Oppenheimer je jeden z nejlépe hodnocených filmů letošního roku, přičemž chválu si vysloužil i za historicky věrné vyobrazení vývoje atomové bomby a jeho následků. Jeden výrazný aspekt skutečných dějin ovšem ve snímku dostal velice málo prostoru – role žen v projektu, ať už jde o celou řadu administrativních činností, nebo vědecký přínos. Do druhé kategorie patřila také Lilli Hornigová pocházející z Česka.

Dlouho se i ve skutečnosti operovalo s faktem, že jediným člověkem s českými kořeny, který ve 40. letech pracoval v americkém Los Alamos na tajném projektu Manhattan, byl Georg Placzek s kořeny v Brně. Vystudoval zde střední školu, v Praze a Vídni pak studoval fyziku. V průběhu následující vědecké kariéry spolupracoval s lidmi jako Weiner Heisenberg, Enrico Fermi nebo Niels Bohr a v roce 1938 se poprvé setkal také s Robertem Oppenheimerem.

O rok později se Placzek spolu s blízkým kolegou Bohrem přestěhoval nejdříve do Spojených států a v roce 1942 začal pracovat v Kanadě na výzkumu uranu. Další tři roky na to ho pak Oppenheimer pozval do Los Alamos, kde se jako jediný člověk s českým občanstvím podílel ve významné pozici na finálních fázích vývoje bomby. Placzek se podle všeho jako jeden z několika lidí zúčastnil také testu Trinity, první detonace nukleární zbraně v historii.

Až relativně nedávno se zjistilo, že v Česku se narodila také Lilli Hornigová. Svůj původ nikdy neskrývala, spojení ale náhodou objevil fotograf Paul Saviano. Hornigová mu zmínila, že se narodila v malém městě nedaleko Prahy – bylo jím dnešní Ústí nad Labem. Od roku 2019 zde, na jejím rodném domě v Masarykově ulici, visí pamětní deska s její fotografií z dětství a popiskem.

Narodila se v roce 1921 jako dcera chemika a lékařky a v osmi letech se s rodinou přestěhovala do Berlína. Nedlouho na to ale kvůli svému židovskému původu všichni emigrovali do Spojených států. „Můj otec mě občas – hodně zřídka – v neděli brával do své laboratoře a já si zamilovala všechno to skleněné náčiní. Tak mi nějaké maličké zkumavky dal pro můj domek pro panenky,“ vzpomínala Hornigová v rozhovoru pro orální historii projektu Manhattan.

Ještě jako Lilli Schwenková se vydala na studia chemie a v roce 1942 získala bakalářský titul na Bryn Mawr College. Ve stejném oboru pak pokračovala na postgraduální studium na Harvardu. Zde se poznala s chemikem Donaldem Hornigem, za něhož se provdala. Když spolu v roce 1944 na pozvání George B. Kistiakowského dorazili do utajovaného městečka v Los Alamos, Hornigová měla harvardský magisterský titul z chemie.

Zatímco se ale její manžel okamžitě pustil do práce jako expert na výbušniny, ji, stejně jako mnoho dalších vědkyň pracujících na bombě, zprvu poslali do personálního oddělení. Nabídli jí místo v administrativě – přepisování reportů na psacím stroji. „Jak rychle dokážete psát na stroji,“ zněla první otázka personalisty. „Nedokážu,“ odvětila prý.

Nakonec se jí podařilo domluvit pozici při výzkumu plutonia spolu s další vědkyní, jakmile ovšem jejich nadřízení zjistili, že radioaktivita izotopu, se kterým pracovaly, může mít negativní důsledky na jejich plodnost, byly přeřazeny jinam. Hornigová se stala součástí oddělení konvenčních výbušnin, kde pracoval i její manžel. Zabývala se návrhem explozivních tvarovaných náloží a čoček obklopujících radioaktivní jádro tak, aby maximalizovaly jeho účinnost.

Když pak 16. června roku 1945 v Novém Mexiku proběhl první test atomové bomby, byla u toho. Ačkoliv byla nadšená z úspěchu, ještě v ten samý den spolu s dalšími vědci a vědkyněmi podepsala petici proti použití ničivé zbraně ve válce proti Japonsku. Petice žádala, aby se za účasti představitelů Japonska provedla pouze demonstrace atomové bomby jako hrozba, která by zemi přinutila se vzdát. „Armáda ale samozřejmě, myslím, už dávno předtím definitivně rozhodla, že ji použije,“ poznamenala Hornigová o mnoho let později.

