Cítil jsem se jako Musk, jako spasitel. Pád byl rychlý a nečekaný, už se měním, říká majitel Dedolesu

Přestal jsem věřit, že mám hodnotu, přiznává Jaroslav Chrapko v otevřeném rozhovoru, kde mluví o osobních problémech, s nimiž se musel vyrovnat.

Peter BrejčákPeter Brejčák

chrapkoRozhovor

Foto: Dedoles

Jaroslav Chrapko

1Zobrazit komentáře

Na vyhoření z práce nevěří. „Práce sama o sobě vás nevyčerpá, pokud za tím není nějaký vnitřní neklid nebo konflikt,“ popisuje Jaroslav Chrapko. Sám by se přitom mohl na vyhoření jednoduše vymluvit, když popisuje problémy, v nichž se ocitla firma Dedoles, kterou dodnes většinově vlastní. Jde přitom o jeden z nejvíc sledovaných byznysových příběhů poslední doby – a její zakladatel v médiích poprvé a otevřeně mluví o osobních problémech, s nimiž se měl pravděpodobně vyrovnat ještě předtím, než se do problémů dostala i jeho firma.

Chrapko Dedoles rozbíhal v roce 2011 díky spotřebnímu úvěru na 125 tisíc korun. V následujících letech z prodejce barevných ponožek vybudoval mezinárodní firmu o stovkách zaměstnanců s tržbami přesahujícími dvě miliardy korun. Nejrychlejší růst zaznamenala během pandemie, kdy mezi lety 2019 až 2021 v tržbách vyrostla ze 400 milionů korun na úctyhodných 2,3 miliardy. Takový růst v našich končinách vůbec není běžný. Pak ovšem přišel náraz, ztráta poptávky, propouštění i neschopnost platit pohledávky.

Do té doby ředitel Chrapko se koncem roku 2022 rozhodl předat vedení. Vystřídal jej „záchranář“ Ján Cifra, pod kterým věřitelé Dedolesu schválili ozdravný plán, postupně jej tahá z dluhů a v podstatě firmu otočil vzhůru nohama. Následně se Chrapko na určitý čas stáhl do pozadí a vyrovnával se s osobními problémy.

„Když se firma dostala do potíží, byl to pro mě impuls věnovat se osobním otázkám, kterým jsem se dlouhodobě vyhýbal,“ přiznává Chrapko, jenž si dlouho sám neuvědomoval, že není spokojený. V rozhovoru pro CzechCrunch přibližuje, s čím se vyrovnával, mluví o uzdravení, o tom, proč nevěří na vyhoření z práce, o smyslu života, ale i o svém velikášství a spasitelském syndromu. Ale třeba také o tom, jak jej vnímali ostatní. „Hodně ‚hejtů‘ jsem dostával, i když jsme byli úspěšní – stejně jako neúspěch se u nás neodpouští ani úspěch,“ popisuje.

jaroslav-chrapko-dedoles-1

Foto: Jaroslav Chrapko

Zakladatel Dedolesu Jaroslav Chrapko

Jak jste na tom byl v říjnu 2022, když jste předával vedení Dedolesu Jánovi Cifrovi?
Byl jsem vyčerpaný. Ztrácel jsem směr, nevěděl jsem, co dál. Problém byl v tom, že jsme našli funkční a ziskový obchodní model, který se však zhroutil kvůli naší snaze příliš rychle růst. Kombinace osobního vyčerpání a stresu ze situace mě dovedla k rozhodnutí, že možná někdo jiný by mohl být lepším lídrem pro firmu. Ján byl respektovaný profesionál, a proto jsem mu vedení nabídl.

Kdy jste o možnosti přenechat vedení někomu dalšímu začal přemýšlet?
Už měsíce dříve. Cítil jsem, že řízení firmy o stovkách zaměstnanců nechci dělat dlouhodobě. Navíc jsem si uvědomil, že některé vzorce mého chování, které dříve fungovaly, už nejsou efektivní. Člověk může mít energii a chuť, ale když má hlubší emoční nebo psychické problémy, ty se časem kumulují a narůstají. To se stalo i mně. Když jsem se rozhodl předat vedení Jánovi, cítil jsem důvěru a úlevu, bylo to správné rozhodnutí pro mě i pro firmu.

