Devítiletá Viktorie Hynková teď stejně jako žáci po celém Česku nechodí do školy, ale každé ráno usedá k počítači. Něco ji ale přesto odlišuje – na rozdíl od svých vrstevníků se bude učit online i potom, co pandemie skončí. Přesněji tak bude činit tři týdny v měsíci. Na ten čtvrtý pojede se svými spolužáky do přírody na takzvanou expedici.

Takový je ve zkratce princip Expediční ScioŠkoly, na níž Viktorku zapsala její matka Veronika, kterou nový vzdělávací projekt, fungující od letošního září, velmi zaujal. „Dceru jsme dali na tuto školu po zklamání ze státní výuky. Je to revoluční projekt, který má smysl. Už teď pozoruji výrazné zlepšení Viktorky oproti jarnímu období,“ říká Veronika Hynková a neskrývá nadšení.

Expediční ScioŠkola funguje pod českou vzdělávací organizací Scio a její tvůrci hlásí zatím veskrze pozitivní zkušenosti. Nejedná se ale o žádný přechodný nebo testovací projekt. Už teď funguje pro děti od čtvrté do deváté třídy a příští rok otevře i pro středoškoláky.

S myšlenkou přišel člen Rady ScioŠkol Jon Šotola po zkušenostech ze začátku pandemie. „S konceptem online výuky jsme polemizovali déle. V začátku pandemie jsme si ale zhruba na tisícovce dětí (ve všech ScioŠkolách, pozn. red.) vyzkoušeli, že to může fungovat,“ říká Šotola. Rizika online výuky, která se objevila, vyústila právě v kompromis v podobě kombinace s týdenními expedicemi.

Jako ředitelku netypické školy si Scio vybralo Martinu Lichtenbergovou. Do projektu se pustila i přesto, že nemá přímou zkušenost ze základního vzdělávání. Dříve pracovala v HR, věnovala se vzdělávání dospělých organizaci letních táborů. Běžných ScioŠkol, kterých je po republice dvanáct, ale vedou lidé s podobným profilem běžně.

„Měla jsem k dětem vždy blízko, ale systém běžného školství mě nelákal. Když přišla tato nabídka, zapadlo vše do sebe. Můžu nyní zúročit své zkušenosti z oblasti vzdělávání i managementu,“ říká Lichtenbergová.

Vyučování v Expediční ScioŠkole začíná každý den v devět hodin a počítá se s tím, že děti jsou online do třinácti hodin. Celou dobu ovšem jen nesedí před počítačem na online hovoru. „V tomto čase mají do rozvrhu zařazené i bloky na samostudium, kde se v učivu věnují tomu, čemu potřebují,“ přibližuje Lichtenbergová chod dne.

Výuka tady není po předmětech, ale v tematických blocích. Samostatně se vyučuje jen čeština, matematika a angličtina. Vše ostatní, od přírodních věd po dějepis, se následně propojuje ve skupinových i samostatných projektech. V jiném bloku si mohou žáci vybrat téma na projekt podle vlastního uvážení. Jedinou podmínkou je, aby se na něm naučili něco nového.

„Tyto projekty děti dělají na třítýdenní bázi, spoustu z nich pak v praxi zkoušíme právě na expedici,“ říká ředitelka. Například na zářijové výpravě se děti podívali na zámek ve Veltrusích a zjišťovali historické informace o místní rodině i zvířatech, které zde žijí, a okolním parku.

Je na první pohled patrné, že Martina Lichtenbergová a její tým prosazují neformální přístup a se všemi studenty si učitelé (kterým tu ovšem říkají průvodci) tykají. V kurikulu dávají velký důraz na samostatnost a zodpovědnost dětí, a tak je i každodenní rozvrh úmyslně stanovený na relativně krátké čtyři hodiny denně – vejdou se do něj i zmíněné samostatné projekty nebo celoškolní setkání.

„Děti samy zmiňovaly, že na jaře měly díky online výuce většinu věcí rychleji hotovou. Ve třídě se mnohdy na někoho čeká. Ale tím, že v onlinu máme i samostatné bloky, tak se opravdu mohou věnovat tomu, co potřebují,“ upřesňuje novopečená ředitelka.

Výhodou je, že čas určený na samostudium si děti mohou ve dne umístit podle svého uvážení. Zbývá tak dostatek času na kamarády, záliby, koníčky a kroužky. Celá koncepce tak počítá s jistým nahrazením sociálních kontaktů na těchto aktivitách, které by jinak děti měly ve škole.

Sociální kontakt nechybí prý ani devítileté Viktorce. Naopak prý provedla větší selekci ve svých současných kamarádech, což její maminka považuje za pozitivní. „Myslím, že je určitým bludem, že ze školy pochází dobré sociální vazby. Já jsem byla zděšena z toho, co se v její bývalé škole dělo. Nechtěla jsem, aby Viktorka v takovém prostředí byla,“ říká Veronika Hynková s tím, že teď je situace v kolektivu mnohem lepší.

