Budování vlastního surfového brandu v zemi, která si může o oceánu nechat leda tak zdát, zní skoro až donkichotsky. To ale Jakubovi Michnovi nevadí. Ví totiž, že surfing není jen o neskutečných barelech, tedy vlnách, které surfaři tolik milují, a sledování západu slunce pomalu mizícím ve vodní hladině. „Tou druhou nejdůležitější věcí na surfování je komunita,“ vysvětluje mladý surfař ze Šumavy.

Pro český surfing je komunita neskutečně důležitá a díky absenci oceánu i překvapivě pevně semknutá. A je také důvodem, proč s Jakubem sedíme v nově otevřeném krámku jeho značky SURFR v pražských Vršovicích, od kterého jsou první slušné vlny vzdálené přes 1 500 kilometrů.

Kolik surfařů žije v Česku, je těžké odhadovat. S tím, jak po revoluci začínali lidé jezdit na dovolenou dál než jen do Chorvatska nebo na Rujánu, se rapidně rozšířil počet Čechů, kteří si surfování alespoň někdy vyzkoušeli. Podle Jakuba Michny jich může být klidně i ke sto tisícům. Ovšem ona skutečně core komunita, pro kterou je surfing neodmyslitelnou součástí života, může u nás čítat okolo tisícovky lidí.

Jakub Michna je její pevnou součástí, byť jeho cesta k umění vlnobytí, jak zní motto SURFRu, začínala na zasněžených šumavských pláních. Byl to totiž nejprve snowboard, kterému propadl. Pak zkusil skejt a první surfová lekce přišla až během pobytu v Kalifornii. Rozhodně se však nejednalo o osudový zážitek, po kterém by chtěl už jen surfovat.

Ze Šumavy do Cali

„Celá Kalifornie byla neuvěřitelná. Měl jsem tam surfovou lekci, vyzkoušel jsem si to, ale vlastně si na to ani nepamatuji. Celou dobu jsem to vnímal tak, že v Kalifornii stejně nebudu nikdy žít, tím pádem není surfing nic pro mě. Navíc mě v té době ani nenapadlo, že by i Češi mohli surfovat aktivně,“ vzpomíná Michna na své první setkání s navoskovaným prknem.

Mnohem živější jsou vzpomínky na výlet po Evropě, s autem naložený skateboardy, během kterého on a jeho přátelé obráželi evropské skateparky. Během tohoto výletu se ve Francii dostali až k oceánu a Jakub si opět mohl upnout surfboardovou leash okolo kotníku, tedy šňůru, díky které prkno surfaři neuplave.

Podobné výlety nabývaly na intenzitě a Jakub zjišťoval, že ho surfing úplně pohltil – myslel na to ve dne v noci. „Surfování totiž není jen jízda na vlně, ale i zbytek života, kdy o surfování přemýšlíš, koukáš na něj nebo se o něm bavíš,“ vysvětluje. Mluvit o sobě jako o profíkovi však Jakub nechce. „Profík je ten, koho živí ježdění závodů a natáčení videí a má sponzory. Na takové úrovni tady u nás není nikdo,“ vysvětluje, a proto sám sebe dříve označoval jako „surfaře na volné noze“.

„Nebyl jsem nikde na stálo zaměstnaný a stačilo mi na brigádách vydělat jen tolik, abych mohl surfovat. Jenže takhle to funguje jen do té doby, pokud nemáš závazky. I když teď už jeden velký mám, nic to nezměnilo na tom, že surfing je projekt na celý život,“ dodává Jakub, jehož dlouhé blond vlasy a věčný úsměv prozrazují, že curling nejspíše nebude sport, kterému se věnuje.

Surfař se závazkem

Díky surfování se dostal na celou řadu exotických míst a potkal spoustu lidí, kteří se stali jeho životními přáteli. Do toho všeho se ještě snažil studovat vysokou školu a také si přivydělával jako občasný redaktor magazínu Freeride. Tam dostal možnost vytvořit novou sekci, která byla pojmenována jako SURFR, tedy s odkazem na surfování (SURF) a zkratku magazínu (FR).

Aby se lidé o SURFRu dozvěděli, rozhodl se Michna natočit film pojmenovaný SURFR Movie. Výsledkem je první plnohodnotný edit o českém surfování, který se stal tak trochu mýtem české surfové scény. „Viděli ho jen lidé na premiérové tour. Navíc si z toho moc nepamatují, protože byli opilí. Ale kdokoliv mi napíše, že by ho chtěl vidět, tak mu ho pošlu,“ říká s úsměvem.