Odkud pramenila ta hlubší osobní krize, o níž mluvíte? Byla spojená s tím, že jste Dedoles budoval více než deset let?
Souvisí to i s tím, že šlo o hodně dlouhou dobu, ale tato krize měla hlubší psychologické příčiny. Pustil jsem se do dekompozice své osobnosti, protože jsem si uvědomil, že mám nefunkční vzorce chování. Většina z nás si tyto vzorce vytvoří nevědomě v dětství nebo během dospívání – jsou to různé způsoby, jak reagujeme na svět, jak si představujeme svou roli v něm nebo jak se bráníme bolesti.

Takže krize souvisela s tím, že jste se možná podvědomě něčemu vyhýbal?
Tehdy jsem přesně nevěděl, co se děje, ale cítil jsem, že něco není v pořádku. Začal jsem se těmito otázkami intenzivně zabývat – ať už přes psychoanalýzu nebo jiné formy osobního rozvoje. Postupně jsem si uvědomil, že to, co fungovalo na začátku mé kariéry díky mladické energii, už nefunguje. Když je v člověku něco hluboce nefunkčního, postupně se to začne projevovat a narůstat do obludných rozměrů. A pokud se neřeší, prorazí dveře a začne ničit všechno okolo.

Seděl jsem doma během lockdownu a cítil jsem se naprosto na dně, i když jsme rostli jako nikdy předtím.

Jak se to projevovalo u vás?
Začal jsem se chovat sebedestruktivně. Podkopával jsem sám sebe a ztrácel produktivní návyky, což se nepodepsalo jen na mně, ale i na firmě. Dělal jsem chyby, protože jsem nepochopil, že se v průběhu let změnila hra – že už nevedu malý startup, ale velkou firmu. Na to jsem nebyl připraven.

Problémy Dedolesu pro vás byly katalyzátorem, abyste se víc zaměřil na sebe?
Určitě ano, když se firma dostala do potíží, byl to pro mě impuls věnovat se osobním otázkám, kterým jsem se dlouhodobě vyhýbal. Vždy jsem inklinoval k psychologickým a filozofickým tématům, ale nikdy jsem k nim nepřistupoval systematicky. Krize ve firmě paradoxně situaci zjednodušila, musel jsem se zaměřit jen na jednu věc – Dedoles zachránit. Předtím jsme chtěli dělat úplně všechno, ale to nefunguje. Firma potřebuje mít jasné zaměření a já jsem se musel soustředit na kroky, které byly nezbytné pro její záchranu. Součástí toho bylo i předání vedení.

Na LinkedInu jste napsal, že „zlomená mysl a utrápené emoce jsou větší problém než ztráta peněz nebo statusu“. Kdy jste si to uvědomil?
Uvědomil jsem si to později, ale pamatuju si na jeden konkrétní moment v roce 2020, kdy už jsem byl zlomený a mohlo to být součástí problémů, do kterých se později firma dostala. Seděl jsem doma v pracovně během lockdownu a cítil jsem se naprosto na dně. Uvědomil jsem si, že když se mi dříve dařilo, byl jsem z toho nadšen a vše fungovalo. Ale teď jsem se cítil přesně opačně, i když jsme rostli jako nikdy předtím.

Musel jsem přijmout, že problémy nejsou jen ve firmě, ale i ve mně. A to byl klíčový posun.

Připouštěl jste si, že se může situace obrátit?
Přemýšlel jsem nad tím, ale nepřipouštěl jsem si, že propad Dedolesu by mohl být až tak rychlý. Realita pak byla jiná, pád byl prudký a nečekaný. Tohle období mě donutilo přemýšlet nejen o byznysu, ale i o sobě. Musel jsem přijmout, že problémy nejsou jen ve firmě, ale i ve mně. A to byl klíčový posun.

