Byznys se skateboardy mu nefrčel, v USA pak pohořel úplně. Uspěl ale s nábytkem, po kterém lezou děti

Nevěděl co s přebytečným dřevem, a tak mu manželka navrhla, ať vyrobí něco pro dceru. Teď už několik let zařizuje pokojíčky díky firmě Antonie Emma.

Peter BrejčákPeter Brejčák

stepanmaly2-minStory

Foto: Antonie Emma

Štěpán Malý, zakladatel firmy Antonie Emma

0Zobrazit komentáře

Dětem se běžně říká, aby nelezly po nábytku. Dva tátové ze společnosti Antonie Emma na to jdou ale přesně opačně. Vyrábí dětské průlezky a pohybové stavebnice, které slouží i jako nábytek do pokojíčků a samotné děti motivují k tomu, aby po něm lezly. „Za posledních třicet let se u nás více než zdvojnásobil podíl dětí s nadváhou, což je alarmující. Ale pohyb není jen prostředkem k boji proti nadváze. Rozvoj hrubé motoriky přímo souvisí třeba s rozvojem řeči,“ popisuje Štěpán Malý, jenž za nápadem na byznys s pohybovým nábytkem pro děti stojí.

„Paradoxem je, že děti přirozeně pohyb milují. Je pro ně automatický, nemusíte je do něj nutit. Je ale potřeba vytvořit jim bezpečné prostředí, kde se můžou hýbat. A s tím my chceme rodičům pomoci,“ říká pro CzechCrunch Malý. Původně začali vyrábět průlezky, ale později mu se společníkem došlo, že jde možná o luxusní a zbytný produkt. „Ale nábytek ne,“ doplňuje s tím, že postel, stůl či komodu potřebuje v pokojíčku každý. A tak vznikl nábytek, který sám o sobě k pohybu a zdravému vývoji slouží.

Jedním z cílů Antonie Emma tedy je zbořit předsudek, že po nábytku se neleze. „Ten vychází ze dvou potenciálních obav rodičů – buď dítě zničí nábytek, anebo sebe, což je pochopitelné. My to ale vidíme tak, že kvalitní nábytek je pro pohyb ideální. Proto vyrábíme z masivu věci, které vydrží i to, že po něm děti budou lézt. Klidně přežije majitele domu,“ popisuje Malý. Cesta k takovému byznysu měla ale výrazně víc peripetií – a začala u jiného využití dřeva.

Do skateboardingu se Štěpán Malý zamiloval už v devíti letech, když poprvé v magazínu ABC viděl fotku se skejťákem, který sjížděl zídku ze schodů. O rok později se sportu začal věnovat naplno. „Na sídlišti vyrostla parta skejťáků a strašně jsme to žrali. Každý den jsme trénovali, natáčeli videa, sháněli sponzory, takže to byl absolutně celý můj svět,“ vzpomíná na mládí.

stepanmaly1-min

Foto: Antonie Emma

Štěpán Malý, zakladatel Antonie Emma

Když o několik let později po dokončení školy nastala doba postarat se sám o sebe, s nejlepším kamarádem dospěli k závěru, že skateboardingu rozumí ze všeho nejvíc. „Stále nás strašně bavil, takže výroba skateboardových desek byla jasnou volbou,“ vypráví Malý. V roce 2010 tak oficiálně vznikly Restart Skateboards, což bylo spojení dvou slov Rest a Art, ve volném překladu odpočinkové umění. První skejt vyrobili v garáži u rodičů, kde odlévali betonové formy či svařovali lis. Po testu došlo na vlastní garáž, v níž se učili dělat profesionální prkno.

„V té době nám marketing nebo slovo brand vůbec nic neříkaly. Byli jsme zaměřeni pouze na výrobu, chtěli jsme v ní být nejlepší,“ říká Malý s tím, že vzpruhu do byznysu jim přidalo i vítězství prvního ročníku Podnikatelských rozjezdů od T-Mobilu. „Povzbudilo nás to k dalšímu kroku – chceme být největší OEM výrobnou skateboardových desek ve střední Evropě,“ pokračuje. OEM označuje „výrobce originálních dílů“, kdy je výrobek jednoho prodáván a propagován jiným výrobcem.

Naše touha byla silnější než selský rozum.

Za sto tisíc korun, které vyhráli v soutěži, si tak mladí podnikatelé udělali „eurotrip“ s cílem najít odběratele desek, ať už šlo o skateboardingové značky nebo evropské sklady s tiskárnou. Domluvili si obchodní spolupráce na dodání asi deseti tisíc desek měsíčně a při shánění kapitálu zjistili, že jediná průchozí cesta je najít investora. S ním začali stavět výrobu s měsíční kapacitou na dvacet tisíc desek. „Firma skončila v podstatě dřív, než byla kompletně dokončena. Asi po dvou letech,“ doplňuje Malý.