S manželem svou práci na projektu Manhattan ukončila rok po válce a oba se vydali na akademickou kariéru. Zatímco Donald se stal vědeckým poradcem amerických prezidentů Johna F. Kennedyho a Lyndona B. Johnsona, Lilli získala doktorát z Harvardu a stala se profesorkou na Brownově univerzitě v Providence. Vedla také katedru chemie na Trinity College v Connecticutu a prosazovala zlepšení pozice žen v akademické sféře. Založila například institut Higher Education Resource Services (HERS) zkoumající a bojující proti diskriminaci žen při obsazování vysokých akademických pozic.

Institut zjistil, že i když je na univerzitách více žen a dosahují vyšší úrovně vzdělání než muži, dostávají méně příležitostí, jejich přínos bývá upozaďován a mají nižší plat. V roce 1984 v dopise pro The New York Times Hornigová napsala, že ženy dostávají méně prestižních grantů. „Protože postupy najímání a povyšování na mnoha významných univerzitách jsou vůči nim zaujaté,“ uvedla.

Ženy nedostávaly dostatek příležitostí

To, co sama Hornigová v průběhu svého života kritizovala, je vidět také ve filmu Oppenheimer. Česká rodačka se zde v několika scénách krátce objevuje ztvárněná herečkou Olivií Thirlbyovou, z jejích úst ale zazní jen pár vět. Role Kitty Oppenheimerové (Emily Blunt), botaničky pracující v Los Alamos krátce v pozici laboratorní techničky, se z většiny zredukovala na manželku potýkající se s alkoholismem. Ze snímku se například nedozvíme ani to, že Oppenheimer dal prvnímu testu bomby název Trinity jako odkaz na milovanou Jean Tatlockovou, již ztvárnila Florence Pugh.

Tříhodinové drama Christophera Nolana je už tak nabité dějem a desítkami postav a fakt, že jde v drtivé většině o muže, je do značné míry dán tehdejšími společenskými poměry. Vědkyně, které se do snímku nevešly, si nicméně zaslouží pozornost a uznání za svůj přínos i oběti natolik zásadního vynálezu.

Na velkém plátně se například neobjevila fyzička Leona Woodsová, která se v pouhých 23 letech stala jedinou ženskou vědkyní přítomnou u prvního úspěšného testu řetězové nukleární reakce. V té době už měla doktorát z molekulární spektroskopie. Aby se experimentu mohla zúčastnit, většinu času v Los Alamos skrývala svoje těhotenství. Do Nového Mexika se dostala díky práci v týmu Enrika Fermiho v metalurgické laboratoři na University of Chicago.

Také Elizabeth Gravesová, jejíž výzkum v oblasti detekce rychlých neuronů byl stěžejní pro řetězovou reakci v jádru atomové bomby, na projektu Manhattan pracovala těhotná. Při jednom experimentu začala rodit, ale nechtěla ho přerušit, takže počítala a hlídala četnost svých kontrakcí až do posledního možného momentu.

Joan Hintonová, tehdy studentka magisterského programu na University of Wisconsin, byla součástí týmu, který budoval první reaktor schopný využít obohacený uran jako palivo. Také ona se zúčastnila testu Trinity a podepsala petici proti použití bomby na lidi. Po válce byla mírovou aktivistkou.

Charlotte Serber v Oppenheimerovi malou roli dostala, nebylo z ní ale příliš zřejmé, že jako vědecká knihovnice byla v Los Alamos jedinou ženou ve vedení vlastního dvanáctičlenného týmu. Pomáhala také v protišpionážní činnosti. Server Business Insider popisuje, jak jezdila do nedalekého Santa Fe do místních barů, předstírala opilost a šířila drby, že projekt Manhattan se točí kolem vývoje elektrické rakety.

Podle článku v časopise Scientific American v Los Alamos pracovaly stovky vědkyň – fyziček, chemiček, inženýrek nebo matematiček. Ačkoliv nebyly nutně ve vedoucích pozicích a bezprostředně nerozhodovaly o tom, jakým směrem se projekt Manhattan vydával, jejich role v přelomovém okamžiku lidských dějin byla mnohem důležitější, než by se z Oppenheimera zdálo.