Jméno prý vybírala z velké části pro sebe, aby „nezapomněla, odkud přišla“. L’Antidote je v překladu protijed. Pro zákazníky má fungovat jako lék proti všednosti a vzpoura proti standardům, pro Markétu Macháčkovou znamená ještě něco navíc. Je silným odkazem na její původní profesi. Než L’Antidote založila, strávila totiž roky jako zdravotní sestřička. Se značkou začala bez předchozích šperkařských zkušeností, i tak její dílo zaujalo mezi jinými i slovenskou prezidentku Zuzanu Čaputovou, která brož od ní vynesla na zasedání NATO. A nově jsou i v concept storech v Paříži a New Yorku.

Na svém původním pracovišti přitom paradoxně téměř žádné šperky nosit nemohla – bránil jí v tom především požadavek sterilního prostředí, potřeba nezaplést nic do roušek a dalších součástí ochranného oděvu. Macháčková přes pět let působila na anesteziologicko-resuscitačním oddělení a především pečovala o pacienty v těžkých stavech, u kterých došlo k selhání základních životních funkcí.

Začít se šperky se rozhodla v 35 letech. Když už se to ale stalo, vzala to rovnou od jejich konstrukce. U náušnic změnila zavedené rozměry i uzávěr, jeho konstrukci si nechala patentovat a prodává je po jedné. Kolekci pro děti vytvořila tak, aby fungovala i pro dospělé. Přidala náramky, náhrdelníky i prstýnky a na zakázku tvoří i další druhy šperků. Oslovila široké spektrum zákaznic i zákazníků.

L’Antidote je známé především na Slovensku, v Bratislavě má také showroom, postupně se ale rozrůstá i v Česku. Nejnověji pak i ve vzdálenějším zahraničí. Teď funguje šestým rokem a jeho osud se stále s původní profesí zakladatelky proplétá. Pokud prý v Česku pro šperky ženám chodí muži, jsou to z nějakého důvodu velmi často lékaři. „Možná díky tomu názvu,“ hádá Macháčková.

Jen tak mimochodem se navíc sama k práci zdravotní sestřičky vrátila – i když jen na jeden den v týdnu a místo ARO na chirurgickou ambulanci. „Je to hezký protiklad. Setkávám se s lidmi, kteří neřeší diamanty, ale zdraví. Občas dostanu facku, v pozitivním slova smyslu mě to vrátí zpátky na zem,“ říká.

Ta divná

Z nemocnice se Macháčková rozhodla odejít ve chvíli, kdy vnímala, že řada kolegyň i doktorek projevuje známky vyhoření. Nechtěla fungovat, jak říká, jako stroj. „Věděla jsem, že jestli se nepohnu dál, zabije mě to. A co si budeme říkat, chtěla jsem i vydělat víc peněz,“ uvádí.

Přešla do farmaceutické firmy, kde prodávala zásoby do nemocnic. Vycvičená obrovskou zodpovědností v pozici sestřičky v ní zůstávala dlouho do večera, aby balila materiál, na který pacienti dlouho čekali. Trvalo jí dostat se v kolektivu ze škatulky „ta divná“ do pozice, ve které ji dávali spíš za vzor.

Pak odešla na mateřskou a protože měla dceru, řada lidí se jí ptala, kdy jí ‚konečně‘ nechá propíchnout uši. „A já si vždycky představila ty obrovské náušnice na tom malém miminku. Proporčně se mi to hrozně nelíbilo,“ říká.

To byl hlavní impuls k tomu, začít si šperky navrhovat sama. Nebyl to tak obrovský úkrok stranou od někdejších plánů. Když se totiž kdysi rozhodovala, na jakou střední školu půjde, řešila, jestli se stát zdravotní sestřičkou, nebo módní návrhářkou. A přestože první možnost zvítězila jednoznačně, k designu ji to dlouhodobě táhlo.

Jenže při navrhování šperků chtěla rozumět řemeslu i technologiím, a tak se rozhodla vrátit do lavic a začala chodit na odborné učiliště pro zlatníky. Bylo jí 35 let, měla sedmiměsíční dceru a ocitla se ve škole mezi náctiletými.

