Brutalista prakticky hned z upoutávek působil jako typ projektu, který bude vyvolávat pocit „filmu, jaké se dnes už netočí“. S takovou mentalitou k němu ostatně přistoupil i sám režisér Brady Corbet, když použil prakticky opuštěný formát a kamery z 50. let, příběh zasadil do téže doby a v polovině ho rozdělil retro přestávkou. Jeden z nejvychvalovanějších filmů poslední doby se ale zdaleka neohlíží jen do historie. Na jejím pozadí zpracovává velká univerzální témata s ambicemi, jaké se vidí málokdy.

Následuje v tom svého vlastního hlavního hrdinu. Laszló Thót (Adrien Brody) je uznávaný maďarský architekt a Žid, který po tom, co přežil holokaust, v roce 1947 emigruje do Spojených států. Ve Filadelfii se setká s bratrancem Attilou (Alessandro Nivola), který zde žije už několik let a nabídne Laszlóvi přístřeší a práci v jeho obchodě s nábytkem. Nově příchozímu také řekne, že jeho žena Erzsébet (Felicity Jones) žije, je stále v Evropě a snaží se dostat do Ameriky.

Laszló mezitím na zakázku jeho syna předělá knihovnu bohatého průmyslníka Harrisona Lee Van Burena (Guy Pearce). Toho překvapení spíš naštve a architekta hrubě vyhodí. Hrdina přijde o práci i zázemí, stane se závislým na heroinu, žije v hromadné ubytovně a začne pracovat jako nakladač uhlí. O tři roky později si ho Van Buren najde – jeho nová knihovna totiž vzbudila pozornost fanoušků architektury a designu. Laszló dostane druhou šanci – má navrhnout rozsáhlý projekt komunitního centra, tělocvičny a kaple.

Brutalista v zásadě zpracovává téma amerického snu, když traumatizovanému emigrantovi dává naději na nový život a příležitost se prosadit. Nepřistupuje k tomu ale s patosem, jaký se s takovým motivem automaticky spojuje, naopak by se dalo říci, že je k němu velice kritický. Okázale se takový přístup oznamuje hned v první scéně, kdy Laszló z lodě, na níž připlul, jako první vidí sochu Svobody, kamera ji ale v subjektivní perspektivě zobrazuje vzhůru nohama.

Přestože má film hned v názvu jeden z nejznámějších moderních architektonických stylů, není to snímek o architektuře, alespoň ne přímo. Laszla oddanost jeho dílu do značné míry definuje, jak ale sám říká Van Burenovi, je pro něj prostředkem k dosažení vznešenějšího cíle, než je samotný užitek, styl nebo krása budovy – mají odolat času. Fungují ale také jako jeho schránka a reflektují pocity jejich tvůrce.

Corbet se spoluscenáristkou, jeho ženou Monou Fastvold, do procesu návrhu, plánování a výstavby budovy vplétají osobní příběh hrdiny, jeho snahu najít nové zázemí, vytvořit dílo, které bude součástí jeho odkazu, a vyrovnat se přitom s traumaty z minulosti. V průběhu vyprávění se k tomu připojují také další silné motivy – americká xenofobie, střet umění s kapitalismem, drogová závislost, tělesné postižení, manželské problémy, sionismus, dokonce sexuální násilí. Látky je tedy i na tříapůlhodinový film více než dostatek – možná až příliš.

Snímek je v mnoha ohledech velmi doslovný až hrubý – samozřejmě nebudu vyzrazovat děj, ale motiv odporné moci kapitálu nad nadčasovým uměním Corbet předvádí nanejvýš explicitně. Jinde se ale vyjadřuje spíš v náznacích či útržcích a nechává publikum domýšlet si, co se děje. Například Thótova minulost v předválečné a válečné Evropě dostává jen vágní obrysy a přestože architekt téměř nesestoupí z plátna, nikdy mu tak docela nevidíme do hlavy a důvody jeho chování i motivace vnímáme po většinu stopáže spíš implicitně.

Celé to stojí na brilantním výkonu Adriana Brodyho, jež si vysloužil nominaci na druhého Oscara a má nemalou šanci ho také získat – nezávisle na dočasné kontroverzi kolem využití umělé inteligence pro zlepšení maďarské výslovnosti amerických herců. Z Brodyho architekta, ať už jde o způsob mluvy nebo pohyby, vyzařuje zvláštní uspořádanost a sofistikovanost, pod povrchem ale neustále probíhá intenzivní bouře emocí, která ve vypjatých momentech dostává volný průběh.

