Bývalá sestřička z ARO založila vlastní značku šperků. Jsou v Paříži, New Yorku i u prezidentky

Markéta Macháčková se rozhodla nechat práce na ARO, v 35 letech šla na učiliště a založila vlastní značku šperků. Svůj L’Antidote dostala i za oceán.

Iva BrejlováIva Brejlová

macháčkováStory

Foto: L’Antidote

Markéta Macháčková, zakladatelka L’Antidote

0Zobrazit komentáře

Jméno prý vybírala z velké části pro sebe, aby „nezapomněla, odkud přišla“. L’Antidote je v překladu protijed. Pro zákazníky má fungovat jako lék proti všednosti a vzpoura proti standardům, pro Markétu Macháčkovou znamená ještě něco navíc. Je silným odkazem na její původní profesi. Než L’Antidote založila, strávila totiž roky jako zdravotní sestřička. Se značkou začala bez předchozích šperkařských zkušeností, i tak její dílo zaujalo mezi jinými i slovenskou prezidentku Zuzanu Čaputovou, která brož od ní vynesla na zasedání NATO. A nově jsou i v concept storech v Paříži a New Yorku.

Na svém původním pracovišti přitom paradoxně téměř žádné šperky nosit nemohla – bránil jí v tom především požadavek sterilního prostředí, potřeba nezaplést nic do roušek a dalších součástí ochranného oděvu. Macháčková přes pět let působila na anesteziologicko-resuscitačním oddělení a především pečovala o pacienty v těžkých stavech, u kterých došlo k selhání základních životních funkcí.

Začít se šperky se rozhodla v 35 letech. Když už se to ale stalo, vzala to rovnou od jejich konstrukce. U náušnic změnila zavedené rozměry i uzávěr, jeho konstrukci si nechala patentovat a prodává je po jedné. Kolekci pro děti vytvořila tak, aby fungovala i pro dospělé. Přidala náramky, náhrdelníky i prstýnky a na zakázku tvoří i další druhy šperků. Oslovila široké spektrum zákaznic i zákazníků.

L’Antidote je známé především na Slovensku, v Bratislavě má také showroom, postupně se ale rozrůstá i v Česku. Nejnověji pak i ve vzdálenějším zahraničí. Teď funguje šestým rokem a jeho osud se stále s původní profesí zakladatelky proplétá. Pokud prý v Česku pro šperky ženám chodí muži, jsou to z nějakého důvodu velmi často lékaři. „Možná díky tomu názvu,“ hádá Macháčková.

Lantidote

Foto: L’Antidote

Náušnice L’Antidote Markéta Macháčková upravila po svém

Jen tak mimochodem se navíc sama k práci zdravotní sestřičky vrátila – i když jen na jeden den v týdnu a místo ARO na chirurgickou ambulanci. „Je to hezký protiklad. Setkávám se s lidmi, kteří neřeší diamanty, ale zdraví. Občas dostanu facku, v pozitivním slova smyslu mě to vrátí zpátky na zem,“ říká.

Ta divná

Z nemocnice se Macháčková rozhodla odejít ve chvíli, kdy vnímala, že řada kolegyň i doktorek projevuje známky vyhoření. Nechtěla fungovat, jak říká, jako stroj. „Věděla jsem, že jestli se nepohnu dál, zabije mě to. A co si budeme říkat, chtěla jsem i vydělat víc peněz,“ uvádí.

Přešla do farmaceutické firmy, kde prodávala zásoby do nemocnic. Vycvičená obrovskou zodpovědností v pozici sestřičky v ní zůstávala dlouho do večera, aby balila materiál, na který pacienti dlouho čekali. Trvalo jí dostat se v kolektivu ze škatulky „ta divná“ do pozice, ve které ji dávali spíš za vzor.

Setkávám se s lidmi, kteří neřeší diamanty, ale zdraví. Občas dostanu facku, v pozitivním slova smyslu mě to vrátí zpátky na zem.

Pak odešla na mateřskou a protože měla dceru, řada lidí se jí ptala, kdy jí ‚konečně‘ nechá propíchnout uši. „A já si vždycky představila ty obrovské náušnice na tom malém miminku. Proporčně se mi to hrozně nelíbilo,“ říká.

To byl hlavní impuls k tomu, začít si šperky navrhovat sama. Nebyl to tak obrovský úkrok stranou od někdejších plánů. Když se totiž kdysi rozhodovala, na jakou střední školu půjde, řešila, jestli se stát zdravotní sestřičkou, nebo módní návrhářkou. A přestože první možnost zvítězila jednoznačně, k designu ji to dlouhodobě táhlo.

Jenže při navrhování šperků chtěla rozumět řemeslu i technologiím, a tak se rozhodla vrátit do lavic a začala chodit na odborné učiliště pro zlatníky. Bylo jí 35 let, měla sedmiměsíční dceru a ocitla se ve škole mezi náctiletými.