Táborová nátura expedic

Během rozhovoru s novou ředitelkou zazní několikrát připodobnění expedic k táboru. „Představte si, že jednou za měsíc organizujete týdenní tábor. Z tohoto pohledu je to opravdu náročné, ale zároveň ohromně nabíjející,“ popisuje Lichtenbergová aktuálně jednu z největší výzev.

Na druhou stranu, právě táborová nátura se přelévá i do lepších sociálních vazeb. Ostatně ne nadarmo z letních táborů pocházejí často ti nejlepší kamarádi. Lichtenbergová pozoruje podobný vzorec i ve své škole a tvrdí, že na expedicích vznikají pevnější přátelství než ve třídě.

„Trávení času venku i s přespáním jsou přesně ty aktivity, které kolektiv utužují. Vznikají situace, které děti musí řešit, a hodně se na nich učí spolupráci. Stejně jako na táboře,“ říká ředitelka s tím, že stejně pevné jsou následně i vazby mezi žáky a učiteli.

Člen rady ScioŠkol Šotola doplňuje, že už během jarní karantény zjistili, že pokud se děti znají, jejich přátelství může pokračovat i v onlinu. „Něco jiného by bylo, kdyby se předtím nikdy neviděli. Ale takhle si o přestávkách v Google Classroom dopisují mezi sebou a jsou tak vlastně spolu,“ říká.

Další výzvou je ovšem soustředění, které s časem stráveným před obrazovkou pokulhává. „Naopak teď řešíme, že si v soukromých chatech píšou nejen o přestávkách,“ dodává se smíchem Lichtenbergová. Její tým se proto snaží dělat hodiny interaktivně a celý čas je proložen prací, na níž není videohovor potřeba. Klasické frontální výuce se naopak spíš vyhýbají.

„Jinde často probíhá online výuka tak, že někdo hodinu povídá do kamery. Nedovedu si představit, že by takto mohla Expediční škola fungovat dlouhodobě. Frontální výuky je u nás málo, a tak je onlinové prostředí menší bariéra,“ říká Šotola.

Expediční ScioŠkola je ovšem nový projekt a má před sebou stále celou řadu výzev. Řeší se třeba konkrétní pravidla nebo rozdělení do skupin. Nyní jsou děti v takzvaných trojročích. Spolu se tedy učí žáci čtvrtých až šestých tříd a sedmých až devátých tříd.

„Zatím jsme malá škola. Největší výzvou je, abychom neměli současných dvaadvacet žáků, ale osmdesát. A spousta těch věcí, co funguje nyní, nebude fungovat v šedesáti,“ uvědomuje si Šotola, který se s kolegy zatím ani nemá kde inspirovat.

Na světě podle něj neexistuje projekt, který by kombinoval online výuku a expedice. V Praze existuje například Gymnázium Přírodní škola. To kombinuje běžnou prezenční výuku se studijními výjezdy. Na pražském Gymnáziu Na Zatlance funguje na podobném principu jedna třída v ročníku.

Novota v podobě kombinace expedic s online výukou se zatím nestihla propsat ani do českého právního řádu. Ministerstvo školství pro CzechCrunch potvrdilo, že Expediční ScioŠkola formálně funguje v rámci jedné ze standardních ScioŠkol, ovšem chystá i lepší řešení.

„S ministerstvem jsme v kontaktu a konzultovali jsme přípravu kombinované výuky. Od druhého pololetí se plánujeme zapojit do pokusného ověřování, které MŠMT vyhlásilo,“ říká Šotola s odkazem na iniciativu.

Není to pro všechny rodiče

Netypický vzdělávací projekt samozřejmě není pro každého. Roli nevyhnutelně hraje i finanční stránka věci – Scio si v Expediční ScioŠkole účtuje 70 tisíc korun za rok za jednoho studenta, ale umožňuje částku rozdělit na měsíční splátky (zhruba 5 800 korun při ročním splácení). Další žáky stále hledá a umožňuje přestup i během školního roku.

Důležité je pak i to, jak je schopné dítě samostatně pracovat mimo třídu. Ne náhodou je už mezi současnými studenty několik těch, kteří přišli z domácího vzdělávání. Ostatně o něm dříve uvažovala i zmíněná maminka Veronika Hynková.

„My občas říkáme, že ScioŠkoly jsou pro všechny děti, ale nejsou pro všechny rodiče,“ směje se Šotola a dodává: „Děti se nějak adaptují, ale neuděláme nic s rodiči, kteří čekají, že se s nimi budeme biflovat Přemyslovce a učit organismy v lišejníku.“

Veronika Hynková k takovým rodičům patrně nepatří. Celou iniciativu si zatím pochvaluje a nenašla na ní prý nic negativního. Líbí se jí hlavně přívětivý rozvrh hodin, který dovoluje její dceři trávit víc času povídáním, procházkami se psem nebo třeba vařením.

Sama nemá problém s tím, že má dítě tři týdny doma, protože pracuje taktéž z domova i za normální situace. Říká, že je jí jasné, že jednou její dcera bude muset znovu takzvaně zapadnout do systému mimo Expediční ScioŠkolu. Prozatím ale tak daleko neplánuje.