Na chvíli narovnat kulatá záda, prokřupnout krouživým pohybem krk a opět se vrátit do přihrbené pozice. Tak vypadá běžný rituálek, který i několikrát během dne vykoná řada kancelářských zaměstnanců. Přitom každý tuší, jak moc důležité je, abychom nehrbili záda a zbytečně nepřetěžovali šíji. Varianty ke změně jsou v tomto směru jen dvě: buď změnit práci a stát se kupříkladu dřevorubcem, nebo změnit přístup k držení těla během sedavého zaměstnání. Jen tak se lze vyhnout bolestem zad a snížené pracovní výkonnosti.

To se prostřednictvím projektu Fpohybu snaží zaměstnancům malých i velkých firem vysvětlovat Nela Ďopanová. Tato věčně usměvavá blondýnka si dala za cíl zušlechťovat firemní pohybovou kulturu, která je dnes v mnoha společnostech v podstatě nulová, což se projevuje staticky sedícími zaměstnanci přihrbenými u obrazovek monitorů.

Rozhýbat je není nic jednoduché, Ďopanová se ovšem ve svém životě dokázala postavit daleko větším výzvám. Nebýt trekových holí a lehké dysbalance při chůzi by člověk ani neřekl, že se již od narození potýká s rozštěpem páteře. To, co by pro jiné byla limitující okolnost, se pro ni stalo hnacím motorem, aby se začala zajímat o své tělo a pochopila jej do posledního detailu.

Vůle být jako ostatní

Spina bifida, neboli rozštěp páteře, je vrozená porucha, ke které dochází přibližně ve třetím týdnu prenatálního vývoje. Tato porucha postihuje poměrně malé procento jedinců, přičemž v mnoha případech je natolik závažná, že musí být těhotenství předčasně ukončeno. Objevují se však i takové případy, kdy jedinci narození s touto závažnou vadou dokazují, že se rozhodně nemusí jednat o ony pověstné skleníkové děti. Přesně to je případ Nely Ďopanové, která prožila dětství na malé vesnici a nikdo o jejích problémech neměl ani tušení.

„Naši k tomu přistoupili tak, že se mě hned od narození rozhodli vychovávat, jako by mi nic nebylo. Nikomu o diagnóze neřekli, a když se někdo zeptal, odpověděli, že jim do toho nic není. Vyrůstali jsme jako jedna velká parta společně v malé vesnici. Prostě jsme si jen hráli, lítali venku a užívali si,“ vzpomíná Ďopanová a dodává, že jí nedělalo problém ani lezení po stromech.

Jenže běháním po vesnici to nekončilo. Rodiče Nelu přihlásili na plavání, které jí šlo natolik, že se mu začala věnovat i závodně. Navíc v kategorii se zcela zdravými plavci, což pro ni bylo důkazem, že něco jako rozštěp páteře nemusí být limitující okolností, pokud si to tak člověk nastaví v hlavě. Pevná vůle a snaha na sobě neustále pracovat se staly klíčem k udržení tempa se soupeři i kamarády z vesnice.

„Když jsem byla dítě, rehabilitace tehdy ještě nebyla tam, kde je dnes. Bylo to v mých rukou, potažmo v pomoci rodičů. Chtěla jsem prostě zase co nejdřív lítat venku s ostatními, proto jsem makala na maximum, abych byla co nejdříve dobrá. Ta odpovědnost za naše tělo, náš pohyb, je v každém z nás. To jsem pochopila docela brzy, protože jakmile jsem byla po operaci a nebyla jsem to já, kdo se staral, všechno bylo bolestivější a déle to trvalo,“ popisuje.

