Co se vám vybaví, když se řekne Brusel? Pravděpodobně Evropská komise, Atomium, čurající chlapeček Manneken Pis a navrch hodně pralinek, piva a vaflí. O Bruselu se v superlativech mluví jen málo, hlavní město Evropy má ale co nabídnout milovníkům kultury, architektury, výběrové kávy nebo jiné než prvoplánově turistické gastronomie. A také těm, kdo mají rádi města, ve kterých se dá jen tak bezcílně potulovat a narazit při tom na zajímavý trh, obchod se starožitnostmi nebo příjemný park. My měli na poznání Bruselu pouze jeden den. Co se během něj dá zažít?

Do Bruselu jsme se vydali historicky prvním nočním spojem z Prahy, což znamená, že po vystoupení z vlaku za sebou máme 15hodinovou cestu (o které si můžete přečíst v reportáži). Někteří se cítí svěží a odpočatí, jiní trošku polámaní, to ale nemění nic na tom, že je na čase začít poznávat město, které deník New York Times nedávno přirovnal k Brooklynu. Máme na to jen deset hodin. Z bruselského jižního nádraží Midi se tak metrem přesouváme blíže k historickému centru, jehož dominantou je náměstí Grand-Place.

Pokud se chcete přece jen trochu projít, vystupte ve stanici De Brouckere, přímo na bulváru Anspach, jedné z nejrušnějších ulic Bruselu. Původně tady tekla řeka Senne, tu se ale městská rada rozhodla v roce 1867 svést do podzemního kolektoru a místo ní vybudovala bulvár po vzoru těch pařížských. Už tady je vidět, že se v Bruselu hodně staví.

„Je to tu pořád jedno velké staveniště. Vlastně ani nevím, co budují. Historické budovy se tady navíc často celé strhnou, nechá se jen jejich fasáda. Vypadají tak stejně, vnitřní uspořádání je ale úplně jiné,“ vysvětluje jeden z Belgičanů, který s naší skupinou přicestoval z Prahy. Bruselský přístup k výstavbě má dokonce odborný termín: bruselizace. Jakmile se někdo k bruselizaci uchýlí, znamená to, že překotně staví bez ohledu na historickou tradici určitých částí města.

I v historických čtvrtích tak narazíte na moderní budovy, které ční do výšky. S jednou takovou sousedí zdejší operní dům La Monnaie, který sehrál důležitou roli ve vzniku samostatného belgického státu. V roce 1830 zde byla uvedena vlastenecká opera francouzského skladatele Daniela Aubera nazvaná Němá z Portici. V té době byla Belgie v područí Nizozemska. Diváky opera rozvášnila natolik, že se po jejím skončení vyhrnuli do ulic a začali se bouřit, dokonce se zmocnili radnice. Nizozemský král Vilém I. se marně pokoušel nastolit pořádek, nakonec ustoupil a prohlásil Belgii za nezávislou.

U zrodu pralinek

Z historického operního okénka přecházíme do honosné pasáže Royales Saint-Hubert, kterou ocení ti, kdo v Bruselu hledají původní architekturu či malé galerie a především pak milovníci čokolády. Pralinkové butiky jsou totiž hlavním zdejším lákadlem. Vyrazit můžete třeba do čokoládovny Neuhaus, které vděčíme za pralinky v podobě, v jaké je známe dnes. Lékárník Jean Neuhaus totiž v roce 1857 začal pokrývat léky čokoládou, aby se lidé nevzpouzeli při jejich konzumaci. O 55 let později začal jeho synovec plnit čokoládu něčím chutnějším a vznikly pralinky.

Kromě čokoládovny Neuhaus se v galerii nachází také butik čokoládového mistra Pierra Marcoliniho nebo řemeslná čokoládovna Mary, ale i mnoho dalších obchodů specializovaných nejen na kakaovou pochoutku, ale sladkosti všeho druhu. Připravte se, že si za zdejší pralinky připlatíte. Připravte se také na to, že jedna krabička vám bude málo a pravděpodobně ji sníte na posezení bez ohledu na to, že jste za ni dali 30 eur. Prostory pasáže se tak vyplatí spíše urychleně opustit a vydat se historickými uličkami, ve kterých výjimečně nemíjíte moderní budovy, na náměstí Grand-Place.