Důvod? Koncové zákazníky prý moc nezajímá, zda mají desku z Ameriky, Číny, nebo Evropy, spíš se dívají na cenu a kvalitu. „Číňané měli skvělou kvalitu, protože mohli používat lepidla, co my v Evropě ne. To všechno jsme věděli, ale naše touha byla silnější než selský rozum. Protože naše mise, jak vyrobit desku za stejné peníze jako Číňan, byla postavená na chráněné dílně,“ přibližuje Malý.

Ve firmě zaměstnávali třináct zdravotně postižených osob a k tomu dva lidi na mezinárodní obchod. „V Excelu to krásně fungovalo, ale realita byla peklo.“ Výroba nejela podle plánu a trvala pětkrát déle. „Místo výroby a obchodu jsme jen každý měsíc honili peníze a neustále se prali s cash flow. Takže místo do růstu jsme šli do bankrotu a nějaké úvěry byly vázané i na rodná čísla, takže to byl sešup se vším všudy. Prostě špatný nápad s přehnanou láskou k řemeslu,“ doplňuje Malý.

Kapitola Spojené státy

Než ale byznys se skateboardy Malý nadobro ukončil, rozhodl se se společníkem o poslední možnou záchranu. „Nechtěli jsme si připustit konec a zahodit šest let dřiny jen tak. Museli jsme si odškrtnout Spojené státy. Vzali jsme poslední peníze a vše vsadili na jednu kartu,“ vypráví o tom, jak se vypravili do Los Angeles na tříměsíční turistická víza.

Nakoupili desky, sami je navrhli a zkoušeli prorazit v Mekce tohoto sportu. Po zařízení banky a skladu se tak dali do sestavování hvězdného týmu jezdců a sbíraní obsahu na web e-shopu. Nakonec se jim ale nepodařilo spolehlivé lidi najít: „Dobří jezdci už sponzory měli a na nás nebyli zvědaví. A když už jsme někoho měli, tak nikdy neplatilo to, na čem jsme se domluvili.“

Aby se s kamarádem vůbec uživili, nechávali si desky posílat ze skladu do kufru auta, s nímž objížděli skateparky, a jezdcům je prodávali s výraznou slevou. „Takže sklad jsme z části prosvačili a jeli domů s dvaceti dolary v kapse. Byl to definitivní konec mé životní etapy. Zpětně jsem za ni moc rád, byla to skvělá škola a stejně tak jsem rád, že to nevyšlo. Život mě zahnal do mnohem zajímavějšího odvětví po všech stránkách,“ ohlíží se Malý.

Nastartujte svou kariéru

Více na CzechCrunch Jobs

Ze Spojených států se tak do Česka vrátil švorc a s dluhy na krku, navíc měl doma i půlroční dceru. Z původního vybavení firmy rozprodal vše, co mohl, a začal pracovat jako kurýr v logistické společnosti. Při tom všem přemýšlel, co bude dělat dál. „Dlouhou dobu jsem ponocoval a vymýšlel různé byznysy. Máloco šlo dělat od nuly s minimem času. Nakonec velmi silnou úlohu sehrála má žena, která mě přesvědčila o výrobě dětského sortimentu,“ vypráví.

Při zaměstnání tak začal vyrábět malé Montessori dřevěné pomůcky s minimální investicí – tou byl hlavně Malého čas. Na každý den si stanovil obchodní cíl, kolik toho skrze sociální sítě prodá. Začal na 500 korunách denně, a když se dostal na úroveň dvou tisíc, v práci dal výpověď. Za vydělaných dvacet tisíc korun koupil pokosovou pilu, trochu materiálu a vytvořil e-shop.

Hitem v té době byla učící věž, proto Malý vytvořil jeden kus a spustil předobjednávky. Díky tomu získal práci na dva měsíce dopředu. „V tu chvíli jsem si oddechl a dal se do přemýšlení, kam tuhle firmu chci směřovat,“ vzpomíná na rok 2016, kdy v hlavě začal formovat budoucí podnik Antonie Emma.