Paní Macháčková, neptejte se

„Normálně mě diskriminovali,“ říká s nadsázkou, když na období vzpomíná. „Ráno pozdrav provázely nejisté pohledy. Když jsem se ptala, jestli nepůjdou na svačinu, jen se ušklíbli. Pak jsem si uvědomila, že můžou mít mámu víceméně ve věku, jako jsem já,“ popisuje s úsměvem.

Když ji nepřijal kolektiv, snažila se místo svačin pilovat části šperků. To jí zas nechtěla dovolit mistrová s tím, že nemůže nechat studenty u otevřeného ohně. „Říkala jsem jí, že už jsem velká, ale ani tak jsem nesměla,“ uvádí.

Vedle vtipnějších historek a snahy přijít na to, jak šperky vyrábět, se ale snažila zjistit i to, proč vlastně vypadají tak, jak vypadají. U náušnic pro malé děti jí vadila velikost stejně jako délka, která přesahuje ucho, takže šperk trčí směrem dozadu. A stejně tak překáží i dospělým. Uzávěry podle ní nejsou vyhovující. Macháčková říká, že šperky do ucha nejsou opracované ze všech stran, přitom z nich jsou mnohdy viditelné.

„Vždycky jsem se ptala, proč to tak je? Proč je ta tyčka tak dlouhá? Proč má vypadat závěr takto? Odpovídali mi: paní Macháčková, neptejte se. Mistrová mi vysvětlovala, že má před sebou 60 mladých lidí, ale počet těch, kteří opravdu řemeslo chtějí dělat, bude někde kolem dvou z nich. Pokud budou chtít něco změnit, můžou později, ona je to musí naučit tak, jak to je,“ říká.

L’Antidote

L’Antidote

Šperky L’Antidote

Souběžně začala docházet do ateliéru K.O.V. – Šperk na UMPRUM, kde se zabývala realizací svých návrhů. Ani u jednoho nakonec nezůstala a po pár měsících dala na radu mistrové, ta jí doporučila najít vlastního zlatníka, který by jí pomáhal její návrhy uvést v realitu. Našla takového, který měl kdysi shodou okolností stejnou mistrovou.

L’Antidote začal vytouženými náušnicemi pro děti, postupně přidal ty pro dospělé a ještě o něco později další šperky, jako jsou náramky nebo prstýnky, případně na zakázku například i brože.

Autorce se podařilo skutečně klasické šperky sestavit částečně nanovo. Uzávěry náušnic vybavila šroubováním s nízkým stoupáním tak, aby nepadaly, a systém si nechala patentovat. Připravila jim zdobnější design a i ty umožňuje osázet drahými kameny. Délku tyčky, která prochází uchem, zkrátila skoro o půlcentimetr.

„Čtvrt roku jsem měřila mužům i ženám šuplerou uši,“ říká. „Když je tyčka zbytečně dlouhá, přesouvá se těžiště, šperk v uchu nedrží nebo se převrací, trčí, přepadává,“ vysvětluje.

Nastartujte svou kariéru

Více na CzechCrunch Jobs

Odstartovat novou šperkařskou značku na trhu vyšlo asi na milion korun. Peníze šly především na nákup materiálů, který prodražuje mimo jiné skutečnost, že se v L’Antidote používají fair trade suroviny. Značka odstartovala poměrně skromně, brzy si jí ale všimla známá jména ve slovenském showbusinessu či mezi influencery a přes známé se tak dostala i ke slovenské prezidentce, pro kterou vytvořila brož.

O tamních zákaznicích zakladatelka říká, že jsou více otevřené než Češky, a tak se nebojí zkoušet nové věci. Jak se šperkům bude dařit dál, se teď má ukázat. Mladá značka začínala s prodejem v řádech několika tisíc korun, teď jsou to desítky tisíc měsíčně.

Autorka říká, že k L’Antidote se zákazníci vracejí opakovaně a šperky si postupně dokupují. A opakovaně chodí i ti, pro které je navrhuje na zakázku. „Tuto individuální klientelu tvoří převážně muži, což osobně považuji za velký úspěch,“ říká Macháčková.

K obcím se přidávají i firmy a instituce. Munipolis hlásí povedený rebranding a obrat 50 milionů

Spolu s obcemi se chce Munipolis nyní zaměřit i na firmy, kterým nabízí například jednoduchý způsob, jak vyjít vstříc zákonu o ochraně oznamovatelů.

svrcek-boxed

Foto: Nguyen Lavin/CzechCrunch

Ondřej Švrček, zakladatel Munipolisu

0Zobrazit komentáře

Komunikační platforma Ondřeje Švrčka určená pro předávání informací mezi obcemi a jejich obyvateli vznikla pod příznačným názvem Mobilní rozhlas. V roce 2021 však společnost rozjela svou expanzi do zahraničí a s tím přišel také rebranding. Z Mobilního rozhlasu tak vzniknul Munipolis, který hlásí rostoucí zájem o platformu jak ze strany obcí, tak i soukromých klientů. A rostou také jeho hospodářské výsledky.