Dostávat film do kin nakonec nebylo vůbec nutné. Především lidé ze surfařské komunity se začali o celý projekt zajímat více a čistě magazínová forma začala přerůstat v celý brand, který začal produkovat i vlastní merchandising. „Od začátku nebylo nic plánovaného, vždy to byl nápad za nápadem. Všichni mě od toho odrazovali a já jsem to vždy natruc udělal. A ono to buď vyšlo, nebo ne, z čehož jsem se poučil a zkušenosti dál zužitkoval. A takhle to šlo pořád dokola,“ vysvětluje Michna.

Tento přístup ovšem bral mnoho času a financí a investice neměly příliš velkou návratnost. Vize Freeridu a SURFRu se navíc začaly rozcházet. Forma online magazínu závislého na inzerci velkých značek už Jakubovi nepřišla udržitelná, a proto se SURFR osamostatnil a stal se nezávislým brandem, který tvoří a financuje vlastní obsah.

V té době, tedy v polovině loňského roku, pak do projektu vstoupil Piero Šesták, který dal SURFRu – a hlavně Jakubově bezbřehé nápaditosti – určitý podnikatelský řád. S rozrůstající se značkou přišly závazky, na což nebyl do té doby zcela svobodný Jakub zvyklý.

S příchodem první vlny koronaviru si dokonce začal pohrávat s myšlenkou, zda vše nepoložit a neodpádlovat z podnikatelských vln zpět do těch slaných. Nakonec však na SURFR začal pohlížet více jako na příležitost než na šnůru, která mu svazuje oba kotníky dohromady.

„Paradoxně čím déle surfuji, tím víc si uvědomuji, že to není jen o jízdě na vlně. Když bych použil analogii s drogou, tak jsem se ze závislosti na vlnách možná nevyléčil, ale uvědomil jsem si, že existují jiné cesty. Surfování je pro mě interakce s komunitou, pořádání surfových tréninků, otužování, jóga, stojka, vědomé dýchání, výlet do přírody, ale i vztah se zákazníky brandu,“ zamýšlí se Michna.

„To je možná i důvod, proč teď sedíme v krámu a ne u oceánu, kde jsou teď všichni moji kamarádi. Zkrátka jde to i bez něj. Navíc můžu kdykoliv a kdekoliv trénovat surfing na suchu, díky tzv. surfskatu, riversurfingu, wakesurfingu či umělé vlně v Bristolu, to je nářez,“ dodává a doplňuje, proč se nakonec rozhodl dát SURFRu pevné základy ve formě kamenného obchodu.

Kreativní designy a duch udržitelnosti

Určitě se nejedná o první surfový obchod v Česku, malý krámek na adrese Vršovická 50 je ovšem výjimečný charakterem zboží, které je tam nabízeno. Nejde pouze o věci od SURFRu, ale i další surfové značky od Čechů, kteří je vymysleli, když zrovna čekali ve vodě na další vlnu. Příkladem může být kosmetika do vody Amazinc Skincare, která neškodí korálům.

Ostatně právě na prkně připlouvá nejvíce nápadů i k Jakubovi. Jsou to hlavně nejrůznější designy potisků na trička, ve kterých si rád hraje s češtinou a symboly, jež může rozklíčovat jen ten, kdo češtinu nebo základy surfingu ovládá. Příkladem je slogan projektu, který zní Umění vlnobytí či designy Surphování a Ser fuj. „Tady to mě napadlo zrovna, když jsem byl v Maroku a měl jsem brutální střevní problémy, při kterých jsem myslel, že umřu,“ směje se šestadvacetiletý surfař.

„Ztotožnil jsem se s větou, kterou řekl Yvon Chouinard, a ta zní: Fashion is Now, art is Timeless. Proto chceme již vzniklé designy dělat znova a znova. Nechceme dělat podzimní kolekce, které budou na jaře out. Každý design na triku je ve své podstatě uměleckým dílem. A proto si zakládáme na tom, aby jméno autora bylo na každém triku vidět. Navzájem se tak podporujeme a rozšiřujeme tzv. kolektiv vlnobytí. Navíc zapojit se může opravdu každý – nezáleží na počtu followerů nebo sjetých vln,“ vysvětluje zakladatel SURFRu.

Mimo ryze české designy, díky kterým se mohou dva surfaři z Čech bez problému identifikovat i na druhém konci planety, je pro SURFR dalším velkým tématem udržitelnost. Byť právě snaha být v tomto ohledu co nejodpovědnější málem stáhla celý projekt ke dnu.

„Nikdy jsem nestudoval žádný textil, takže jsem do toho spadnul a učil jsem se vše za běhu. Postupně jsem přicházel na to, jaké je tohle odvětví problém. A proto jsem si řekl, že to chci dělat jinak. Poslední půl rok jsem proto nedělal v podstatě nic jiného, než že jsem jen obvolával lidi a sháněl udržitelný materiál,“ říká Michna.