Dá se na takový prudký zlom, jaký jste zažil, vůbec psychicky připravit? Firma rostla více než deset let a najednou přišel propad.
Na něco takového se úplně připravit nedá. Snažil jsem se o určité mentální cvičení – představoval jsem si, co by se stalo, kdybych přišel o všechno. Jak bych to zvládl? Takové myšlenkové experimenty mohou pomoci. Inspiruji se například Franklovým pohledem na věc (Viktor Frankl je zakladatelem existenciální analýzy a logoterapie – pozn. red.), že vnitřní svět nám nikdo nemůže vzít. Ale i tak vás realita vždycky překvapí. Život vás zkouší, zvlášť když se snažíte posouvat dál.

Když se člověk žene dopředu, intenzita může urychlit jak vzestup, tak i pád. A právě ta intenzita byla v mém případě obrovská. Měl jsem podmínky pro šílený růst, ale také pro šílený pád. Každá krize je ale příležitost. Nutí vás přehodnotit život, poučit se a posunout dál.

Co tato krize udělala s vámi osobně?
Největší problém, který jsem tehdy měl, byla ztráta víry v sebe. Přestal jsem si věřit, že mám hodnotu.

Tím myslíte neschopnost?
Neschopnost, nepotřebnost… Zároveň se zhroutilo to, s čím jsem se dlouhodobě identifikoval – že jsem úspěšný podnikatel, který firmu neustále posouvá dál. Dekádu jsem měl za sebou prakticky samé úspěchy, i když samozřejmě s menšími zádrhely. Každý rok jsme rostli o desítky procent, už v roce 2018 jsme měli tržby ve stovkách milionů korun.

Na Slovensku moc podobných příběhů mezi e-shopy na rozdíl od Česka nebylo – proto jsem byl relativně brzy považovaný za úspěšného. Jenže najednou přišla situace, kdy jsem si přestal věřit úplně. Nevěřil jsem, že mám schopnosti, že můžu být něčím přínosný. Uvědomil jsem si, že klíčové je oddělit to, co prožívám, od toho, jak na to reaguji. Vytvořit prostor mezi tím, co se děje, a tím, jak to vnímám. To bylo zásadní pro mé uzdravení.

jaroslav-chrapko-dedoles-4

Foto: Jaroslav Chrapko

Jaroslav Chrapko, zakladatel Dedolesu

Jak toto uzdravení probíhalo?
Pracoval jsem na tom, abych si vybudoval zdravější vztah sám se sebou. Díky psychoanalýze a dalším metodám jsem si osvojil schopnost zastavit se a nereagovat automaticky. To platí i v běžných situacích – když mě něco rozčílí, například dítě nebo partnerka, tak se dokážu ovládnout a nereagovat způsobem, jakým bych reagoval dřív.

Je to postupná práce. Malé kroky vedou k přestavbě toho, jak člověk funguje. Začal jsem mít více kontroly nad svými reakcemi, což mi dává větší klid a sílu. Když člověk jede celý život na automat, může se stát, že je uvězněný ve vlastních vzorcích. Krize samozřejmě nejsou příjemné, ale jsou dobré v tom, že vás přinutí přehodnotit svůj život. Mě donutila zastavit se a podívat se na mé zažité vzorce chování.

V dnešní době je možná problém právě to, že lidé nemají čas se zastavit a zamyslet se nad sebou samými.
Určitě, zvlášť podnikatelé, kteří jedou na plný výkon a budují produktivní návyky. Je to jako rozjetý vlak. Všechno vypadá dobře – firma roste, média o vás píší, všichni vás chválí. To posiluje vaše ego a máte pocit, že všechno je skvělé, všechno víte, vždyť jste vybudoval miliardovou firmu, každý by vás měl poslouchat. Mluvím z vlastní zkušenosti, stane se z vás, jemně řečeno, namyšlenec. Ale pod tím vším se mohou skrývat mnohem hlubší otázky: Co vlastně od života chci? Proč to všechno dělám? Jsem vůbec spokojený? Lidé na takových pozicích často spokojeni nejsou. Já jsem si to dlouho neuvědomoval. Měl jsem odpovědi, které zněly logicky, ale pod nimi byly vrstvy jiných věcí. Až krize mě donutila tyto otázky otevřít.

