Online schůzky zažívají nevídaný boom a představují budoucnost. Vyčerpání ze Zoomu je ale reálný problém
Takzvaná „Zoom fatigue“ skutečně existuje a po maratonu online schůzek postihla i nás
V posledních týdnech pracovní komunikace spousty z nás probíhá online. Klasické schůzky a komunikaci s kolegy nahradily služby jako Zoom, FaceTime, Google Hangouts nebo Skype a hodně lidí, včetně mě, si to nemůže díky vyšší produktivitě vynachválit. Online komunikační mánie aktuální doby vytváří nicméně i jeden negativní fenomén s přesahem do psychologie, kterému se nedávno detailněji věnoval například americký deník The Wall Street Journal.
Z termínu „Zoom Fatigue“, do češtiny nejlépe přeloženého jako „Vyčerpání ze Zoomu“ se totiž v době, kdy miliony lidí po celém světě komunikují primárně online, stala stále častěji diskutovaná záležitost. A že je skutečná, mi potvrdil i psychiatr a psychoterapeut Tomáš Rektor, kterého jsem v rámci tohoto problému oslovil.
„Hovořili o tom mí pacienti a zažil jsem to i já sám. Začátek výjimečného stavu mě zastihl v zahraničí, hned po návratu jsem spadl do ostré karantény a musel pracovat výhradně online. Vzhledem k tomu, že lidé měli víc potíží než obvykle, to znamenalo klidně 10 až 12 hodin denně telefonických konzultací. Ano, pracovali jsme takřka výhradně po telefonu, tedy bez obrazu, přesto jsem končil den nejen vyčerpán, ale v jakési mlze, pocitu nereálnosti,“ popisuje vlastní zkušenost Rektor.
Jednoduše řečeno, pokud máte po několika online videohovorech zvláštní pocit vyčerpání, nejste s největší pravděpodobností zvláštní, ani sami. Online schůzky jsou totiž pro člověka, jeho mozek i tělo, skutečně více náročné než ty klasické.
Jak je to možné? Například na kameře neustále vidíte i sami sebe, a to když mluvíte, sedíte, posloucháte, hýbete se nebo jen přemýšlíte, což u většiny lidí způsobuje nejistotu či úzkost. Tento aspekt přitom na osobní schůzce úplně odpadá.
Podobný efekt pak platí také obráceně. Ostatní účastníci videohovoru vás na kameře taktéž vidí nonstop a zároveň z dost nepřirozené blízkosti. Při určité míře sociální inteligence na klasické schůzce poznáte, pokud se na vás pohledem někdo dívá, souhlasí, nesouhlasí a eventuálně tomu dokážete přizpůsobit chování nebo řeč těla. A navíc máte konkrétní časové úseky pro sebe, momenty, kdy si můžete oddychnout, protože vás nikdo přímo nesleduje.
„Nestává se, že by se někdo zasekl v dopravě nebo by na poslední chvíli zrušil sezení.“
Na online kameře tyto momenty ale nepoznáte a máte pocit, že jsou na váš oči upřeny permanentně, což je pro mozek nesmírně vyčerpávající. Toto navíc umocňuje fakt, že si kdokoliv může okno s vaším streamem zvětšit na plnou obrazovku, takže si můžete jen domýšlet, zda se na vás teď nikdo nedívá, nebo vás naopak sledují úplně všichni, anebo si vás možná jen hodně detailně prohlíží váš neoblíbený kolega či kolegyně. A neplatí to samozřejmě jen pro člověka, který aktuálně mluví, ale i pro ty, kdo jen poslouchají.
Chybí omáčka lidskosti
Přestože je tento fenomén relativně nový a ani zmíněný psychiatr Tomáš Rektor se nesetkal s tolika případy, sám vyčerpání z online komunikace studuje.
„V literatuře se píše i o rozpojení reality, mysl je unavená neustálým kontaktem s lidmi, kteří tu ve skutečnosti nejsou. Mluví se i o únavě očí, které celý den fixují obraz necelý metr daleko. Určitě na tom všem něco bude, avšak, pokud zmíním vlastní zkušenost – komunikace probíhala po telefonu, čímž mnohé faktory odpadávají. Přesto únava přišla,“ potvrzuje Rektor zřejmě širší rozsah celé věci a přidává k tomu dvě možné vysvětlení. Obě podle něj přitom souvisí s jinak chválenou efektivitou.