„Nikdy neskákej do vody, kterou neznáš.“ Poučka, která je vštěpována každému dítěti. Řídil se jí i Patrik Jahoda v momentě, kdy si chtěl po tréninku na vodních lyžích trochu zaplavat. Vodu, do které skákal, znal velmi dobře. Něco se však pokazilo a Patrik si přivodil zranění páteře, které mu způsobilo ochrnutí téměř celého těla. Mladý sportovec se však pohybu nevzdal a díky své vůli dnes hájí barvy České republiky v závodech na kole poháněném silou paží.

Patrik Jahoda vždy patřil k aktivním dětem a sport byl nedílnou součástí jeho života. Začalo to fotbalem, ale postupem času mu učarovalo vodní lyžování. Na vodní hladině se poprvé projel ve svých devíti letech a šlo mu to tak dobře, že o pět let později nad svou hlavu zdvihl trofej pro mistra Evropy.

Svět Patrikovi ležel u nohou a plány byly jasně dané. Zdokonalit se ve vodním lyžování natolik, aby si svými výsledky vysloužil stipendium na některé z amerických univerzit, kde by studoval ekonomicky zaměřený obor a mohl se dále věnovat závodění. „V Americe existují vysokoškolské týmy, které spolu ve vodním lyžování soutěží úplně stejně jako velmi populární univerzitní týmy amerického fotbalu či basketbalu,“ vysvětluje Jahoda.

V rámci tréninků začal do Spojených států také jezdit a vše bylo na dobré cestě. Až do onoho osudného dne, kdy si zašel po tréninku trochu zaplavat. Do vody skočil šipku z místa, které velmi dobře znal. Věděl, že ji nesmí moc zalomit, protože by to bylo nebezpečné. Jenže při skoku něco pokazil.

„Pamatuji si vše velmi dobře. Skočil jsem šipku a následovalo něco, co můžu popsat jen jako restart počítače. Nevím, jestli jsem na chvíli ztratil vědomí, ale měl jsem pocit, jako bych se právě probudil. Byl jsem ale ve vodě, hlavou obrácen dolů a absolutně jsem netušil, co se stalo nebo co se děje,“ popisuje Jahoda momenty, které změnily jeho život. „Naštěstí jsem uměl na dlouho zadržet dech, takže když jsem takhle chvíli plaval na hladině bez pohnutí, kamarádovi došlo, že asi není něco v pořádku. A otočil mě hlavou nahoru,“ dodává Jahoda.

Pak už šlo všechno ráz na ráz. Sanitka, zvuk vrtulníku, který jej přepravil do nemocnice, a probuzení na ARO. Patrik byl napojený na dýchací přístroj, nemohl mluvit, a tak jen poslouchal lékaře, kteří mu popisovali úraz, který prodělal. „Vůbec jsem si ale nedomyslel, jaké to bude mít následky. Spíš jsem si říkal, no dobře, mám porušenou míchu. Za rok se dám dohromady a vše bude v pořádku,” vzpomíná Patrik Jahoda.

Nový vrcholový sport

Jenže v pořádku toho bylo jen velmi málo. Rozsah škod byl tak velký, že se lékaři báli, aby nebyly zasaženy i svaly zajišťující dýchání. Proto byl připojen k dýchacímu přístroji. Jediné, čím byl schopen pohnout, bylo levé předloktí. Pro každého aktivního sportovce by byl takový stav absolutní tragédií a obrovskou zátěží na psychiku. Patrik ovšem sám sebe popisuje jako flegmatika, což mu prý výrazně pomohlo s procesem přijetí celé situace.

Na budoucnost příliš nemyslel a všechny negativní myšlenky vytěsnil. Více jej v té době zajímalo, zda bude mít u sebe počítač, aby mohl hrát hry, či zda bude na pokoji televize. Víc si připouštět nechtěl. Z vodního lyžování byl zvyklý se neustále pohybovat na vlastních limitech a ty posouvat. Po čase si proto stanovil nové limity, které bylo v rámci rehabilitací nutné posouvat. Rozpohybování těla se pro něj stalo jeho novým vrcholovým sportem.

„Na režim jsem byl zvyklý z vodních lyží a bylo pro mě normální trénovat každý den. Po zranění jsem pouze vyměnil sport za rehabilitaci. Potřebuji ale vidět nějaké zlepšení, potřebuji cítit, že se někam posouvám. A to jsem po dvou letech intenzivní rehabilitace už necítil. Proto jsem začal hledat něco, čemu bych se mohl věnovat do budoucna,“ vysvětluje dnes devětadvacetiletý Patrik Jahoda, který nejdříve zkusil zimní lyžování.

K lyžím měl vztah, ty zimní nevyjímaje. Při svých návštěvách sjezdovek v Livignu mnohokrát viděl vozíčkáře na monoski a řekl si, že by to mohl také zvládnout. Narazil ovšem na odpor lyžařských škol specializujících se na klienty s postižením. Řekli mu, že jeho postižení je až příliš závažné a nedovolí mu na monoski jezdit.

„Nabízeli mi, že mě posadí do saní, ve kterých budu jen pasivně sedět, zatímco mě budou instruktoři vozit po horách. To ovšem nepřicházelo v úvahu. Jeden instruktor se ale rozhodl, že mě zkusí naučit lyžovat samostatně. A k překvapení všech, včetně mě, jsem byl za tři týdny schopen sjet sám červenou sjezdovku,“ vzpomíná Jahoda.

