Hraní počítačových her opravdu není jen o partičkách introvertních nerdů. Jak už možná mnozí dávno ví. Dneska jsou z těch nejlepších profíci, kteří mají striktní režim, trenéry, mentální kouče a smlouvy se svými týmy. A byť mi esport jako takový není cizí, to, co se dělo v neděli v Brně, mě upřímně překvapilo a zároveň utvrdilo v dojmu, že i Česko má na esportové mapě důležitou roli.

V pavilonu B brněnského výstaviště se o víkendu konaly finálové boje Mistrovství České republiky v počítačových hrách, které zakončovaly letošní nabitou esportovou sezónu. Celý šampionát se táhl několik dní a hrálo se několik herních titulů. Po vzoru tradičních turnajových tabulek týmy postupně vypadávaly, až zbyly ty nejlepší. Nedělním vrcholem akce pak byl souboj o medaile mezi čtyřmi nejlepšími celky v populární hře Counter-Strike: Global Offensive.

Mnohem zajímavější než samotné výsledky ale byla atmosféra, která na místě panovala. Jak se totiž ukazuje, hraní počítačových her může být divácky stejně atraktivní jako třeba vyostřený fotbalový duel. Ostatně jsem pár vteřin přemýšlel, zda jsem vůbec dorazil na správnou událost. Poté, co jsem rozrazil vchodové dveře do pavilonu, jsem totiž slyšel emotivní skandování, bubny a tleskání. Podobně jako ve fotbalovém kotli. Nebo na zápase v MMA. A to nebylo vše.

Aréna pro herní gladiátory

„Toto je esport. Toto je důvod, proč to děláme,“ hlásil Martin Roháček z pořadatelské agentury Playzone, jenž mě celou událostí provázel a se kterým jsem rovnou zamířil do centra dění, které představovala speciálně vybudovaná aréna uprostřed celého pavilonu. Právě ta byla vyhrazena pro finálové boje. S tím, jak jsme se útrobami této z lešení postavené arény blížili před samotné pódium, jásot přítomných diváků sílil.

Po pár metrech jsem před sebou spatřil pódium na červeném podstavci, ze dvou stran lemované sestavami počítačů a naprosto soustředěnými hráči se sluchátky na hlavě. Kamkoliv jsem se otočil, viděl jsem nadšené fanoušky, kteří měli fandicí tyče, tematické rukavice, bubny, píšťalky… Zkrátka cokoliv, čím mohli vyjadřovat podporu svému oblíbenému týmu. A ano, zformovány byly také kotle skalních fanoušků včetně osoby, která diváky burcovala ke skandování.

Zněly chorály, všude se rozléhal tleskot, při napjatých situacích ale samozřejmě panovalo i hrobové ticho. Usedl jsem do asi páté řady a řekl jednoduše: „Wow“. Na hlavní scénu jsem dorazil zrovna v momentě, kdy v Counter-Strike: Global Offensive bojovaly týmy eSuba a Dynamo Eclot (do kterého mimo jiné investoval miliardář Petr Dědek) o třetí místo. „Počkej, až bude finále – myslím, že bude opravdu narváno,“ prohlásil Martin, když jsem žasl nad tím, kolik lidí na bronzový souboj dorazilo.

Na tribunách už tak seděly stovky lidí a další fanoušci postupně přicházeli. Zlatý hřeb celého dne měl přijít až o několik hodin později – okolo druhé odpolední mělo totiž začít utkání, na které celé esportové Česko čekalo. V hlavě jsem tak trochu uháněl paní, která mi během mezery mezi finálovými zápasy čepovala pivo, protože jsem tušil, že nesmím minout ani samotný nástup hráčů.

Stihl jsem to těsně, proběhl útrobami herního stadionu zpět na tribunu a na vlastní kůži viděl show, které by se dala přirovnat třeba k velkému fotbalovému derby. Nebo očekávanému zápasnickému souboji v Oktagonu. Za doprovodu vybrané hudby, světel, umělého kouře a běsnění fanoušků se ze zákulisí před herním hřištěm zjevili hráči v zástupu, prošli kolem diváků a směřovali ke svým strojům.

