Už roky Turci bojují s inflací, která každý měsíc dosahuje vysokých desítek procent. Centrální banka proti ní po dlouhé době začala bojovat konvenčními metodami, obyvatelé ale zatím za běžné nákupy i bydlení připlácejí násobky. Míra inflace v Turecku nedávno překročila 64 procent a nejvyšších hodnot má dosáhnout v příštích měsících, praví předpovědi tamních tvůrců měnové politiky. Přitom jejich čísla podle obyvatel realitu vykreslují poněkud pozitivněji, než jaká je ve skutečnosti.

„Podívejte se třeba na tenhle telefon,“ říká mi manažer jednoho z tureckých hotelů, když mávne rukou ke stolu, kde si položil svůj iPhone. „Všude po světě stojí tisíc dolarů. Tady dva,“ dodá věcně, bez emocí. Konkrétně iPhony jsou v Turecku podle mnoha přehledů s velkým odskokem vůbec nejdražší na světě.

Česko, v tomto žebříčku na čtvrtém místě, si v porovnání také nevede příliš dobře – i tak byl loni rozdíl konkrétně v případě iPhonu 14 mezi Českem a Tureckem v přepočtu přes 13,5 tisíce korun. Tyto přístroje totiž mají v zemi speciální daň, která má za následek, že tamní vláda získává z prodeje jednoho telefonu víc, než kolik na něm vydělá samotný Apple.

Ve skutečnosti to, že jsou výrobky z ciziny drahé, je tu v národním zájmu. Turecko například stálo o to, mít vlastní, národní značku auta, kterou by se mohlo chlubit, a po letech příprav loni takové vozy skutečně ze společného podniku několika tamních automobilek vyjely. Jen týdny před touto slavnou událostí se ve velkém měnily daně na auta. Třeba vozy dovážené z Číny zatížila speciální 40procentní přirážka, naopak první model oslavovaného vozu se jménem Toggu úpravami daní spadl do kategorie, ve které se proti dřívějšímu nastavení o desítky procent snížily.

Jen těžko v Turecku najdete restauraci, která by neměla ceny ve svých menu mnohokrát přelepené. A pokud se vám podaří nahlédnout na ty původní, nezřídka se jedná třeba o čtvrtinu částky, za kterou nyní podnik jídlo prodává „Tak třeba každý chodí na kebab. Dřív stál pro čtyři lidi 150 tureckých lir. Teď je to 800,“ dodává hotelový manažer a mluví o zdražování, které se událo během několika měsíců, kdy částka stoupla v přepočtu na českou měnu o téměř 500 korun.

Změny cen mají za následek daleko úspornější chování Turků, což způsobuje, že toho obchodníci méně prodají, a následně méně vydělají. Tím se dál zrychluje nejen potřeba ještě víc šetřit, ale řadě lidí docházejí možnosti, jak vůbec zaplatit to nejzákladnější.

Na skutečnost, že nelze vyjít, si stěžuje pětačtyřicetiletý Yavuz, který prodává na trhu v Istanbulu. Padesátiletý Erol Güneş, prodavač kabelek na trzích, řeší situaci kreditními kartami, kterých má v peněžence deset a zatím na nich dluží asi 150 tisíc korun. Tak jako on to prý dělají všichni.

V pouličních průzkumech lidé uvádějí, že chodí spát hladoví a lidé ve věku nad 70 let prý musejí znovu začít pracovat, protože jim důchod nestačí. Minimální mzda dosahuje asi 12 700 korun, hotelový manažer pak odhaduje opravdový průměrný plat, který se může lišit od oficiálních čísel, na 600 až 900 eur, tedy něco mezi 15 a 22 tisíci korunami. Pracuje se obvykle šest dní v týdnu.

Možností přilepšit si je také víc práce, alespoň tam, kde je, tedy především v turistických oblastech. A tak jeden z taxikářů říká, že si vydělá slušně, tedy asi tisíc eur měsíčně. Když pracuje každý den 14 až 15 hodin.

Růst cen o 85 procent

Rychlý růst cen není pro Turky novinkou. Jeho příčinou jsou rostoucí náklady na energii a slabá domácí měna, která zdražuje dovoz. Za ní stojí do velké míry hospodářská politika prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana. Ten požadoval nízké úrokové sazby za každou cenu v přesně opačné představě, než má o fungování ekonomiky zbytek světa: podle něj v takovém případě inflace klesne. Místo toho však prudce vzrostla a v říjnu 2021 dosáhla více než 85 procent. Nejvíc za zhruba čtvrt století.

Opačný kurz zahájili regulátoři po loňských volbách, které Erdoğan opět vyhrál a s jejichž zpochybňováním se v Turecku setkáváme téměř u každého, kdo je ochotný se o tématu bavit. Ekonomika po úpravách směru reaguje se zpožděním, i tak začal v následujících měsících růst cen mírně zpomalovat. Aktuálních téměř 65 procent je tak ve skutečnosti pozitivní číslo – ovšem ne pro reálný život obyvatel.

V některých supermarketech máslo, zubní pastu, olivový olej či dětskou výživu v regálech jistí alarm. Speciální kategorií je pak bydlení. Jeho ceny rostly během posledního roku násobně, a to platí pro nájmy i prodeje. „Dřív stál byt v 1,5milionovém městě asi 100 tisíc eur,“ přibližuje Fatih, který pracuje v turistickém ruchu. „Dnes to může být 800 tisíc, ale i víc,“ dodává. V přepočtu na koruny se bavíme o 2,5 milionu a 20 milionech.

Podle něj ceny žene vzhůru nejen stav ekonomiky, ale i skutečnost, že se do Turecka ve velkém stěhují Rusové. Jak ti, kteří nesouhlasí s válkou proti Ukrajině, tak ti, kteří se snaží vyhnout mobilizaci. V obou případech jsou bohatší než místní, skupují nemovitosti na trhu a ceny tak šponují do úrovní, které si Turci nemůžou dovolit.

„Inflace ničí střední třídu a vede k extrémům. Bohatí bohatnou, chudí chudnou,“ hodnotí ekonom Şeref Oguz. Nevěří vládní prognóze, která hlásá, že inflace do konce roku klesne na 34 procent. I proto, že měnová politika je díky vlivům Erdoğana nevyzpytatelná. Navíc loni vláda rozdávala miliardové předvolební dary. Letos v březnu se mají konat volby další, tentokrát komunální, mimo jiné v Istanbulu. A odborníci očekávají, že velké předvolební dary se dostanou ke slovu znovu.

S přispěním ČTK