„Moje první dcera byla velký akčňák. Milovala svobodu pohybu stejně jako já, když jsem byl dítě. Vzpomněl jsem si, že když bylo špatné počasí, tak jsem nejraději chodil ke dvěma sousedům – jedni měli na zdi ribstole a druzí patrovou palandu. Na každé z těchto věcí jsme dokázali řádit donekonečna. Tohle všechno mi říkalo, že musím tvořit věci pro pohyb,“ popisuje Malý.

vizualizace_nabytek_manu_autor_roj-architekti_3-min

Foto: Roj Architekti

Vizualizace pokojíčku s nábytkem Antonie Emma

Začal tak tvořit první takzvané Pikler trojúhelníky, což je nejjednodušší způsob, jak do dětského pokoje dostat nějakou prolézačku. S tímto sortimentem osídlil starou školu na vesnici, vytvořil výrobu a zaměstnal prvního truhláře. Protože měl objednávek dostatek, nezbýval mu čas věnovat se obchodu a vývoji. Malý si tak našel společníka, s nímž v roce 2017 založili firmu Antonie Emma pojmenovanou po jejich dcerách.

„Byl to pravý opak toho, na co jsem byl zvyklý – zákazník byl dospělý člověk. Jsme na trhu, kde se cení originalita, nápad, kvalita, původ. Prostě krása. To mě na tom baví nejvíc. Přesně tak si představuji ideální prostředí pro podnikání,“ chválí si současný byznys. Později se ale s původním společníkem začali rozcházet ve vizích, kam by měla firma směřovat dál. A to do ní v roce 2022 přivedlo současného spolumajitele Sávu Střelce.

Střelec dlouhodobě působil v oblastí financí, po studiu pracoval i jako investiční poradce a manažer ve společnosti Partners, v níž se vypracoval až na pozici jejího ředitele. Obor pak pracovně opustil v roce 2017 a nadále se věnoval správě vlastního investičního portfolia, investicím do realit, ale také rodině, koníčkům a svým dvěma dcerám.

„Právě díky svému velkému koníčku – cestování – jsem se v roce 2020 v Albánii potkal se Štěpánem, se kterým již dva roky rozvíjíme značku Antonie Emma a související projekty,“ vzpomíná Střelec na dobu, kdy byla pandemie koronaviru a on se svou rodinou stejně jako i Malý cestovali v obytných autech po Evropě.

sava-strelec-autor_-petr-mohyla_1-min

Foto: Petr Mohyla / Antonie Emma

Sáva Střelec

Střelec tak vyplatil původního spolumajitele a s Malým se pustil do společného byznysu. „Lákala mě představa vyrábět konkrétní výrobky a mít hned zpětnou vazbu od zákazníka. Ve financích je to jiné, když někomu zainvestuji peníze a starám se mu o ně, výsledek je vidět třeba za pět až deset let. Tady jej vidím hned v nadšené reakci zákazníka,“ vysvětluje motivaci, co jej na Antonii Emmě lákalo.

Kromě Malého a Střelce má Antonie Emma ještě tři další zaměstnance a v rámci své vývojové dílny zvládá pokrýt asi třetinu poptávky, na výrobě zbytku spolupracují s truhláři z Česka. Důraz přitom kladou i na lokální materiály – pokud je nenajdou v tuzemsku, obracejí se na sousední země. „Ale nic nemáme z Číny, všechno je z Evropské unie. Dřevo je převážně české a práce je veškerá česká. Na tom si zakládáme,“ zdůrazňuje Malý.

A samozřejmě mi nedá spát ta Amerika. Než umřu, tak bych se tam rozhodně chtěl vrátit v plné síle.

Vítr do plachet byznysu dala také pandemie koronaviru, během níž lidé s dětmi seděli doma a kvůli omezením řešili nedostatek pohybu, což je přesně hlavním tématem nábytku Antonie Emma. A i když česká e-commerce poslední dva roky stejně jako maloobchodní prodeje propadla, firma hlásí meziroční růst o deset procent.

Samotným prodejům pomáhají i takzvané AE pointy, kdy v rámci barteru firma spolupracuje například s kavárnami, kterým svým nábytkem vybaví dětský koutek a na oplátku tam může posílat své potenciální zákazníky, ať si různé typy nábytku rovnou s dětmi vyzkouší. „Každý produkt vyrábíme tak, aby měl funkce navíc – průlezka může být domeček pro panenku, garáž pro auto nebo bunkr. A to se těžko vysvětluje na fotkách,“ popisuje Malý. Spolupracují tak i s mámami ambasadorkami či s architekty a interiérovými designéry, kteří mají možnost zákazníkům produkt vysvětlit.

Co Antonii Emmu čeká dál, je spuštění nového pohybového nábytku, který doplní dosavadní prolézačky. „Vznikne nám problém s výrobními kapacitami, takže připravujeme druhou firmu, která bude čistě výrobní. Myslím si, že spoustu peněz a času investujeme do modernizace výroby. Z druhé obchodní strany nás čeká velká výzva naučit trh hledat a kupovat pohybový nábytek,“ popisuje Malý. To ovšem není pro něho vše: „A samozřejmě mi nedá spát ta Amerika. Než umřu, tak bych se tam rozhodně chtěl vrátit v plné síle a zbourat ji našimi skvělými českými produkty,“ usmívá se.

