Petra McGrath si v Praze v devadesátých letech vybudovala úspěšnou kariérní dráhu v realitním byznysu, po třicítce se ale rozhodla, že vyrazí na zkušenou do Austrálie. Tehdy ale netušila, že na druhé straně světa vezme do ruky štětec, začne malovat obrazy a dopadne to tak, že se bude svým uměleckým nadáním po letech živit.

V případě Petry McGrath vedla k umělecké kariéře velmi zajímavá cesta, která se ze Všetat u Mělníka klikatila až do australského Sydney, kde výtvarnice už přes dvacet let střídavě žije. Teprve tam totiž získala odvahu své obrazy ukazovat světu. Přitom podle svých slov už jako malá tíhla k tomu něco tvořit a chtěla studovat oděvní průmyslovku.

„Neustále jsem si něco črtala a hrála si na designérku. Táta byl stavař, doma nás obklopovaly plány domů a interiérů a kreativní nálada ovlivnila i mé rozhodování pro studium. Rodiče ale v tomto ohledu byli spíše prakticky nastavení a říkali mi, ať jdu na jiný obor, že budu za komunismu po absolvování oděvní školy těžko hledat uplatnění, a zástěry jsem šít nechtěla,“ vzpomíná McGrath.

Šedá sedmdesátá léta, ve kterých vyrůstala, jí připomínají také dobu, kdy nad světem visela hrozba atomové války. Vypráví, jak na základní škole museli namalovat holubici míru adresovanou prezidentovi Reaganovi. Přišla domů vyděšená a rodičům říkala, že musí ve sklepě vybudovat úkryt a důkladně jej vybavit vodou a jídlem. „Dodnes si ale pamatuji, že jsem jim řekla, že vůbec nejlepší by bylo koupit letenky a odletět do Austrálie. Vnímala jsem ji tehdy totiž jako zemi, která je daleko od té atomové hrozby a kde budeme v bezpečí,“ říká malířka.

Foto: Z archivu Petry McGrath

Petra McGrath začala malovat poté, co se přestěhovala do Austrálie

Po revoluci se začala věnovat nemovitostem. Postupně vybudovala vlastní realitní kancelář, kterou spojila se svou velkou zálibou v navrhování interiérů. Říká, že je před sebou viděla jako jakési prázdné plátno, u kterého si dokázala představit, jak bude vypadat, až se zaplní nábytkem a bytovými doplňky. Aby se mohla ale ve svém podnikání posouvat dál, cítila, že potřebuje zapracovat na své angličtině.

„Bylo mi třicet a rozhodla jsem se s tím něco udělat, chtěla jsem se dobře domluvit. A tehdy jsem si opět vzpomněla na Austrálii. I když jsem tam nikoho neznala, i když jsem tam nikdy nebyla, řekla jsem si, že se vydám právě tam, když mě to do ní táhlo už odmala. Byla to pro mě velká cesta do neznáma, která však měla trvat jen tři měsíce. Jenže Sydney mi naprosto učarovalo, takže jsem si pobyt nejprve prodloužila na rok a pak se z toho stala epizoda, která trvá už dvacet jedna let,“ směje se McGrath.

Propojení dvou domovů

Austrálie jí prý přinesla svět nových vjemů, a i když i tam zůstala v realitním byznysu, malovala stále častěji. Přiznává, že ani po letech nepřestává být fascinována australskou atmosférou, přírodou, životem u oceánu, barvami i vůněmi, což jsou elementy, ze kterých čerpá nejsilnější inspiraci. V průběhu dvou dekád neustále pendluje mezi svými dvěma domovy, Českem a Austrálií. A to i poté, co se jí narodily dvě děti. Právě malování se pro ni stalo důležitou spojnicí obou zemí.

„Napadlo mě, že bych do Česka chtěla přivézt kousek Austrálie, její pozitivní atmosféry a neuvěřitelně rozmanitých, vibrantních barev. Právě obrazy se mi začaly jevit jako ideální řešení. V Austrálii se mi navíc dostávalo velké podpory. Čím častěji s mojí tvorbou přicházeli lidé do kontaktu, tím častěji mi říkali, že bych se malováním měla živit. Přátelé si začali kupovat moje obrazy, stejně tak i klienti, jimž jsem zařizovala interiéry bytů,“ přibližuje McGrath.

V Austrálii tak získala díky podpoře i větší odvahu a začala se účastnit kolektivních výstav, postupně pak navázala spolupráci s několika galeriemi v Sydney, například Sibu nebo Sydney Road Gallery. V Česku v uplynulých letech vystavovala například v showroomu Stopka, v Rubikon galerii v Olomouci a dalších, do povědomí se však dostala především ve spojitosti s pražským hotelem Four Seasons.

Částečně k tomu vedlo i její přátelství s Reném Beauchampem a Louise Beer, manželským párem, který před dvaceti lety přišel do Prahy z Kanady, aby tady tehdy zbrusu nový hotel otevřel. Beauchamp byl jeho prvním generálním manažerem a společně s Beer milovali umění, což vedlo až k otevření galerie na pražských Vinohradech. Vystavovali i obrazy Petry McGrath, díky čemuž se seznámila s Otto Dvořákem, architektem a sběratelem umění, který emigroval do USA, kde pracoval v četných architektonických studiích a mimo jiné vyučoval na Harvardské postgraduální škole designu.

Malířka vypráví, že pro ni byl Otto Dvořák velkou podporou právě v umění. Říkal jí prý, že když se dívá na její obrazy, probouzejí v něm radost. „Vzpomínám na jeho slova: ,Pamatuj si, že radost je vážná věc, je to vůbec to nejdůležitější v životě, jelikož díky ní všechno kvete.‘ Bylo to smutné období, když letos v létě zemřel. Byl to úžasný člověk a stal se mým mentorem.“

Petra McGrath tak chtěla uspořádat výstavu, která by byla poctou a poděkováním panu Dvořákovi. A jelikož byl jedním z architektů, který se podílel na podobě pražského luxusního hotelu, jeho prostory se jí jevily naprosto ideální. A i když v interiéru hotelu co do uměleckého vkladu v průběhu dvaceti let nedošlo takřka vůbec ke změně, její návrh se setkal s kladnou odezvou. Výstavu s názvem Radost ze života zahájila Dvořákova žena, kurátorka Maya Lukas.

Z původně plánovaných tří měsíců s několika obrazy v restauraci hotelu se nakonec výstava výrazně protáhla a rozšířila se také do jeho dalších částí. „Jsem nadšená, že se lidem má tvorba líbí, že je oslovuje a vzbuzuje v nich ty správné emoce, souzní s nimi. Možná i proto, že do nich dávám vše, co mám odžito, jsou živé a pravdivé. Plním si tím své sny,“ uzavírá Petra McGrath.