Díky této snaze a indispozici měla Nela možnost nahlédnout pod ruce různým fyzioterapeutům a vyzkoušet nesčetné množství metod. Některé fungovaly lépe, některé vůbec. „Nejlépe z toho u mě vyšla Vojtova metoda, kterou jsme v kuse aktivně cvičili čtyři roky. Pak jsem si od ní dala poměrně na dlouho pauzu a aktuálně jsme se k ní s mým fyzioterapeutem vrátili,“ jmenuje Ďopanová cvičební techniky stanovené doktorem Václavem Vojtou, který se věnoval lékařské praxi téměř 50 let.

Kolik metod Nela přesně vyzkoušela, dnes už ani není schopna spočítat. Inspirace vždy přicházela s novým trenérem či fyzioterapeutem a ne vždy se jednalo o pozitivní zkušenost. „Baví mě zkoušet i nejrůznější kombinace, například určité prvky jógy nebo Feldenkraisovy metody využít v bazénu při plavání. Sama jsem si zjišťovala informace navíc, čerpala ze zahraničí – například z MoveU,“ vzpomíná Ďopanová na tak trochu potrhlý, ale oceňovaný projekt pomáhající lidem s fyziologickými obtížemi.

Buďte Fpohybu

Zájem o nejrůznější cvičební metody a poznání fyziologie lidského těla nakonec Nelu Ďopanovou přivedl k vlastnímu projektu, ve kterém se snaží předávat své zkušenosti dál. Dostal jméno Fpohybu a spolu s Pavlínou Lašticovou a externím týmem přibližně deseti lidí se snaží o osvětu, která nabádá k vyšší odpovědnosti za vlastní tělo.

„Viděla jsem, s čím pacienti za fyzioterapeuty dochází, co za bolesti je trápí a kde je většinou jejich příčina. Na druhé straně jsem viděla fyzioterapeuty, jak dané informace pacientům předávají, jaké mají pracovní podmínky, co za principy se snaží komunikovat a jak bych to jako pacient chtěla slyšet já, aby to dávalo smysl,“ vysvětluje sedmadvacetiletá držitelka titulu z ekonomie.

Najít u nás ty, kterým by rady Nely Ďopanové přišly vhod, nebylo vůbec těžké. V evropském kontextu míry denní pohybové aktivity patříme spíše k průměru. Nejsme tak leniví jako jižní národy, ale od těch severských bychom se mohli ledasco naučit. Včetně prevence – k fyzioterapeutovi preventivně dochází jen málokdo a když už se vyskytne nějaký problém, většinou to řešíme léky či operací.

Cílová skupina projektu Fpohybu je proto poměrně široká, ovšem nejvíce se soustředí na ty, kteří svou práci vykonávají u počítače a v dlouhých statických pozicích doprovázených opakujícími se pohyby. „Netvrdím, že lidé se sedavým zaměstnáním mají větší předpoklad k problémům s pohybovým aparátem než jiná zaměstnání. Každé má svoje a do velké míry to bude vždy záležet primárně na jedinci,“ zmiňuje Ďopanová.

„Zrovna v Praze ale fyzioterapeuti často řeší pacienty s bolestí zad, kteří za nimi dochází z kanceláří. Z toho důvodu jsme se zaměřili právě na kanceláře s myšlenkou změnit pohybovou kulturu firem ruku v ruce se zvyšováním pohybového vzdělání, tedy učíme, co mohou lidé dělat v pracovní době, aby si udrželi energii a bolest nebyla normální,“ vysvětluje.

Své zkušenosti a rady předává v rámci jednotlivých přednášek, případně formou dlouhodobější spolupráce, která přináší ty nejefektivnější výsledky. Vše je pojato ve stylu hesla „škola hrou“, díky čemuž se jedná o školení nejen poučné a přínosné, ale také zábavné. Začátkem tohoto roku navíc projekt dostal i svou online podobu.

V e-learning prostředí se účastníci kurzu dozvědí například to, jak pracovat ze země, z lehu nebo třeba z gauče, což se v době home officů zvláště hodí. Více z domova nyní pracuje i sama Nela, která zkouší například metodu „50 minut pracuj a 10 minut se hýbej“. Jak? Třeba pohybem, který by v kancelářích působil trochu nepatřičně – tancem.

