Emoční spojení Interstellaru a Revenanta. Netflix vydal Clooneyho sci-fi Půlnoční nebe, které i přes chyby zaujme
George Clooney v Půlnočním nebi hraje astronoma umírajícího na rakovinu
Dvě postavy, starý unavený muž a malá dívka, sedí uprostřed velké prázdné jídelny naproti sobě u stolu. Zdá se, že jsou jediní dva lidé, co na světě zbyli. Večeří v ponurém tichu, o chvíli později ale za zvuků veselého soundtracku po sobě střílí hráškem. Celá scéna působí trochu nepatřičně, možná ale jí podobných mělo být v novém vysokorozpočtovém sci-fi od Netflixu a George Clooneyho víc.
Snímek Půlnoční nebe má být jednou z hlavních filmových událostí konce roku a podle očekávání si nyní získává mnoho pozornosti. Zároveň představuje dosud největší projekt, který George Clooney režíroval. Ukazuje se zde jako filmař snažící se vytvořit přemýšlivý, emočně silný film, což se mu naneštěstí tak docela nedaří. Přesto si novinka zaslouží pozornost už kvůli ambicím a působivému vyvrcholení.
Půlnoční nebe je totiž na blockbuster se stomilionovým rozpočtem až překvapivě depresivní. Clooney se v roli planetárního vědce ocitá sám na základně v Arktidě několik týdnů poté, co celou Zemi zachvátila ekologická katastrofa a většinu povrchu učinila neobyvatelnou. Zbytky lidstva se uchylují pod povrch, osamělý vědec ale zůstává sám ve sněhu, vyhlížejíc nic netušící misi astronautů, aby je varoval. Sám se odvanutí zbytku atmosféry nebojí – brzy zemře na rakovinu.
George Clooney ve filmu The Midnight Sky, který sám režíroval
Z této premisy, založené na knižní předloze Good Morning, Midnight od Lily Books-Daltonové, se odvíjí příběh ne ani tak o záchraně světa jako spíše naděje. Posádka vesmírné mise našla obyvatelnou planetu a i když by tam sama určitě nedokázala vybudovat lidskou kolonii, nesmí se vrátit na Zemi, kde pro ni už nic není. Vědec na prahu smrti se tak s malou dívkou, která s ním nedopatřením zůstala, vydává na cestu k většímu satelitu, aby blížící se loď poslal pryč.
Půlnoční nebe se snaží navázat na ambiciózní vesmírná sci-fi posledních let jako Gravitace, Interstellar, Příchozí nebo Ad Astra. Sice jim nechybí vzrušující akce, důležitější je ale psychologické či filosofické drama odehrávající se v myslích postav a emočně silné zpracování hlubokých myšlenek. Největší chyba Clooneyho novinky spočívá právě ve způsobu, jak zjevně se pokouší v tomto trendu pokračovat.
Nastartujte svou kariéru
Více na CzechCrunch JobsS uvedením traileru Půlnočního nebe jsme zmiňovali kombinaci filmů Gravitace, Interstellar a Revenant a výsledný snímek ji skutečně obsahuje, stejně jako například Solaris Stevena Soderbergha, kde se Clooney také objevil. Jednotlivé vlivy jsou ale aplikovány poměrně doslovně a spíše než aby vytvářely nový koherentní celek, stojí zvláštně vedle sebe jako koláž.
V jednom momentě sledujeme úmorné probíjení se sněhovou vánicí s nejasným cílem, pak zase beztížné drama ve vesmíru. V ideálním případě by kombinace vytvářela kontrast podobně jako třeba prostřihy mezi děním na Zemi a na cizích planetách v Interstellar. Spíše ale sledujeme, ač kvalitně zpracované, zjevné citace dobře známých děl.
Filmy, ze kterých Clooney jako režisér jednotlivé prvky přebírá, byly navíc na daných konceptech vystavěné celé. Měly tak dostatek prostoru je bohatě využít a zaměřit se plně na jejich vývoj. Půlnoční nebe naproti tomu přebírá z příliš mnoha zdrojů a těžko hledá vlastní tvář. Nechalo se ovlivnit skvělými tvůrci, ale do velké míry chybí vlastní ucelená vize.
