporují umělce tak, že si od nich pravidelně kupují jejich díla.