Zejména zakladatelé úspěšných či velkých firem mají často velká ega. Jak jste se vypořádával s tím, že to vaše utrpělo ránu?
Ego bylo jedním z největších problémů. Dlouho jsem si myslel, že štěstí přijde jednou v budoucnu – až dosáhnu další mety, až firma poroste ještě víc. Jenže to tak nefunguje. Základní poučka zní, že člověk má být šťastný tady a teď. Když jsem si to začal skutečně uvědomovat, nejen teoreticky, ale i prakticky, pomohlo mi to se s krizí vyrovnat.

I kdyby Dedoles zanikl, základ mám v nejbližší rodině. Tato perspektiva mi pomohla znovu vybudovat svou sebedůvěru.

Co dalšího vám v této situaci pomohlo?
Pokládal jsem si otázku: Co by se stalo, kdybych najednou přišel o všechno? Uvědomil jsem si, že pořád při sobě budu mít milující manželku a milující děti, svoji rodinu. I kdyby Dedoles zanikl, základ mám v nejbližší rodině. Tato perspektiva mi pomohla znovu vybudovat svou sebedůvěru. Klíčová přitom byla vděčnost.

Jak tento přístup ovlivňuje ambicióznost? Nemáte pocit, že ji vděčnost a klid mohou omezit?
Může tomu tak být, ale to je součástí procesu. Dříve jsem měl velikášské plány a doslova jsem si představoval, jak vybuduju firmu, která změní celou zemi, což je častý symptom mnoha „frajerů“ v byznysu nebo lidí u moci. Myslí si, že jsou středem vesmíru. Týkalo se to i mě, měl jsem spasitelský syndrom, že všechno špatné napravím. Říkal jsem si, že slovenská vláda má rozpočet 30 miliard, zatímco Apple má zisk 40 miliard, tak proč bych nemohl já vybudovat firmu se ziskem deseti miliard? Takový zisk by mohl uživit polovinu Slovenska. Byly to opravdu šílené představy, ale já tomu tehdy opravdu věřil.

To jste chtěl dokázat s firmou, která prodává ponožky?
Říkal jsem si, že začneme menšími zisky a postupně budeme škálovat, tehdejší byznys model pro mě nebyl finální cíl, Dedoles byl jen přestupní stanice. Chtěli jsme investovat do startupů a dalších směrů, budovat opravdu globální firmu, investovat do výzkumu a vývoje a změnit celou zemi. Možná to zní naivně, ale tehdy jsem si to opravdu představoval.

Nastartujte svou kariéru

Více na CzechCrunch Jobs

Něco jako slovenský Elon Musk, který zachraňuje lidstvo a stěhuje jej na Mars?
Ano, mými vzory byli Elon Musk, Jeff Bezos, Bill Gates, Steve Jobs… četl jsem jejich životopisy, inspirovali mě. Ale vrátím se – dnes už to vnímám jako kombinaci obří naivity a velikášství. To často vzniká jako obranný mechanismus – nesete si v sobě nějaké zranění, třeba nevnímání ze strany rodičů či nějakou šikanu a řeknete si: „Budu největší na světě a tím pádem budu v bezpečí.“ Týkalo se to i mě a podobně na tom bude značná většina velkých podnikatelských egomaniaků.

Chuť měnit Slovensko, tedy řešit problémy ve vaší rodné zemi, mi nepřijde zrovna jako moc egoistický cíl.
Problémem ale bylo, že jsem to chtěl být já, kdo to všechno vyřeší, kdo bude zachránce, kdo to dokáže. Dnes už necítím potřebu být hlavním hráčem, mnohem radši bych viděl, jak stejný efekt společně vytvoří desítky různých firem. Takovým způsobem můžu být součástí něčeho většího – chci přispět k lepšímu světu, zdravějšímu podnikání a laskavějšímu prostředí. Dnes už nechci jen slepě růst. Chci, aby podnikání mělo skutečnou hodnotu – pro lidi, pro společnost, chci své zkušenosti sdílet s dalšími podnikateli, aby nemuseli opakovat stejné chyby, jaké jsem udělal já. Plánuju proto i sérií workshopů.