Jedním z důsledků toho je nepříliš poutavé, respektive příliš efektivní vyprávění. Skáče od scény ke scéně, jednotlivé části nenechává plně vyznít a výsledkem je dojem účelové konstrukce, která technicky obsahuje všechny potřebné prvky, ty ovšem nefungují tak, jak bylo zamýšleno.
Problém vyprávění zvýrazňuje i hudba oceňovaného skladatele Alexandre Desplata, která mechanicky střídá nálady a motivy a vzhledem k čistě orchestrální podobě s výraznými melodiemi působí vzhledem k inspiracím filmu až trochu retro. Zmíněné tituly, jež Půlnoční nebe ovlivnily, mají mnohem výraznější formu zvukových efektů, důležitější než melodie je rytmus nebo naopak jeho absence.
Příliš efektivní vyprávění, ale silný závěr
Proto některé reakce mluví o nudě. Snímek není pomalý, ale naopak se tomu jakoby až příliš urputně snaží vyhnout, rychle stavějíc jeden prvek za druhým, aniž bychom měli možnost se do nich více ponořit. S většinou posádky vesmírné lodi je tak těžké navázat vztah, protože nepůsobí jako postavy, ale spíš jenom jako nositelé určitých motivací důležitých pro vyprávění.
Ačkoliv výrazně méně, stejným problémem trpí děj odehrávající se na Zemi, kde sledujeme sžívání se postavy umírajícího vědce s malou holčičkou, symbolizující motivaci pro přežití lidí. Clooneyho zde ovšem vidíme v pro něj netypické roli zlomeného muže, v jehož tváři spatříme souboj rezignace s nadějí. V některých scénách se tak skutečně daří zprostředkovat emoce, jaké by situace umírajícího světa mohla vyvolat.
Při natáčení vesmírných scén novinky se Clooney inspiroval Gravitací
Samotná snaha paralelně vyprávět ze dvou různých perspektiv, jejichž spojitost si plně uvědomíme až v závěru, je zajímavá. Na jedné straně vidíme trápení Clooneyho postavy po osobní i globální apokalypse, na straně druhé odskakujeme do vesmírné lodi, jejíž posádka si z většiny bezstarostně žije své životy. V praxi to ovšem znamená rozpadání obou dějových linií důsledkem nedostatečného prostoru, jaký jednotlivé scény dostávají.
Půlnoční nebe je možná jedním z filmů, kterým by kromě lepší dramaturgie scén pomohla alespoň o deset minut delší stopáž. Scény a jejich postavy by tím dostaly větší prostor a spolu s nimi divák, jež by se mohl více vžít do dění namísto toho, aby jím procházel v účelovém vyprávění.
Přesto Půlnoční nebe stojí za pozornost. S postupující stopáží se zlepšuje a nakonec do sebe jednotlivé, dosud nesourodé prvky přeci jen zapadnou v emočně silném vyvrcholení. Samotný závěr je přesně tak poetický, jaký měl být celý film, kdyby se vzdal snahy vytvořit efektivní hollywoodské vyprávění.
George Clooney a Caoilinn Springall ve filmu The Midnight Sky
V nejlepších momentech se Clooneymu daří zužitkovat předchozí zkušenosti, kde se jako schopný režisér prokázal. Jinak zjevné inspirace se zde rozšiřují o originální nápady a zajímavým způsobem staví na svém výchozím bodě. Příliš účelově působící scény dosáhnou své katarze ve správném čase. Naznačené myšlenky týkající se ztráty, oběti a naděje na nás dopadnou v silném, avšak nepatetickém závěru.
Na filmu je navíc opravdu vidět, o jak velký projekt šlo, takže nabídne vizuálně atraktivní zpracování s promyšleným designem světa dotahujícím to, co známe, do budoucích možností. Netflix se zde opět ukazuje jako součást hollywoodské produkce s blockbusterem, který vynikne i na velkém plátně.
Půlnoční nebe je přitažlivé zejména kvůli svým ambicím. Má jednoznačnou linku přemýšlivého, až melancholického filmu. Určitě tedy má záměr zařadit se právě ke kvalitním sci-fi posledních let. I když mu to tak docela nevyjde, rozhodně stojí za zhlédnutí a poskytne více než jen bezduchou zábavu.
