Vyrazil jsem si hrát na pískoviště s vozy na dálkové ovládání. Ne, nezbláznil jsme se, ani se ze mě na den nestalo dítě. Stroje, o kterých je řeč, ale nejsou žádné hračky, byť tak s ovladačem v mobilu některé můžou působit. Váží totiž více než tunu. Žádný velký hluk motoru ale nečekejte, mají totiž i elektrický pohon. Je to třeba smykem řízený nakladač s logem rysa na karoserii od výrobce Doosan Bobcat, který ve středočeské Dobříši jižně od Prahy stavební stroje nejen vyrábí, ale i vyvíjí. Mateřská skupina, jihokorejský Doosan, tam má inovační centrum a co v Česku inženýři vymyslí, to putuje do celého světa.

Je Big tech a Big tech. První je spojený s kalifornským Silicon Valley, tričky s krátkými rukávy tamních miliardářů a nejhodnotnějšími firmami světa. Centrum toho druhého najdete třeba ve středočeské Dobříši jižně od Prahy. Je to svět těžkých nákladů a velkých pracovních strojů výrobce Doosan Bobcat, který patří pod jihokorejskou skupinu Doosan a má zde centrum pro Evropu, Střední východ a Afriku, zkráceně region EMEA.

Tady různé pracovní stroje vyvíjejí, vyrábí i inovují o nové vychytávky. Výsledkem je třeba už zmíněné dálkové ovládání MaxControl, které umožňuje kompaktní nakladače od Bobcatu řídit jen za použití iPhonu nebo iPadu, bez nutnosti sedět přímo ve vozu. Člověk má tak při práci lepší přehled o dění kolem. Navíc je také ve větším bezpečí, což se hodí třeba při demoličních pracích. Mezi dalšími technologickými udělátky je možnost používat chytrý telefon jako klíč nebo kamera, která je díky využití umělé inteligence schopná rozpoznat chodce v blízkosti stroje.

Pokud jste fanouškem aut, asi s vámi výše uvedené příklady moc nepohnuly. V době autonomních vozidel a vyladěného infotainmentu se to opravdu nemusí zdát jako velká věc. Jak ale v Bobcatu připomínají, stavebnictví je obor, který je někdy stejně těžkopádný jako obří stroje, o kterých je řeč. Poradenská firma McKinsey & Company ho třeba nedávno zařadila na předposlední místo v tempu přijímání nových technologií. Pomalejší tehdy byla jen myslivost. V Bobcatu se ale snaží dělat to jinak a výsledkem jsou i vychytávky typu průhledného ovládacího displeje nebo autonomní nakladač s pohonem na elektřinu.

Foto: Doosan Bobcat

Když člověk prochází vývojovým centrem firmy, připadá si jako na návštěvě u raketových inženýrů. Ve velké industriální hale totiž procházíme kolem strojů, třeba obráběcích, jejichž hodnota za jeden kus se pohybuje okolo milion eur (24,6 milionu korun). Investovat do inovací se tady totiž rozhodně nebojí. Do centrály v Dobříši firma jen loni dala 14 milionů eur (350 milionů korun). „Celkově jsme tady za posledních deset let investovali přes 2,5 miliardy korun,“ počítá Giuseppe Pappalardo, viceprezident pro provoz z Doosan Bobcat EMEA.

Velké sumy ale ve firmě nerozhazují jen tak. „V Evropě to nemá obdoby. Jsme díky tomu vysoce nezávislí na dodavatelích. Máme věci, které mohou běžně testovat jen státem certifikované ústavy a my máme povolení taky,“ říká zvýšeným hlasem Aleš Košťák, šéf prototypové výroby a testovací laboratoře v rámci inovačního centra Doosan Bobcatu, když je kolem nás slyšet klepání, syčení a dunění.

Pokud má člověk soudit z aktuálních finančních výsledků, strategie je to úspěšná. Globální tržby jihokorejské skupiny Doosan, jejíž historie začala na konci devatenáctého století v podobě obchodu s potravinami, byly vloni na rekordních 7 miliardách eur (160,4 miliardy korun).

Tržby jen v Evropě, Středním východě a Africe se vloni dostaly na 1,5 miliardy eur (zhruba 37 miliard korun). Ve středočeské Dobříši pro tento region vyrobí přes 25 tisíc strojů ročně. Většina z nich opravdu putuje do zahraničí, do více než 70 zemí. A důvod dobré byznysové kondice? Hodně se staví, zní z Bobcatu. Kromě toho také firma více vyváží do Německa, Pobaltí, Španělska a na Blízký východ.

Testovat, testovat, testovat

Aby si inženýři byli jistí, že jejich stroje vydrží různé podmínky, důkladně je zatěžují. „Bavíme se o jednom milionu eur za jeden jediný test. A takových je v rámci výrobního procesu několik. Při tom finálním stroj rozebíráme na prvočástice a kontrolujeme, jak přežil,“ vysvětluje Košťák. Na své technické limity si stroje sáhnou třeba na naklápěcím stole, kde se zkoumá jejich stabilita v náklonech. „Stůl se umí dostat až na 45 stupňů náklonu. Stroj na něm zvedáme, dokud neztratí stabilitu,“ říká Košťák, který testy vede.

Zatímco se plošina se strojem za pravidelného pípání naklání čím dál víc, pokračuje: „Některé stroje od nás jsou schopné pracovat třeba i ve 42stupňovém náklonu.“ V hlavě se snažím takový scénář představit. Moc mi to nejde. „Můžu vám říct, že normální člověk se na takovou úroveň nedostane,“ překřikuje Košťák hukot kolem, jako by mi četl myšlenky.

Na většině míst rozsáhlé haly se zvuky rozléhají, existuje tu ale výjimka. Prostor, ve kterém si člověk nepřipadá jako v továrně, ale ve velkém nahrávacím studiu a ozvěnu byste tu hledali marně. Je to největší odhlučněná komora v Evropě, kde se testuje… hlučnost. Jednak ta, které čelí operátor stroje, ale i ta ovlivňující kolemjdoucí.

Foto: Doosan Bobcat

„Běžně se takové věci testují v otevřených prostorách, jako jsou letiště. Problém ale je, že tam musíte přijet, správně nastavit mikrofony, navozit tam techniku… trvá to hodně času. To jsme jsme chtěli eliminovat,“ vysvětluje Košťák. Dodává, že si místo od Bobcatu někdy pronajímají i některé automobilky a výrobci elektroniky.

Minirypadla a smykové, pásové či kloubové nakladače… ať se bavíme o jakémkoliv stroji vyrobeném v Dobříši, středobodem je vždy člověk. Mají tu ale jeden stroj, který je jiný. Nemá totiž kabinu. Je to koncept plně elektrického autonomního nakladače RogueX2. Neprodukuje žádné emise, jednak díky pohonu na baterie, ale i díky elektrickému zvedání a naklápění přední lžíce bez použití hydrauliky.

„Emise ale nejsou jen výfukové plyny ze spalovacích motorů, ale také hluk, vibrace a úniky kapalin a například i náhrada hydrauliky za elektrické pohony. Řešíme je všechny najednou,“ říká Vijay Nerva, vedoucí inovací Doosan Bobcat EMEA. „Technologie, na kterých pracujeme, budou prospěšné nejen pro naše zákazníky, ale mají potenciál přitáhnout mladší pracovníky do stavebnictví,“ uzavírá Nerva.