Co je pro vás osobně další výzvou?
Upevnit v sobě to, co jsem se o sobě naučil. Sebedůvěra, vděčnost, schopnost zastavit se a přehodnotit. Na tom pracuji každý den, změny v našem myšlení nebo chování nejsou okamžité. Trvá, než si mozek a tělo vytvoří nové návyky. Profesní výzvou bude spustit zmíněné workshopy. Je to pro mě velká věc, protože jsem měl pochybnosti, jestli na to vůbec mám. Lidé mi někdy říkají: „Proč bys mi měl radit zrovna ty, když si dovedl firmu do insolvence?“ Věřím, že právě díky svým chybám mám co nabídnout dalším.

Hodně „hejtů“ jsem dostával, i když jsme byli úspěšní – stejně jako neúspěch se u nás neodpouští ani úspěch.

V kontrastu například se Spojenými státy se u nás neúspěch vůbec neodpouští. Jak s tím „bojujete“?
Určitě je to náročné a nepříjemné. Ale hodně „hejtů“ jsem dostával, i když jsme byli úspěšní – stejně jako neúspěch se u nás neodpouští ani úspěch. Čím více jste vidět a čím větší máte ambice, tím více lidí vás sleduje a komentuje. To je přirozené. Nejlepší způsob, jak se s tím vyrovnat, je dělat kvalitní práci. Když vidím, že vytvářím hodnotu, ať už pro klienty nebo pro své okolí, dává mi to vnitřní sílu. Samotná aktivita je klíčem – pokračovat i přes pochybnosti a kritiku. Důležité je posouvat se dál a nenechat se zastavit.

Co konkrétně vám pomáhá zůstat v pohybu, ať už fyzicky nebo obrazně?
Fyzická aktivita mi pomáhá hodně, i když přiznávám, že bych se jí mohl věnovat víc. Chodím na procházky, dělám lehké rozcvičky, hlavně na záda, protože hodně sedím u počítače. A samozřejmě trávím čas venku s dcerami, což je skvělý způsob, jak si vyčistit hlavu.

S vyčištěním hlavy souvisí i téma vyhoření. Vy jste na LinkedInu nedávno psal, že nevěříte ve vyhoření z práce…
Ano, myslím si, že často jde jen o povrchový symptom něčeho hlubšího. Práce sama o sobě vás nevyčerpá, pokud za tím není nějaký vnitřní neklid nebo konflikt. Když se člověk žene do práce obsesivně, jde o způsob, jak se vyhnout pohledu dovnitř sebe, tedy na skutečný problém. A pokud své problémy neřešíte, přetíží vás a dostanou do stavu vyhoření.

Vyhoření vzniká z vnitřního neklidu nebo z toho, že se snažíme utéct před něčím, co nechceme vidět. Práce je jen zástěrkou.

Takže vyhoření je spíš důsledek vnitřního konfliktu než samotné práce?
Vyhoření vzniká z vnitřního neklidu nebo z toho, že se snažíme utéct před něčím, co nechceme vidět. Když se člověk dostane do nerovnováhy, není to jen kvůli práci, práce je jen zástěrkou. Ale nejjednodušší je hledat viníka mimo sebe, ať už jde o šéfa, kolegy, pracovní prostředí. Rozhodnutí zůstat v takovém prostředí je ale naše, přijali jsme taková pravidla.

Ne každý má širokou paletu možností, aby odešel jinam.
Samozřejmě chápu, že každý má specifické okolnosti, někdo nemá jinou možnost, musí platit účty, pečovat o rodinu. Pokud se psychicky zranitelnější člověk ocitne v toxickém prostředí, může to tyto vnitřní konflikty prohloubit. A řekněme si upřímně, většina lidí na světě je nějakým způsobem psychicky dodrbaná.

Čím to vysvětlujete?
Přebírám tím narativ o křesťanské kultuře, která mluví o dědičném hříchu. Všichni si neseme určité „dědictví“ – vzorce, které jsme převzali od rodičů, společnosti, kultury a často jsou nefunkční. Máme šanci je změnit, ale každý z nás musí chtít pracovat na svých slabostech a chybách. Každý z nás má možnost něco zlepšit, i když jen malý kousek. Tento mě vede k tomu, co dnes dělám.

Takže máte vyřešen pohled na smysl života?
Smysl života vidím v tvorbě – ať už prostřednictvím podnikání, nebo jiných činností. Chci dál růst, zlepšovat se a předávat hodnoty lidem kolem sebe. Podnikání je podle mě nádherná cesta, která vám umožňuje neustále tvořit. A i když jednou přestanu podnikat, věřím, že budu dál předávat své zkušenosti jako mentor nebo učitel.