Požární poplach, informace o nadcházejícím kulturním programu či připomínka svozu odpadu – to všechno jsou hlášení, která, především na některých vesnicích, stále mohou zaznívat z obecního rozhlasu. Ve 21. století však existují modernější cesty, jak si může obec vyměňovat informace se svými obyvateli.

Jednou z nich je i Munipolis, komunikační digitální platforma, kterou dnes využívá více než 3 300 obcí, což je dvojnásobek oproti stavu před dvěma roky. Valná většina z nich je v Česku a na Slovensku, větší úspěchy však má po své zahraniční expanzi i na maďarském trhu, kde Munipolis aktuálně využívá přibližně 70 obcí.

V loňském roce Munipolis podle svého prohlášení dosáhl na obrat ve výši 50 milionů korun a potenciál k dalšímu růstu vidí i mimo obce. O platformu se začaly zajímat také instituce, spolky a soukromé firmy, které ji využívají ke komunikaci se svými členy a zaměstnanci. Jmenovitě dnes mají ve svých mobilních telefonech Munipolis nainstalovaný například zaměstnanci těžařské společnosti Liberty Ostrava či Motorpalu.

mobilni-rozhlas1a

Foto: Munipolis

Aplikace Munipolis

„Pro firemní klienty je zásadní možnost customizace aplikace, díky které si mohou nastavit vzhled celého systému, oddělit interní a externí obsah nebo například rozdělit zaměstnance do oborových skupin a přizpůsobit viditelnost sdělení jejich potřebám,“ vysvětluje zakladatel Munipolisu Ondřej Švrček.

Soukromých subjektů má mezi svými klienty Munipolis aktuálně několik desítek a do roka chce toto číslo zásadně navýšit. Pomoci by mu s tím měla i nová funkce platformy, která jde naproti whistleblowingu. Zaměstnanci by tak prostřednictvím Munipolisu měli mít možnost upozornit na nelegitimní, neetické nebo nezákonné praktiky na pracovišti.

Od 1. srpna tohoto roku totiž vstoupil v platnost zákon o ochraně oznamovatelů, který uděluje společnostem s více než 250 zaměstnanci povinnost zavést oznamovací kanál, který slouží pro přijímaní podnětů s whistleblow charakterem. Tato povinnost bude navíc od prosince tohoto roku závazná také pro firmy s více než 50 zaměstnanci.

Nastartujte svou kariéru

Více na CzechCrunch Jobs

Na implementaci této funkce Munipolis spolupracuje s tuzemskou platformou Nenech to být. „Díky spolupráci s Nenech to být jsme schopni odpovědět na většinu ‚ale‘, kterými firmy i samosprávy argumentují. Firmy, které mají strach, že platforma bude využívaná k hlášení banálních přestupků, mohou v rámci Munipolis souběžně s whistleblowingem používat i běžné oznamování podnětů nebo zaměstnanecká referenda,“ vysvětluje Ondřej Švrček.

K tomu dodává, že od firem slýchá obavy, aby se whistleblowing nestal rozbuškou dlouho neřešených problémů. „V takovém případě je možné posílit interní komunikaci a zahájit sběr zpětné vazby, aby se z whistleblowingu nestalo jediné místo, kde je možné svěřit se s problémy. Řada firem se také obává spolupráce se subjekty, které zkušenost s tématem samy teprve získávají, dodává Švrček.

munipolis

Foto Munipolis

Vedení Munipolisu. Zleva Ivan Kosturák, Ondřej Švrček a Otto Gross

Významnou roli v celkovém růstu má investiční skupina Pale Fire Capital, která do projektu Munipolis vstoupila v roce 2020 a dnes v něm drží 80% podíl. Break-even (stav, kdy firma dosahuje nulové zisku, tedy už neprodělává, ale zatím ani nevydělává – pozn. red.) už jsme překonali, přesto chceme do aplikace dál výrazně investovat a rozšiřovat její možnosti,“ vysvětluje Švrček, podle kterého bude do Munipolisu do budoucna přibývat celá řada užitečných nástrojů.

„Pracujeme na sérii nových funkcí, které firmám umožní mít pod jednou střechou všechny komunikační nástroje – SMS, e-maily a hlasovými zprávami počínaje, anketami a systémem pro issue management konče. Součástí řešení je také možnost přizpůsobení aplikace barvám firmy či instituce nebo nový builder pro tvorbu webových stránek, který právě dokončujeme,“ uzavírá zakladatel Munipolisu.