Už jen samotný nástup měl, vše, co správný fanoušek potřebuje. Vnímal jsem, jak se lidem v mém okolí zrychluje tep. Sledoval jsem nadšení v očích fanoušků, když viděli své esportové hvězdy usedat za herní židle. V ten moment jsem si uvědomil, že sledovat esport na obrazovkách zkrátka není ono – jednoduše u toho musíte být přímo. Osobně. Pak celý zážitek nabírá úplně jiné grády.

Během nástupu se na čtyřech obřích obrazovkách, které visely nad hlavní scénou, promítaly medailonky jednotlivých hráčů, jež byly doplňovány komentátory přímo z místa dění. Organizačně i produkčně to působilo velmi profesionálně. Aby také ne, když šlo o vyvrcholení české esportové sezóny. Pak se už jen čekalo na první spawn, lépe řečeno zahajovací moment, kdy bylo zahájeno první kolo hry.

S každým úspěšným zabitím protivníka, s každým odehraným kolem, s každou precizní týmovou sehraností se ozývaly kotle příznivců Sinners a Enterprise, tedy dvou celků, které hrály o tu nejcennější esportovou trofej v Česku. Nadšení byli i komentátoři, kteří pro méně znalé diváky v publiku hru doplňovali. Ale i pokud Counter-Strike: Global Offensive nerozumíte, hned byste pochopili, co se děje.

Nevěděl jsem, co dělat dřív. Zda se dívat na samotnou hru, pozorovat nadšené diváky, natáčet si celý zážitek na telefon nebo usrkávat pití. Prakticky se nešlo nudit, což jsem ostatně viděl i na rodičích, kteří se svými dětmi na zápas přišli. I ti fandili, byť si troufnu říct, že devadesát procent z nich netušilo proč. Nebylo se ale čemu divit, atmosféra je pohltila. A jakmile nakonec Sinner zvítězili a obhájili zlato, hala mohla prasknout.

Ovšem i kdyby vyhrál tým Enterprise (nebo kdokoliv jiný, kdo by se do finále probojoval), nadšený bych byl stejně. Nefandil jsem konkrétnímu týmu, ale atmosféře, která na místě panovala. A také těm, kteří se postarali o esportovou show na úrovni, u které věřím, že segment profesionálního hraní posune na další úroveň. Nutno ovšem podotknout, že jen o finálovém utkání celý šampionát nebyl.

Ve víru rozptýlení

Ještě předtím, než jsem dorazil do hlavní arény, jsem si nemohl nechat ujít prozkoumávání místní kuchyně. Lépe řečeno jednotlivých, velice rušných a vizuálně přitažlivých stánků, které si v brněnském pavilonu B rozložili partneři události. Jednalo se o doplňkovou zónu pro fanoušky, kde mohli trávit volný čas, pokud se zrovna žádný zápas nehrál. Na jednotlivých stanovištích tak mohli relaxovat, ale také se bavit.

„Esportová akce není jen o samotných týmech, které sem dorazily pro trofeje. Návštěvníkům se snažíme zajistit takový prostor, ve kterém se mohou takříkajíc vyřádit. Od hraní her přes zkoušení nových technologií až po focení s nadšenci oblečenými do kostýmů z videoher a filmů,“ vyprávěl mi Martin Roháček. Pokud jsem chtěl, mohl jsem si zahrát na počítačích od hráči oblíbeného výrobce MSI, pokochat se nejnovějšími gamingovými sestavami značky Hal3000, odpočinout si na sedacích polštářích u stánku českého esportového týmu eSuba nebo si zajít na autogramiádu se členy týmu Sinners.

Vedle toho mě z povzdálí přitahovalo další velké pódium, na kterém simultánně probíhalo mistrovství v mobilních hrách. Párkrát jsem se tam otočil, protože se zrovna hrálo finále ve Wild Riftu, obdoby League of Legends uzpůsobené na mobilní zařízení. Právě i mobilní esport zažívá postupný růst, a to především kvůli své dostupnosti – hráčům totiž stačí jen telefon nebo tablet a slušné připojení na internet.

„Mobilní hraní je na vzestupu. Ve světě se už pořádají velké akce, Česko se na tento trend teprve připravuje. Ale přijde to, to si buďme jisti,“ popisoval Roháček. I přes to, že bych na tomto „herním veletrhu“ mohl trávit hodiny, neměl jsem tolik času. Ostatně skandování z hlavní arény vás přirozeně táhne, ať jdete na velkou stage. A stánky musí počkat.