Život nelze vnímat izolovaně. Musíme ho brát holisticky. Výsledky, které vidíme u úspěšných lidí, jsou jen špička ledovce. Je za tím obrovská práce – fyzická, psychická, emoční i vzdělávací. Umění žít je kombinace všech těchto oblastí, na kterých je třeba neustále pracovat. A právě to je smysl života – umění žít, učit se, tvořit a přinášet hodnotu ostatním.

Byznys kolem dlouhověkosti byl po Ovečkárně jasná volba. Sami hledáme cestu, říkají Bernátkovi

Martin a Lucie Bernátkovi stojí za novým projektem OlaOla a v podcastu Money Maker popisují, co pro ně vlastně dlouhověkost znamená.

Ondřej HolzmanOndřej Holzman

bernatkovi

Foto: Tomáš Svoboda / CzechCrunch

Martin a Lucie Bernátkovi, spoluzakladatelé projektu OlaOla

0Zobrazit komentáře

Dlouhověkost je trend, který hýbe celým světem. Lidé stále více řeší své zdraví, chtějí žít déle a kvalitněji. Stejně to mají také Lucie a Martin Bernátkovi, kteří se tak po prodeji svého úspěšného e-shopu Ovečkárna příliš dlouho nerozmýšleli, do jakého nového byznysu se pustí. „Sami se snažíme hledat cesty, jak žít lépe, a chceme teď inspirovat další,“ říkají v prvním společném rozhovoru manželé a dlouholetí byznysoví parťáci. V podcastu Money Maker odhalují, jakou misi má jejich nový e-commerce projekt OlaOla.

Proč je podle nich svět dlouhověkosti toxický? Proč se nakonec rozhodli prodat Ovečkárnu? Proč je tak klíčová zákaznická péče a proč i nadále zůstávají ve Zlíně? O tom všem hovoříme s manželi Bernátkovými v podcastu Money Maker, který si můžete pustit v přehrávači níže nebo na všech podcastových platformách. Nyní přinášíme výtah toho nejzajímavějšího, co v rozhovoru padlo.

Tématu dlouhověkosti a cest k ní se bude věnovat také konference Longevity Revolution Festival, kterou CzechCrunch pořádá 30. ledna 2025 v pražském Vnitroblocku. Lístky na akci a detaily o programu, v jehož rámci vystoupí například i právě spoluzakladatel e-shopu OlaOla Martin Bernátek, známí výživoví poradci Markéta Gajdošová nebo Miloslav Šindelář a řada dalších odborníků a lektorů, najdete na webu akce.

Byznys ze Zlína

Martin: Vždy jsme podnikali ze Zlína a chceme v tom pokračovat. Přijde mi to jako velká byznysová výhoda oproti třeba Praze nebo jiným městům. Máme tam zázemí, rodinu, a to nám hodně pomáhá. Když jsme budovali Ovečkárnu, rodina nám byla velkou oporou – i když to někdy bylo trochu familiární. Dnes na tom pracujeme více s manželkou a máme propracovanější přístup, ale pořád nám rodina hodně pomáhá. Největší problém Zlína a jiných podobných měst je distribuce státní podpory. Tu jako firmy nepotřebujeme, ale mám na mysli takové ty bonusy, které můžeš dostat, třeba byznysové propojení se zahraničními trhy nebo networking, diskuze, to se do Zlína nedostane. Naopak na Zlínu je hezké, že si tam lidé musí poradit sami.

Rozhodování, co bude po Ovečkárně

Lucie: Čekala jsem, co bude. Věděla jsem, že v Martinovi něco dřímá a přemýšlí, co bude dál. Jelikož jsem byla na mateřské, měla jsem dost starostí. V tu chvíli jsem si říkala: dobře, pouštíme jeden byznys, tam už se asi do práce nevrátím, i když jsem původně myslela, že ano. Ale věděla jsem, že Martin dlouho nevydrží stát na místě a nic nedělat. Bylo mi jasné, že i když všem říkal, že e-shop už ne, že něco vznikne. Hledali jsme něco, co bude dávat smysl a bude vycházet z nás dvou.