Fpohybu však není jen o přímém školení zaměstnanců. Nedílnou součástí projektu je i komunikace se šéfy a zaměstnanci HR oddělení firem, které se do značné míry podílejí na podobě prostředí, v němž zaměstnanci pracují. „Snažíme se jim předat informace, jak si nastavit pohybovou kulturu v kancelářích nebo na home office, aby zaměstnance k pohybu vzbuzovala a inspirovala,“ dodává Nela Ďopanová.

Celý projekt aktuálně načíná již třetí rok fungování. Během této doby předal cenné rady zaměstnancům z více než třiceti společností, mezi které patří ING, GoodData, Strabag, Bonami, Pipedrive, Komerční banka nebo Zonky, a také studentům z ČVUT a dalších vysokých škol.

Dohromady se kurzů Fpohybu účastnilo více než 1 200 zaměstnanců, kterým bylo vštěpováno, že něco jako správný sed, v němž má člověk sedět celých osm hodin, neexistuje, že by se do často opakovaných pohybů měla vnášet určitá variabilita a že pohyb určitě není jen sportovní aktivita.

Cvičíme celý den

Člověk se do vědomého pohybu dostává od okamžiku, kdy ráno otevře oči. Nela Ďopanová mluví o patnácti hodinách, během kterých můžeme každý den našemu tělu skrze změny v pohybových návycích pomoci mnohdy více, než to dokáže hodina intenzivní sportovní zátěže střídající celodenní neměnné sezení u počítače.

„Pro tělo je mnohem efektivnější rozložit si pohyb do celého dne. Jít si zasportovat už by mělo být jen pro radost z pohybu,“ vysvětluje Ďopanová a dodává, že každodenní výběh po práci jako jediný pohyb není zcela ideálním řešením, i z důvodu monotónnosti. „Člověk by měl být pohybovým generalistou, nikoliv specialistou, což tělu dodá daleko větší množství podnětů pro tělo i mozek,“ cituje jednoho ze svých oblíbených pohybových mágů Ido Portala.

Na tělo je totiž potřeba myslet jako na celek, a to během sportovní aktivity i všedního pohybu. Stejně tak jako není dobré neustále zatěžovat jen některé svalové partie, není správné ani sezení u počítače o rovných zádech a správném držení hlavy. Lidé často zapomínají na partie, jež třeba ani nebolí a mnohdy neví, že je mají. Jejich pravidelné procvičování ovšem dokáže výrazně napomoci prevenci. Příkladem může být tzv. core, tedy stabilizační systémy v oblasti hlubokých břišních svalů.

„Názvů je hodně a stejně tak i mýtů ve cvičení, kterých se bohužel velká část široké veřejnosti stále drží. Přidala bych sem i práci s chodidlem, na klenbě nohy. Už z nohou se řetězí celé postavení a držení těla. Plus práci s dechem. Trénovat hluboké brániční dýchání. Dech mi přijde, že je v dnešní době docela téma, každopádně stále je poměrně málo lidí, kteří efektivně používají bránici,“ hodnotí Nela.

„Stále se navíc bavíme jen na úrovni svalů. Málokdo si uvědomuje, že dlouhodobé sezení ve statických polohách často způsobuje problémy trávicího traktu, zvýšenou pravděpodobnost srdečních nemocí, rakoviny a bolestí hlavy. Doporučuji se zaměřit i na samotné sezení a zlepšovat se v jeho variantách,“ přidává Nela Ďopanová výčet dalších oblastí, na které často vůbec nemyslíme.

