Že si děti rády hrají, není nic nového. Je to jejich způsob, jak nejen objevovat svět, ale taky se učit o sobě i druhých. O to spíš je pak důležité riskantní hraní, tedy to, které zahrnuje určitou míru nejistoty nebo rizika. Studie publikovaná v prestižním vědeckém časopise Nature ukazuje, že právě taková zkušenost pomáhá dětem zvládat výzvy i později v životě a má benefity v oblasti fyzického, psychického i sociálního rozvoje.

Představte si třeba dítě, které se rozhodne vyšplhat na strom. Nejspíš cítí strach, ale bezesporu taky adrenalin a má vidinu překonání samo sebe. Jakmile se mu to podaří, je na sebe náležitě pyšné a buduje si sebevědomí, že dokázalo něco, co se mu na začátku mohlo zdát příliš náročné a nemožné. Zároveň díky takové zkušenosti pochopí, že zrychlený tep a další projevy stresu nejsou katastrofou, ale spíš přirozenou součástí daného risku.

Proces zvládání strachu a objevování vlastních limitů je typem učení, které dětem přináší takzvané riskantní hraní. A ačkoliv může být pro rodiče noční můrou, pro děti má spoustu benefitů. Výzkumy ukazují, že zkušenosti z riskantního hraní podporují třeba rozvoj odolnosti vůči stresu nebo schopnost čelit nepředvídatelným situacím.

„Přínosy jsou tak široké, pokud jde o sociální, fyzický a duševní rozvoj a duševní zdraví, že si myslím, že nemůžeme podceňovat jejich hodnotu,“ říká Pamela Fuselli, prezidentka neziskové organizace Parachute, která se zabývá prevencí úrazů a sídlí v kanadském Torontu.

Vedle psychických benefitů přináší riskantní hraní i rozvoj právě fyzických dovedností. Děti si během takové hry zlepšují koordinaci, rovnováhu a schopnost odhadnout rizika. Zároveň se posilují jejich sociální dovednosti, třeba skrze spolupráci, komunikaci s kamarády nebo řešení konfliktů zahrnující emoce. Fantazii se přitom meze nekladou. „Riskantní hraní pro jedno dítě vypadá úplně jinak než pro druhé,“ vysvětluje dětská psycholožka Helen Dodd z University of Exeter.

Problematické je, pokud rodiče svým dětem riskantní hraní rovnou zakazují nebo pokud z veřejných prostor (primárně ze hřišť) mizí možnosti, díky kterým si mohou riskantní praktiky osvojit. Absence takového hraní sebere dětem možnost zažít drobná selhání, kvůli čemuž jsou později v životě méně schopné zvládat složité situace. Mohou mít navíc potíže se sebevědomím a častěji zažívat úzkosti.

Důsledky mohou být ale dalekosáhlejší. Přehnaná ochrana může u dětí zvýšit riziko toho, že se v dospělosti uchýlí k negativním formám rizikového chování, jako jsou třeba drobné krádeže v obchodech nebo experimentování s drogami, protože jim chybí zkušenost s přirozeným objevováním a zkoušením vlastních hranic v rámci bezpečných mezí.

Právě ty by tak měly být dětem poskytnuty. Výzkumy navíc naznačují, že děti mají často lepší schopnost posoudit svá vlastní omezení, než si dospělí myslí. Vytváření prostředí podporujícího riskantní hru tak může zahrnovat například přírodní prvky na hřištích, jako jsou balvany, potoky, stromy nebo nerovný a kluzký terén, který mohou děti překonávat.

Podpora riskantního hraní přitom vůbec nemusí znamenat, že děti necháme dělat cokoliv. „Hra by se vždycky měla řídit tím, co chce dělat dítě. Přestává pak být hrou v okamžiku, kdy dospělý řekne dítěti, aby něco udělalo,“ míní Dodd s tím, že úkolem dospělých je pouze vytvořit dítěti bezpečné prostředí a pak ho v jeho dalších krocích povzbuzovat.