Martin: To téma longevity – nebo, jak tomu teď schválně říkáme, dlouhověkost – nám přišlo strašně přirozené. Proto jsme se do toho pustili. Když jsme se o tom doma začali bavit na dovolené, probírali jsme to třeba půl dne a měli jsme pocit, jako bychom to dělali celý život. Je to něco, co se snažíme žít.

Proč prodali podíl v Ovečkárně

Martin: Tehdy jsme to řešili, protože jsme hodně rostli, pak už exponenciálně, a narazili jsme na problém s financováním. Banka nám nechtěla půjčit tolik peněz, kolik jsme potřebovali na zboží, abychom se mohli předzásobit na zimu. To byl hlavní problém. Neměli jsme dost peněz, a já jsem se pořád snažil najít nějaké řešení, jak financování zajistit.

Třeba v roce 2020 jsme měli tržby 40 milionů korun, a pak už to bylo 100 milionů. Do toho přišel covid, měli jsme zboží za 30 milionů korun, které jsme museli zaplatit, a kdybychom dva měsíce neexpedovali, celá Ovečkárna by skončila. A pak přišel někdo, kdo nabídl slušné peníze za podíl ve firmě. Když jsem zvážil riziko a všechny možné scénáře, nebylo o čem debatovat, když jsme předtím neměli nic – tehdy to bylo skvělé rozhodnutí.

O čem bude OlaOla?

Lucie: Zpočátku vycházíme z toho, že máme v nabídce potravinové doplňky. Vytyčili jsme si hlavní základní pilíře, na které se zaměřujeme – imunitu, trávení, spánek a energii. Máme tam ještě jeden obecnější pilíř, který zahrnuje různé adaptogeny a další potravinové doplňky. Do budoucna plánujeme sortiment dále rozšiřovat. Například když se zaměříme na oblast spánku, myslím si, že tam je velký prostor pro růst. Pokud vezmeme naši cílovou skupinu, která je podobná nám, můžeme pokrýt další potřeby, třeba i čističky vzduchu a další technologické vychytávky.

Nastartujte svou kariéru

Více na CzechCrunch Jobs

Martin: Je důležité říct, že vývoj firmy může být velmi agilní a může se časem měnit. Na to jsme připraveni, a to považujeme za naši výhodu. Právě proto jsme se rozhodli projekt spustit schválně v prosinci. Důvodem nebyly Vánoce, ty nás obchodně až tak nezajímají. Šlo o to, abychom si vše odladili na leden – abychom zjistili, co funguje a co nefunguje, a měli čas nastavit reklamy. Už teď máme seznam deseti rychlých věcí, které musíme okamžitě změnit, abychom se zlepšili. Víme, že s tímto projektem nikdy nebudeme úplně hotovi, vždy bude co zlepšovat.

Toxické prostředí kolem longevity

Martin: Prostředí je strašně toxické. Je spousta biohackerů, fitness trenérů a mentálních koučů, kteří říkají různé věci. Jeden tvrdí to, druhý něco jiného, třetí říká, že ten druhý má možná pravdu, ale první ne. Čtvrtý zase tvrdí, že pravdu má první a druhý ne. Každý má svůj názor, a obyčejný člověk si z toho má vzít co? Je to chaos. Ti lidé neumí mluvit k lidem. Sice si vytvoří svoji bublinu, ale další bublina jde zase proti nim. Já tohle nechci řešit. Chci prostě jen žít, jezdit na kole, být s rodinou, chodit do práce, být šťastný a jet na dovolenou. Nechci jen neustále číst jeden obsah za druhým.

My se snažíme vytvořit středobod pro ty, kdo nechtějí řešit chaos. Mohou přijít k nám a najít inspiraci nebo začít změnu. Samozřejmě víme, že samotný vitamín nebo doplněk stravy problémy nevyřeší. Ale jde o to, aby si ten člověk něco koupil a započal svou změnu. Aby vůbec začal. A to je něco, na co mnoho odborníků nemyslí. Řeší, že ten či onen suplement není dokonalý, ale když se o tom bude mluvit tímto způsobem, člověk nakonec neudělá nic. A tím se to celé stává toxickým.