Baterka na celý život

Udržování těla ve fyzické pohodě se odráží i na naší celkové pracovní výkonnosti. Podle Ďopanové se zde hodí přirovnání k baterce, ze které si v průběhu dne bereme energii. Pokud něco bolí, je spotřeba vyšší a energie méně. Na druhou stranu energii je možné i dobíjet. „Často máme příklad z praxe, kdy člověka třeba ani nemusí nic bolet, takže necítí potřebu něco dělat. Když si ale osvojí pár pohybových návyků do celého dne, bude se najednou cítit mnohem lépe,“ dodává zakladatelka Fpohybu.

Na budování co možná nejsilnější tělesné baterky přes správné pohybové návyky není nikdy pozdě, ovšem čím dříve se začne, tím lépe. Proto Ďopanová radí začít již odmalička s co nejširším spektrem pohybů. Od atletiky přes gymnastiku, míčové hry, vodní sporty, kolektivní sporty až k cyklistice nebo lyžování. Zároveň však upozorňuje, že ani u dětí to není jen o sportovních aktivitách.

„Už ve velmi brzkém věku děti posadíme na půl dne do lavic a edukace nebo kompenzace sedu je skoro nulová. Část rodičů navíc už ve velmi útlém věku dítěte sklouzne k brzké specializaci, což většinou vychází z nějakých jejich preferencí. V tomto případě je důležité vyvarovat se jednostrannému zatížení pouze jedním sportem bez příkladné kompenzace,“ vysvětluje Ďopanová, která do svého pohybového portfolia zařazuje i jízdu na koních, které chovají její rodiče.

Vzhledem ke stále se rozšiřujícímu trendu home officů se projekt Fpohybu zaměřuje i na firmy, které podporují práci z domova. K tomu slouží kromě online programů i internetový kurz, v budoucnu případně i příručky pro širší veřejnost. K tomu by však Fpohybu potřebovalo získat silného partnera, díky kterému by bylo možné celou iniciativu masivně rozšířit.

Zaměstnancům chodících do kanceláří však Fpohybu určitě nechce dát košem. Jeho cílem je kompletně přeměnit firemní pohybovou kulturu v přibližně pěti firmách, které se stanou výstavním štítem celého projektu a budou demonstrovat možné výsledky takového přerodu.

A sama Nela Ďopanová? Ta má jasně stanovené i své osobní cíle. Byť kvůli indispozici zřejmě nikdy nebude šlapat horské masivy, ráda by se zbavila trekových holí, které využívá po své poslední operaci a díky kterým je vysokohorským turistou i ve městě. Její druhý cíl je spíše životní cestou.

„Chci v sobě více rozvíjet ženskou energii, mít na sebe přiměřeně vysoké nároky, nepropadnout trendu přepracovaných žen, které se ženou za byznysovým úspěchem. To je každodenní práce, u sebe to vnímám jako cestu a raději se zaměřuji na ni než na cíl,“ říká s úsměvem. Její tělo ji totiž naučilo, že na velké změny se musí pomalu a nic nejde změnit ze dne na den.

Proto všem těm, kteří si momentálně vyčítají, že jsou u pracovního stolu zkrouceni jak tkanička od bot, vzkazuje: „Nejsme tu jen kvůli tomu, abychom byli neustále ve zdravých polohách, dělali správné pohyby, ale abychom tu něco vytvořili, zanechali. To, že se ne vždy hýbu správně, je podle mě naprosto normální, jinak to snad ani nejde. Snažte se však svému pohybovému ideálu přibližovat, co jen to jde.“

„Tělo je můj chrám, který se mnou bude do konce života. Už jen prostřednictvím práce na sobě sama, na svém těle, pracuji i na svém sebevědomí, na svém středu, o který se můžu kdykoli opřít. Zaměřte se na přístup sama k sobě. Práce, peníze, vztah, o to všechno lze ze dne na den přijít. Na co se můžete v životě spolehnout, jste vy sami. Takže moje rada zní, začněte jakkoli potřebujete, jak je vám nejpřirozenější, ale berte to jako investici, která se v životě vyplatí,“ uzavírá Nela Ďopanová.