O tom měl údajně francouzský spisovatel Victor Hugo prohlásit, že jde o nejkrásnější náměstí, jaké kdy viděl. Každý dům je tady naprosto jiný a velká část z nich má zlatou barvou zdobené průčelí. Nejvýraznější je zdejší radnice s věží vysokou 96 metrů, na které se podílelo v průběhu 50 let několik architektů. I proto je budova asymetrická – pravé křídlo je menší než levé a liší se i jejich okna, věž jako by se v polovině lámala a její osa nelícuje s hlavním vchodem do radnice.

Naproti tomu královský palác na opačné straně náměstí je ukázkou precizní symetrie. Nachází se v něm Muzeum města Brusel, my se ale plánujeme později odpoledne vydat do Muzea starých mistrů, takže objekt na náměstí obdivujeme jen zvenčí. A pak vyrážíme na pivo.

Pivo jako kulturní dědictví

Možností, kde si dát v Bruselu mezi Čechy oblíbený mok, je bezpočet. Zdejší pivo je dokonce zapsané na seznamu světového nehmotného dědictví UNESCO. Obzvlášť známá je pivnice s nevyslovitelným jménem Poechenellekelder naproti čurajícímu chlapečkovi, největší výběr piv na světě si můžete dopřát v podniku Delirium a skvělý zážitek vás čeká také v Moeder Lambic, kde mají na čepu 50 piv, mezi nimiž je zastoupený každý bruselský pivovar.

S pivem to ale moc nepřehánějte, protože ta belgická mohou být opravdu silná. Oblíbený Kwak, který by se měl podávat ve sklenici v dřevěném stojánku, může mít až 20 stupňů a obsah alkoholu přes 8 procent. Skvělý Kriek s vysokým podílem višňové šťávy má sice příjemnou osvěžující chuť, ale také leckoho překvapí velkou silou. Můžete si nechat poradit, které pivo si objednat, protože Belgičané pijí různé druhy podle toho, jaká část dne zrovna je.

Po pivu a rychlém obědě, protože není čas ztrácet čas, nás čeká část dne věnovaná Muzeu starých mistrů, která je propojená s Muzeem Reného Magritta a sousedí s bruselským královským palácem. Z historického jádra, které se oproti muzejní části města nachází v dolíku, je to pěkná procházka, při níž se můžeme ze schodiště u Národní knihovny pokochat výhledem na staré domy s vyčnívající věží radnice. Po cestě do galerie minete také zajímavou stavbu ve stylu Art Nouveau s nápisem Old England – jde o starý obchodní dům a vypadá naprosto úchvatně.

Stihnout se dá i kulturní vložka

V Muzeu starých mistrů trávíme asi jednu hodinu, protože na delší prohlížení obrazů není čas. Největšími „hity“ jsou tady díla od Petera Paula Rubense, Hieronyma Bosche, Anthonyho van Dycka či Pietera Bruegela, najdete tady také legendární Maratovu smrt, kterou namaloval Jacques-Louis David. Pokud ale holdujete spíše modernímu umění, můžete přeběhnout do vedlejšího muzea zasvěceného belgickému surrealistovi Renému Magrittovi. Nebo kousek popojít a ponořit se do kulturního centra Bozar s některou z mezinárodních výstav.

My ale musíme galerijní oblast opustit, protože nutně potřebujeme kávu. A skvělé kávy je v Bruselu stejně jako v případě piva také spousta. Zejména pokud si potrpíte na hipsterské kavárny s výběrovými zrny jako autorka tohoto článku. Ta pro dobití energie zamířila do kavárny Frank, kde pracují s bruselskou pražírnou kávy Mok – i ta má ale v centru Bruselu svou vlastní kavárnu Mok Coffee. Za rychlé zastavení stojí i podniky My Little Cup nebo Wide Awake Coffee.

Po hrnku silné kávy zbývá čas ještě na poslední kulturní zastávku dne: míříme do Bruselského parku, který je ve městě vůbec největší, a přes něj do impozantní brabantsko-gotické katedrály svatého Michaela archanděla a svaté Guduly. Asi by nás nemělo překvapit, že kousek od ní vede něco, co připomíná pražskou magistrálu.

Nakonec míříme zpátky k pasáži Royales Saint-Hubert. U jejího ústí do ulice Arenberg nás totiž zaujal podnik s názvem L’Arcadi, který mají vzhledem k počtu rezervací na stolcích očividně v oblibě i místní. Dáváme si pivo La Chouffe a každých několik málo minut cítíme, jak pod námi projíždí bruselské metro. Okno do ulice se začne vždy trochu třást, stejně tak i stolek, u kterého sedíme. Vibrace metra připomínají, že do něj musíme už brzy zamířit, vydat se zpátky na nádraží a z něj nočním vlakem zase zpátky do Prahy.