Paní Macháčková, neptejte se

„Normálně mě diskriminovali,“ říká s nadsázkou, když na období vzpomíná. „Ráno pozdrav provázely nejisté pohledy. Když jsem se ptala, jestli nepůjdou na svačinu, jen se ušklíbli. Pak jsem si uvědomila, že můžou mít mámu víceméně ve věku, jako jsem já,“ popisuje s úsměvem.

Když ji nepřijal kolektiv, snažila se místo svačin pilovat části šperků. To jí zas nechtěla dovolit mistrová s tím, že nemůže nechat studenty u otevřeného ohně. „Říkala jsem jí, že už jsem velká, ale ani tak jsem nesměla,“ uvádí.

Vedle vtipnějších historek a snahy přijít na to, jak šperky vyrábět, se ale snažila zjistit i to, proč vlastně vypadají tak, jak vypadají. U náušnic pro malé děti jí vadila velikost stejně jako délka, která přesahuje ucho, takže šperk trčí směrem dozadu. A stejně tak překáží i dospělým. Uzávěry podle ní nejsou vyhovující. Macháčková říká, že šperky do ucha nejsou opracované ze všech stran, přitom z nich jsou mnohdy viditelné.

„Vždycky jsem se ptala, proč to tak je? Proč je ta tyčka tak dlouhá? Proč má vypadat závěr takto? Odpovídali mi: paní Macháčková, neptejte se. Mistrová mi vysvětlovala, že má před sebou 60 mladých lidí, ale počet těch, kteří opravdu řemeslo chtějí dělat, bude někde kolem dvou z nich. Pokud budou chtít něco změnit, můžou později, ona je to musí naučit tak, jak to je,“ říká.

Souběžně začala docházet do ateliéru K.O.V. – Šperk na UMPRUM, kde se zabývala realizací svých návrhů. Ani u jednoho nakonec nezůstala a po pár měsících dala na radu mistrové, ta jí doporučila najít vlastního zlatníka, který by jí pomáhal její návrhy uvést v realitu. Našla takového, který měl kdysi shodou okolností stejnou mistrovou.

L’Antidote začal vytouženými náušnicemi pro děti, postupně přidal ty pro dospělé a ještě o něco později další šperky, jako jsou náramky nebo prstýnky, případně na zakázku například i brože.

Autorce se podařilo skutečně klasické šperky sestavit částečně nanovo. Uzávěry náušnic vybavila šroubováním s nízkým stoupáním tak, aby nepadaly, a systém si nechala patentovat. Připravila jim zdobnější design a i ty umožňuje osázet drahými kameny. Délku tyčky, která prochází uchem, zkrátila skoro o půlcentimetr.

„Čtvrt roku jsem měřila mužům i ženám šuplerou uši,“ říká. „Když je tyčka zbytečně dlouhá, přesouvá se těžiště, šperk v uchu nedrží nebo se převrací, trčí, přepadává,“ vysvětluje.

Odstartovat novou šperkařskou značku na trhu vyšlo asi na milion korun. Peníze šly především na nákup materiálů, který prodražuje mimo jiné skutečnost, že se v L’Antidote používají fair trade suroviny. Značka odstartovala poměrně skromně, brzy si jí ale všimla známá jména ve slovenském showbusinessu či mezi influencery a přes známé se tak dostala i ke slovenské prezidentce, pro kterou vytvořila brož.

O tamních zákaznicích zakladatelka říká, že jsou více otevřené než Češky, a tak se nebojí zkoušet nové věci. Jak se šperkům bude dařit dál, se teď má ukázat. Mladá značka začínala s prodejem v řádech několika tisíc korun, teď jsou to desítky tisíc měsíčně.

Autorka říká, že k L’Antidote se zákazníci vracejí opakovaně a šperky si postupně dokupují. A opakovaně chodí i ti, pro které je navrhuje na zakázku. „Tuto individuální klientelu tvoří převážně muži, což osobně považuji za velký úspěch,“ říká Macháčková.