Zámořské recenze nové koronavirové heist drama Lockdown kritizují za nedostatek ohleduplnosti a zároveň nedostatek nadhledu. Snímek, který v Česku vyšel dnes na HBO GO, se určitě do paměti zapíše spíše jako jeden z prvních hollywoodských snímků o aktuální pandemii než jako její sofistikovaná reflexe. Představuje ale zajímavý a zábavný pohled na karanténu ve filmu.

Už jeho premisa před sebe klade poměrně náročný úkol vyžadující nalezení rovnováhy mezi seriózností a žánrovými rozkošemi. Hrdinové Lockdownu jsou karanténou přinuceni ke sdílení domácnosti v době, kdy měli chvíli před rozchodem. Kromě toho, že se musí vypořádávat s izolací, ztrátami zaměstnání nebo naopak vyhazováním kolegů v hovorech na Zoomu, hledají způsob, jak vedle sebe nějak žít.

Ze strašné rutiny je vytrhne ironická shoda náhod, díky níž se naskytne možnost ukrást drahý diamant. Je kdokoliv z nich zloděj? Ne. Uvažovali by o něčem podobném v jakékoliv jiné situaci? Ne. Je jejich aktuální život natolik frustrující, že jsou ochotni podniknout prakticky cokoliv pro jeho změnu? Možná.

Foto: HBO

Chiwetel Ejiofor ve filmu Lockdown

Největší překážka Lockdownu tkví právě v předpokladu, že publikum jeho premisu a omezení pramenící z tvorby filmu za probíhající pandemie akceptuje. Film vznikl v jinak zcela nepředstavitelném časovém horizontu čtyř měsíců. Většinou to stačí sotva k tomu, aby autoři námětu dali dohromady nějaký tvůrčí tým, tentokrát ale scenárista Steven Knight a režisér Doug Liman za tu dobu napsali scénář, získali slavné herce a film natočili i sestříhali.

Knight i Liman jsou zavedenými hollywoodskými jmény, která za sebou mají kvalitní a finančně úspěšné projekty typu Východní přísliby, Gangy z Birminghamu, Agent bez minulosti nebo Na hraně zítřka. Ve filmografii scenáristy Stevena Knighta je zvlášť zajímavé minimalistické drama Locke, které se celé odehrává v kabině auta jedoucího po dálnici. Chytrý thriller s Tomem Hardym byl největším předpokladem k tomu, aby fungoval i Lockdown.

Do velké míry funguje. Ačkoliv mu (snad pochopitelně) chybí vizuální invence a až příliš se spoléhá na dlouhé monology či dialogy hrdinů, divákům je schopen nabídnout soucítění se známými frustracemi a určitou katarzi. Přechází přitom postupně mezi jednotlivými žánry vztahového dramatu, romantické komedie a heist filmu. Mezi těmito módy stihne vyjádřit typické reálie lidí v karanténě, byť netráví mnoho času se sociálními problémy.

Jelikož určitou míru ironické bizarnosti snímek obsahuje už od začátku například náhodným odkazováním na ježka v zahradě nebo neobeznámeností celého Londýna se jménem Edgara Allena Poea, přechody nepůsobí násilně. Vývoj neurotických postav od emočního dna až po privilegované nadšení ze „správné loupeže“ má vždy určitou úroveň nadhledu. V těch nejsilnějších momentech ale otevřený divák hrdinům filmu dokáže uvěřit jejich emoce.

Vše přitom stojí na dvou hercích, Anne Hathaway a Chiwetelu Ejioforovi. Přestože se objevují i další hvězdy jako Ben Kingsley nebo Ben Stiller, jedná se nanejvýš o pár krátkých, byť humorných scén. Ústřední dvojice dlouhé promluvy postav, které Knight napsal jako intelektuální příslušníky vyšší třídy naštvané na průběh své kariéry, vyjadřuje velice expresivně. Některým mohou přijít nudné, jiní ocení jejich dramatický postup a myšlenkové pochody.

V jádru se totiž Lockdown přes multižánrový koncept snaží být filmem o vynuceném soužití dvou lidí hledajících katarzi pro svou romantickou minulost i frustraci z „idiotské“ karantény. Je vývoj jejich vztahu banální? V zásadě ano. Chybí jim větší reflexe tragédie lidí tratících práci? Možná. Primárně ovšem film přes vnímání některých kritiků spíše netvrdí, že jsou mu tyto aspekty jedno. Představuje přiznaně specifický mikrokosmos s roztomile fantasmagorickým vyústěním.

Ačkoliv filmy o pandemiích nejsou vůbec nové, dosud měly pro západní publikum a mainstreamovou kinematografii status jen více nebo méně uvěřitelných fantazií. Nyní vzniká v zásadě nový formát pandemického snímku, který zpracovává zkušenosti dobře známé většině lidí a jako takový k nim musí přistupovat specifickým způsobem.

Foto: HBO

Anne Hathaway ve filmu Lockdown

Nedávno vydaný Songbird produkovaný samotným Michaelem Bayem se svým experimentem z probíhající pandemie vytěžit napínavý thriller poměrně těžce pohořel. Lockdown k materiálu přistupuje mnohem opatrněji. Snaží se najít rovnováhu mezi zasazením v těžké realitě a typicky hollywoodskou fantazií. A neporušit přitom omezení pro natáčení.

Nakonec ani nesejde na tom, že celá heist zápletka Lockdownu je technicky velmi nerozvinutá a z většiny neobsahuje typický průběh složitého plánování a problematického provedení. Mnohem více ho zajímá katarze vztahu hlavních hrdinů, kteří snad dokáží najít způsob, jak se s karanténou vyrovnat. I když my jejich přesný postup následovat nemůžeme, máme dostatek prostoru se ponořit do malé fantazie.