Příští týden se v kinech představí český zástupce v oscarovém klání, snímek Bratři. Vypráví příběh Ctirada a Josefa Mašínových a jejich skupiny, která se v rámci takzvaného třetího odboje se zbraní v ruce postavila komunistickému režimu a následně zamířila na Západ. Natočil ho režisér Tomáš Mašín, ale těsnější rodinné spojení nehledejte. Spřízněnost byste našli až u prapradědečka, který byl bratrem dědy obou odbojářských bratrů. Souznění s Mašíny ale má filmař velmi silné.

„Mašíny oceňuji za míru osobní statečnosti. Že vyjádřili aktivní ne. Jakým způsobem a jakými prostředky, to odpovídá jejich naturelu, mládí, DNA po tátovi, který se postavil nacistům. O tom všem se můžeme bavit. Ale mimo jakoukoliv diskuzi je pro mě rozporovat jejich odvahu,“ říká v rozhovoru pro CzechCrunch režisér Tomáš Mašín. Jak nebo jestli se jeho názory promítly do Bratrů a jak téma zpracoval scenárista Marek Epstein, uvidí diváci v kinech už od 26. října.

Film bude mít premiéru přesně v době, kdy téma již zesnulého Ctirada a stále žijícího Josefa Mašínových bude opět silně zaznívat českou společností. Odpověď na otázku, jestli byli spíš hrdiny v boji proti kruté totalitě, nebo násilníky, kteří zabili i nevinné či bezbranné, stále rozděluje. I proto je v posledních letech čím dál častěji zmiňovaná myšlenka na státní vyznamenání pro oba bratry kontroverzní. Prezident Petr Pavel už dříve oznámil, že jejich sestra Zdena vyznamenání obdrží.

Nicméně byť Bratři otevírají složité téma, především jsou napínavým a dobře natočeným filmem, jaký v českých kinech dlouho nebyl. „Snažil jsem se natočit film pro diváka nezatíženého mašínovským mýtem. Aby byl zajímavý, dramatický, strhující a akční. Josef Mašín už ho viděl. Říkal mi, že tam jsou věci, co by si přál jinak, ale rozuměl tomu, proč tam není vše. A že je to příběh obou bratrů vnímaný očima Tomáše Mašína,“ dodává režisér v rozhovoru.

Ve filmu otevíráte kontroverzní příběh bratrů Mašínů. Nebojíte se reakcí lidí, pro které jsou to vrahové, nikoliv odbojáři bojující proti zrůdnému režimu?
Neobávám se. Příjemné mi to není, ale v průběhu příprav jsem si to zažil několikrát. Třeba když se objevilo, že jsme získali patnáct milionů od Státního fondu kinematografie. To jsme na sociálních sítích schytali vyhrocené, vulgární reakce. Bohužel je znám i z dřívějška, kdy jsem pracoval pro prezidentskou kampaň Jiřího Drahoše. To mi dokonce přišel e-mail, že si najdou moje děti. Očekávám, že negativní reakce přijdou. Neříkám, že je mi to úplně jedno, ale jsem na to připravený. Nebude to poprvé.

U Bratrů jste se s až takovou nenávistí nesetkal?
Ne, tam je to v rovině: „Jsi hajzl, chudák, podporuješ vrahy.“ Nebo že si točíme rodinný film za státní peníze. Někdy je to úsměvné, ale když je toho hodně, je to nepříjemné.

Blíží se 28. říjen a s ním udělování státních vyznamenání…
Já bych Mašínům vyznamenání za hrdinství dal. Dal bych ho všem lidem z třetího odboje za příkladnou statečnost. Za to, že byli schopní aktivně vystoupit proti zlu, si ho zaslouží.