Kolo za statisíce

Jenže chtěl víc, než jen rekreačně sjíždět červené. Chtěl závodit. Jak ovšem sám uznal, na závodění v monoski byl skutečně až příliš ochrnutý. A právě v této době se mu do cesty připletl handbike, ke kterému jej přivedl jeho otec. Chtěl, aby spolu jezdili na kole. Zároveň potkal jiného kvadruplegika, s nimž se spřátelil a který hledat někoho do party, s kým by mohl na tomto typu kola jezdit.

Handbike je speciální kolo, na kterém jezdec leží a uvádí jej do pohybu pomocí rukou. Má tři kola, přičemž poháněno je přední, podobným systémem rozet a pastorků, jako je tomu u klasického kola, se kterým sdílí spoustu dalších podobných prvků.

„Můj handbike je specifický tím, že je upravený pro potřeby kvadruplegika. Mám totiž úplně ochrnuté prsty a v podstatě nulovou sílu úchopu, takže musím používat speciální ortézy, které se zaháknou za kliky handbiku tak, abych mohl ,šlapat‘,“ popisuje své kolo Jahoda.

„Brzdy a přehazování ovládám lokty. Brzdy mám podél těla přidělané k rámu handbiku a rychlost snižuju stlačením páky loktem směrem dolů. Přehazovačku mám elektrickou, takže stačí jen bouchnout loktem do tlačítka, taktéž přidělanému k rámu. Přehazovačka pak sama přehodí převod, který je předem nastavený,“ dodává.

Výrobců takovýchto kol je na světě jen pár. K Patrikovu štěstí však jeden z nich sídlí i v České republice. Díky společnosti Blade Custom tak jezdí na kole, které má karbonový rám i vidlici z České republiky. Zbylé komponenty jsou pak od klasických výrobců, kteří dělají komponenty pro běžné bicykly.  Nicméně ještě jeden velký rozdíl mezi handbikem a klasickým kolem tady je – cena. Zatímco hodnota kol špičkových sportovců, která sedlají například na slavné Tour de France, většinou nepřesahuje 400 tisíc, cena handbiku Patrika Jahody je vysoko nad touto částkou.

Výkony, které nezvládne ani zdravý člověk

Handbike se stal pro Patrika Jahodu novým smyslem života, díky kterému mohl konečně závodit. A dokonce začít i reprezentovat Českou republiku v kategorii jezdců s nejtěžším postižením. Díky tvrdému tréninku se dostal na úroveň, kdy na svém kole dokáže jet čtyři hodiny v kuse, ujet přes 60 kilometrů a zdolávat převýšení i tisíce výškových metrů.

„To jsou výkony, které dělají problémy i zdravým lidem. A pokaždé, když si uvědomím, kde jsem po zranění začínal a kde jsem teď, mám z toho čistou radost. Teď už je jakékoliv zlepšení mobility velmi nepravděpodobné, ale jsem si naprosto jistý, že se neustále zlepšuji. Sice málo, ale i to málo je strašně znát,“ říká s radostí Jahoda.

Závody na handbiku se podobají spíše cyklokrosu než klasickým etapovým závodům World Tour. Jsou kratší, o to však intenzivnější. Dalším rozdílem je také absence týmových stájí, ale závodníci jezdí sami za sebe jako jednotlivci. Vše ostatní je však podobné. Strategie, odpočívání v háku i útoky.

Při klasických silničních závodech se startuje hromadně, při časovkách jezdci startují s časovým rozestupem, přičemž jedou na nejlepší čas. Jezdec zde musí jet na krev a odpočinek, například v závěsu za jiným jezdcem, nepřipadá v úvahu. Proto je tempo časovek často zběsilejší než klasický silniční závod, ve kterém rozhoduje pouze to, kdo dojede do cíle jako první.

Závody handbiků se jezdí po celém světě, Českou republiku nevyjímaje, přičemž nejčastěji se vybírají trasy se zvlněným profilem, ovšem ne vyloženě v horách. „Ale bůhví, kam se sport ubere do budoucna. Třeba se někdy do hor podíváme. Organizátoři začínají pomalu integrovat závody handicapovaných do závodů profesionálů. Třeba na rok 2024 je poprvé naplánované spojené mistrovství světa profesionálů a paracyklistů. Budeme dojíždět do stejného cíle jako třeba Wout Van Aert, Jan Hirt nebo Tadej Pogačar,“ předesílá možnou budoucnost závodění na handbiku Jahoda.

Tím vůbec největším svátkem pro handbikery je ovšem paralympiáda. Mistrovství světa a světové poháry rezonují především v cyklistické komunitě, ovšem paralympiáda dokáže k závodům přitáhnout i širší veřejnost. Tento svátek sportu však propukne až v létě přespříštího roku, a proto se Patrik Jahoda zatím soustředí na jiné výzvy.

„Momentálně se připravuji na Berlínský maraton, kde chci pokořit neoficiální světový rekord na maratonskou distanci ve své kategorii,“ vysvětluje s tím, že tím vůbec největším sportovním cílem, kterého by chtěl dosáhnout, je duhový dres mistra světa. Jeho zisk dokonce klade před výhru na paralympiádě.

„Upřímně se mi ale podobné cíle hodně změnily. Myslím to tak, že jsem měl vždy na nejvyšším místě něco vyhrát. Teď to vnímám opravdu spíše jako bonus na cestě, která je sama o sobě cíl. Dělat něco, co vás naplňuje a baví, to je to, co přináší člověku radost,“ dodává Jahoda.

Nadále věrný svému flegmatismu proto ani příliš nepřemýšlí o budoucnosti a soustředí se na přítomnost. „Věnuji se tomu, co mě baví, dávám do toho absolutní maximum a věřím, že dříve nebo později mi to otevře dveře do další, a třeba i úplně jiné, fáze života,“ uzavírá Jahoda.