„Jenže jsem zjistil, že ve finále je to všechno často jenom marketing a výrobky, které by měly být udržitelné, vlastně nejsou. Navíc by byl výsledný produkt tak drahý, že by si to nikdo nekoupil, a ještě bychom na všechno čekali hrozně dlouho,“ vysvětluje Jakub Michna, který se proto rozhodl jít na udržitelnost postupně a nalézt si určitou střední cestu.

Materiál, ze kterého je oblečení vyrobené, sice není organický, ale vše je vyráběno v Česku a veškeré další kroky po ušití se SURFR snaží co nejvíce překlopit do udržitelné roviny. „Tričko se třeba nebalí do plastového pytlíku, ale po ušití se rovnou hodí do krabice, pak se snažíme tisknout ekologickými barvami nebo posíláme produkty zákazníkům v již použitých krabicích od jiných produktů,“ přibližuje.

„Pořád to ale není to, co bych chtěl. Tedy mít vše ze superorganických materiálů, aby ty věci šlo po letech vrátit k nám, my je dokázali recyklovat a mít třeba i vlastní šicí dílnu, to je můj sen,“ dodává Michna. V duchu udržitelnosti, a také z důvodu omezeného rozpočtu, se nese i samotný krámek SURFRu. Ten Jakub vybavil z 99 % věcmi z druhé ruky od kamarádů surfařů a většinu věcí si udělal sám spolu se svým otcem a dalšími lidmi z komunity.

Komunita a přátelé jsou základ

Na důležitost komunity pro celý projekt jsme s Jakubem během rozhovoru narazili několikrát. „Nedělám to ani tak kvůli komunitě, ale spíš díky ní. Komunita mě přijala a já jsem se ji z vděku, že můžu být součástí, rozhodl někam posouvat. Surfování je o přírodě, ale v Čechách vám zbývá jen ta druhá nejdůležitější věc, kterou je právě komunita. Bez ní to nemá smysl dělat,“ shrnuje.

Celý brand by chtěl Jakub postupně odtrhnout od svého jména a vytvořit z něj samostatně etablovanou značku, určenou výhradně pro českou komunitu. Krámek chce postupně vybavovat dalším surfovým zbožím od českých tvůrců a také nabídnout více pracovních příležitostí pro stejně nadšené milovníky oceánu. Brand by navíc v budoucnu mohl podporovat mladé jezdce i při jejich pobytech v zahraničí a pomáhat jim třeba s produkcí dokumentů a filmů.

Sám Jakub chce dál pracovat na brandu a také si čas od času střihnout nějaké to dobrodružství, jaké prožil například v Namibii. O tom ostatně vznikl dokument Kde poušť potkává oceán, který je možné zhlédnout na YouTube. Jakub však připomíná jednu velmi důležitou věc.

„Můj kamarád Matyáš Menšík založil Pražskej serfovej klub a jeho mottem je: Nezáleží kde jsi, ale s kým tam jsi. Já jsem ty nejlepší dny s prknem neprožil díky té nejlepší vlně, ale díky zážitkům mimo pláž a lidem, kteří tam byli se mnou,“ vysvětluje Michna.

Podle něj proto není nutné za neuvěřitelnými surfovými zážitky jezdit až do vyprahlé Namibie nebo přes půl světa do Kalifornie. Skvěle se dá s partou přátel zasurfovat třeba ve Španělsku, Francii či Portugalsku, které od nás nejsou zase tak daleko. Na začínající surfaře Jakub apeluje, aby to zkoušeli pod dohledem některého z místních instruktorů, nebo jeli s některým z českých surfových kempů.

„A pokud zájemce o surfování ví, že se do vln zatím nedostane, může se na sociálních sítích přihlásit do Pražskýho serfovýho klubu a tam nasávat onu atmosféru, kterou nabízí i Brněnské serfové klub. Také může začít trénovat své tělo. Důležité je cvičit jen s vlastní vahou a zajímat se o to, jak tělo funguje. Ideální je rozvíjet svou mobilitu a flexibilitu,“ radí Jakub Michna, kterému vůbec nevadí tzv. kookové, lidé, kteří surfují jen proto, aby měli fotku na Instagram.

„Klidně ať ten sport lidé dělají jen proto, že je cool. Někteří z nich si totiž mohou uvědomit, že je to o něčem úplně jiném. Mně trvalo šest let, než mi došlo, že to není o tom být hustej surfař, který natáčí videa, ale že je to o tom být v oceánu, o spojení s přírodou a o lidech, které má člověk kolem sebe, a na to je v surfování důležité si přijít,“ uzavírá blonďatý surfař z Vršovic.