Před natáčením jste se několikrát setkali se Zdenou i Josefem Mašínovými. Už film viděli?
Josef ano, Zdena ještě ne. Pan Mašín se vyjadřuje poměrně lapidárně a stejně se vyjádřil i k filmu. Četl scénář a věděl, jaká bude moje interpretace, že se snažím natočit film pro mašínovským mýtem nezatíženého diváka. Že někdo přijde na zajímavý, dramatický, akční a strhující film, ale třeba nezná ten historický kontext a polarizující pozici Mašínů v české společnosti. Takže ta interpretace musí být zjednodušující, nemůžete si do dvou hodin dovolit dát všechno. Někdy je potřeba filmová zkratka. Ten filmový jazyk je modernější, aby oslovil i mladšího diváka. S tím byl Josef Mašín v souladu. Hned po projekci říkal: „Chápu, o čem jsi mluvil, jsou tam věci, co bych si přál jinak, ale rozumím, proč tam není vše. Je to náš příběh vnímaný očima režiséra Tomáše Mašína.“ A mimochodem velice ocenil Tatianu Dykovou v roli paní Mašínové: „Ty, člověče, místama mi fakt připomínala naši matku.“

Co by si Josef Mašín představoval jinak?
Jednak byla rovina řekněme technická, že tenkrát měli jiné náklaďáky, než jsme použili. Což je samozřejmě těžké, sehnat tucet dobových náklaďáků. Ale zase třeba ocenil zbraně, že jsou autentické. A jednak tu jsou věci, které by si ve filmu přál rozvinutější, a to pozadí jednotlivých akcí. Říkal, že je dlouze plánovali, že to nebylo o náhodě. Že za každých okolností postupovali promyšleně. Na tom si velice zakládá.

Dobové dokumenty i zobrazení ve filmu to však nepotvrzují.
Já jsem mu na to oponoval, že mu rozumím, ale podle kriminalistických záznamů se některé ty akce jevily jako spontánní. Že se něco zvrtlo a následovala reakce. To ale nijak nesnižuje míru jejich statečnosti, že se do toho hodlali pustit, ačkoliv věděli, že jim i jejich blízkým hrozí smrt. To je asi věc, kterou by mi vytkl, že si přál více rozvést to pozadí jejich činnosti. Ale na film máte dvě hodiny. Jak říká scenárista Marek Epstein, víc se bavíte o tom, co do filmu nedat než dát.

Jeden z nejvýraznějších okamžiků příběhu bratrů Mašínů – přepadení vozu s výplatami a zastřelení Josefa Rošického – je vyprávěný pouze prostřednictvím svědecké výpovědi. Proč, když film akci nebo násilí jinak ukazuje přímo?
Nechtěli jsme znova další přepadení. Začalo by se to cyklit, proto jsme zvolili jinou formu. Jak říkal scenárista Marek Epstein, aby to mělo drama pro diváka, museli jsme prostě udělat některé věci jinak. Když přichází tento útok, tak aby to nebylo zase auto, zase přepadení, zase střílení, použijme místo toho zkratku, která by mohla být výtvarně zajímavá. Současně nic nezamlčíme, popíšeme to přesně podle protokolu, ale neunavíme lidi další střílečkou.

Co jste si vy sám přál do filmu dostat, ale nevešlo se?
Nechtěli jsme mít dvě a půl hodiny filmu, ačkoliv by ten příběh vydal klidně i na delší snímek. Ale za mě vypadlo pár rodinných věcí nebo symbolických scén a obrazů, rád se vyjadřuji filmovým jazykem. Ale to je čistě osobní věc, spíš pod diváckou rozlišovací schopnost. Člověk musí být pokorný a naslouchat okolí, ta syntéza názorů vede k lepšímu výsledku. Navíc jsem od začátku chtěl dělat divácký film, ne artový, ne jen pro sebe.

O vyhrocenější době jsme se už bavili. Co má film říct dnešnímu divákovi, v čem zrovna dnes více rezonuje?
Pro mě je základní téma v tom, že člověk by měl v sobě najít schopnost nebát se, nedat se. Aktivně se zvednout proti tomu, když vám někdo bere svobodu. To je ten vzkaz divákovi nebo obecně společnosti. Braňte se proti jakémukoliv zlu, jakýmikoliv prostředky. Někdo bude nosit letáky, někdo se brání se zbraní v ruce. To je podle mě platné v jakékoliv době.