Něco obdobného platí také o jeho byznysovém partnerovi van Burenovi, který se vyjadřuje odměřeně a s naučenou zdvořilostí, ta ovšem skrývá hlubokou temnotu v jeho nitru. Ačkoliv ji film nikdy blíže nezkoumá a Van Buren později dostává rozměr záměrně melodramatického zloducha, díky herectví Guye Pierce se z něj nestává karikatura.

Foto: CinemArt

+7

Třetí nosnou postavou je pak Tóthova žena Erzsébet, již ztvárnila Felicity Jones. Žena, která přežila holokaust, částečně ochrnula kvůli osteoporóze a jako politická novinářka vystudovaná v Oxfordu se ve Spojených státech živí „psaním o rtěnkách“, by se klidně sama mohla stát hrdinkou vlastního filmu. V Brutalistovi naneštěstí nedostává mnoho prostoru, Jones i z ní ale udělala výraznou postavu. Ve druhé polovině vyprávění sehrává důležitou roli, když se Lászlovi stává skutečnou oporou, zároveň ale reflektuje jeho obsesivní toxické chování.

Obecně Corbet v Brutalistovi dokázal vytvořit komplexní a živý svět, na čemž mají důležitý podíl všechny složky snímku. Třeba zaměření na architekturu filmu už v námětu propůjčuje výraznou vizualitu, v níž se po vzoru brutalismu často pracuje s nezvyklými úhly kamery a precizním, jasně významotvorným, rámováním.

Thótovu budovu nikdy nevidíme jako celek, ale vždy ve fragmentech, mnoha detailech impozantního projektu, jejichž smysl se dovíme až na konci. I v průběhu vyprávění ale složitě strukturované interiéry a chodby představují odraz složité mysli jejich architekta.

Přinejmenším stejně zajímavá je zvuková stránka. Hudba Daniela Blumberga s hlukovými pasážemi, které střídá až hymnický motiv, odráží kontrast mezi sny a strastiplnou cestu za nimi. Pozornost ovšem někdy strhává také řada zvukových detailů, ať už jde o různé ruchy v pozadí, hrající televizi či rádio a podobně – vše dohromady prostoru filmu dodává nezvyklou hloubku, třetí dimenzi i při dvojrozměrném obrazu. Zároveň složitá mozaika zvuků posiluje jakýsi dojem trhlin v našem povědomí o fikčním světě, prostor pro hlubší interpretaci v jinak poměrně přímočarém vyprávění.

To někdy přesto naráží na limity a až příliš odhaluje svoje konstrukční základy. Jinými slovy, poměrně velké množství témat a myšlenek znamená, že ne všechna dostávají dostatek prostoru. Vyprávění je buď jen předestírá a domyšlení nechává na nás, nebo je využívá pro čistě narativní účely, aby posunulo příběh požadovaným směrem. V takových momentech Brutalista rázem působí poněkud uměle a spoléhá se právě na pohlcující technické, estetické a herecké zpracování.

V základu nicméně zůstává velice přesvědčivý konflikt dvou světů, náboženství, životní filozofie, mužů. Van Buren se stává metaforou pro příslib idey Spojených států, který může být ve skutečnosti plný odmítnutí a traumat. Řečeno jinak, podobně jako brutalismus odhaluje hrubou podstatu materiálů a tvarů, Brutalista rozkrývá složitou a mnohdy ošklivou realitu amerického projektu. Ideály spojované se sochou Svobody v první scéně se rychle ukazují jako ne nutně zcela falešné, ale poněkud naivní.

V takovém kontextu působí epilog, který se nám najednou snaží sugerovat něco jiného, nemístným a neuspokojivým dojmem. Je otázkou, jestli v něm Corbet vyjadřuje upřímnou důvěru v sílu vytrvalosti (sám se Brutalistu urputně snažil dostat na velké plátno deset let), nebo spíš ironický komentář velkých hollywoodských příběhů. Každopádně se k nim sám dokáže zařadit a přitom s nimi vést podvratný, velice podnětný dialog.