Na to někteří lidé reagují otázkou, kde je ta hranice odporu. Že Mašínové nezabili jen zločinné přisluhovače stejně zločinného režimu.
Já Mašíny oceňuji za míru osobní statečnosti. Že vyjádřili aktivní ne. Jakým způsobem a jakými prostředky, to odpovídá jejich naturelu, mládí, DNA po tátovi, který se postavil nacistům. O tom všem se můžeme bavit. Ale mimo jakoukoliv diskuzi je pro mě rozporovat jejich odvahu. Proto bych je vyznamenal, stejně jako kohokoliv dalšího z třetího odboje. Protože vystoupili proti režimu, který za jakékoliv vystoupení brutálně trestal. Pak se můžeme bavit, jestli to bylo provedené správně, ale do toho vstupují osobní názory a mentalita. Ale ten základ je důležitý. Lidi, kteří byli takto stateční, bychom měli oceňovat.

Říkal jste, že točíte film i pro mladší diváky. Nemáte obavu, že ten zamýšlený vzkaz Bratrů na ně tolik nezapůsobí?
Toho se nebojím. Jdete na filmový příběh. Pokud je žánrově a dramaticky správně podaný, tak se na to diváci napojí. Někdo si skutečné události může dohledat, jiný si to nedohledá. Ale když se na ten příběh napojíte, tak ho vnímáte jako pravdu. Pokud se nám tohle podařilo, tak už je jedno, jak tomu lidé věří. V tom mašínovském příběhu je mnoho věcí, které se zdají úplně nepochopitelné. Máte pět kluků, co mají pár pistolí a nábojů, ale nahání je dvacet tisíc vojáků a policistů. A tři z nich se dostanou tam, kam chtěli. To je fascinující, ale nechce se tomu věřit.

Bratři jsou českým zástupcem v nominacích na Oscara. Máte oscarovou ambici?
Já oscarovou ambici nemám. Ne s tímhle filmem. Myslím si, že je to snímek, který je žánrově pevný, mám ho rád a dělal jsem všechno pro to, aby se divákům líbil. Ale ve srovnání s tím, jaké filmy jsou obvykle vyslány do soutěže, tedy často takové, které už vyhrály světové festivaly, tak Bratři jsou tak trochu jiný film. Konkurence je mnohokrát oceněná, ale nevím, čím by ten náš snímek mohl Akademii oslovit. Tedy snad kromě toho, že je to příběh lidí, kteří byli zahnaní do kouta a v nerovném souboji čelí zlu a systému. Tomu Američan rozumí. Pro Bratry je oscarová nominace dobrý vstup na trh, je to pomyslná pečeť kvality a jsme za to rádi. Ale já osobně jsem fandil třeba filmu Úsvit, aby tu nominaci dostal.

Úsvit spolu s Bodem obnovy a Bratry tvoří trojici nedávných a povedených snímků, jaké tu dříve úplně nebývaly. Čím to je – a co udělat, aby bylo víc Bratrů a Úsvitů?
Úsvit nebo Bod obnovy jsou díla o generaci nebo dvě mladších tvůrců, Matěje Chlupáčka a Roberta Hloze. Tam vnímám, že mají větší rozhled, víc se dívají za hranice a mají ochotu se učit. Nežijí v nějaké řekněme české filmařské bublině, což je mi sympatické. Já jsem vždycky přemýšlel podobně a snažil jsem se nasávat zvenku, jsem velký filmový fanoušek. Klukům fandím, znám je osobně a cítím z nich závan nové energie. Proč se to nedařilo starším tvůrcům… Částečný důvod je to, že jsme byli v takové zvláštní sebeuspokojené bublině, ve které větší ambice chyběly.

Když je řeč o jiných filmech, mají Bratři nějakou inspiraci?
Úplně přímý, referenční film Bratři nemají. Tedy vlastně je tu možná jeden snímek, australský film Snowtown od Justina Kurzela. Takový záchvěv rezonance tam je, podobná úzkost a atmosféra. Ta story je jiná, ale jsou tam také bratři, napětí mezi nimi, ten pocit mladých lidí zahnaných do kouta. A ještě mám ve svém top ten film Prorok režiséra Jacquese Audiarda, ten mi určitě při natáčení Bratrů hlavou také proběhl. Má některé podobné prvky, soustředění na hlavního hrdinu a jeho duševní stavy.