Z Prahy odešli na venkov a pustili se do včelaření. Používají termosolární úly a mají i modrý med

Manželé Kölblovi se rozhodli přistupovat k včelaření trochu jinak. Jejich Včelařství Domovina stojí na inovativních a udržitelných postupech.

dommovina1

Foto: Včelařství Domovina

Josef a Alena Kölblovi, zakladatelé Včelařství Domovina, u termosolárního úlu

0Zobrazit komentáře

Včely jsou neuvěřitelní tvorové, kteří musí pro získání jediného gramu medu navštívit přibližně sedm tisíc květů a při tom nalétat stovky kilometrů. Do spolupráce s královnami a jejich poddanými se pustili manželé Kölblovi, kteří se rozhodli rozvířit vody českého včelařství moderním a udržitelným přístupem. Z původních pěti úlů jich dnes mají kolem dvou stovek, prodávají třeba i modrý med a jejich Včelařství Domovina hlásí obraty v řádu desítek milionů korun.

Zatímco Josef Kölbl vystudoval hru na violu, ale věnoval se obchodu s potravinami, jeho žena Alena pracovala v korporátu. Žili v Praze, když zjistili, že budou tři, a tak se rozhodli vrátit se zpět na Aleninu rodnou Vysočinu, kde začali pomáhat s péčí o včely. Chytlo je to natolik, že si založili vlastní včelařství. „Když jsme se včelaření začali věnovat naplno, měli jsme pět úlů a vše jsme se učili za pochodu. Do rozjezdu podnikání jsme dali všechny úspory – několik let šel jeden plat na živobytí, druhý do včel,“ vzpomíná Alena Kölblová, která se svým mužem založila Včelařství Domovina.

Tehdejší třicátníci se rozhodli podnikat v oboru, ve kterém není úplně běžné narazit na mladého člověka. Přestože je počet včelařů v Česku odhadován na více než 50 tisíc, jejich průměrný věk je 60 let a podle toho dle manželů také vypadá stav oboru. „Je zastaralý. Opírá se o metodiky a prostředky staré desítky let,“ vysvětluje Josef Kölbl.

Chtěli proto dělat věci jinak a začít včelařit ve stylu 21. století. Alena se rozhodla doplnit si znalosti na včelařském učilišti a dozvědět se více o pojmech jako mladušky, nymfy či matečníky. Původních pět úlů se postupně rozrostlo na 200 a jedno dítě na tři. I přesto se Kölblovi stále označují za menší včelí farmu. Svůj přesný roční medový výnos prozrazovat nechtějí, dle odhadů CzechCrunche by se však toto číslo mohlo pohybovat okolo 8 tisíc kilogramů medu.

dommovina2

Foto: Včelařství Domovina

Alena Kölblová se svými včelami

Zatímco většina menších včelařů prodává med především u sebe doma na dvorku nebo s ním obrážejí trhy, Kölblovi se po několika letech rozhodli šlápnout do e-shopu. A vybrali si k tomu to nejpříhodnější období.

„Těsně po spuštění e-shopu přišel covid. Pro malé podnikatele často znamenal konec, ale nás e-shop v té době ochránil a zásadně nám zrychlil růst. Druhá věc, která nám hodně pomáhá, jsou investice do marketingu a reklamy, PR nebo do spolupráce s influencery, daří se nám také na sociálních sítích,“ vysvětluje důvody růstu Kölbl.

V řeči čísel se včelařství v roce 2022 dostalo na obrat 8 milionů korun a v minulém roce to bylo již 30 milionů. Firma, ve které ještě loni působili jen sami zakladatelé, dnes zaměstnává na plný úvazek sedm lidí a dalších osm tu vypomáhá. Největší podíl práce samozřejmě obstará zhruba 12 milionů včel, jež včelařství chová. A tak dělají manželé Kölblovi vše pro to, aby se hmyz cítil jako v bavlnce.

Nastartujte svou kariéru

Více na CzechCrunch Jobs

Péče o úly začíná v lednu, kdy se vyvařuje vosk a opravují úly a jejich jednotlivé části. Spousta práce je samozřejmě se stáčením medu během sezóny. Celkově jí je ale nejvíce okolo monitoringu včel a toho, aby úly zůstaly čisté, což je klíčové pro to, abychom omezili napadení roztoči,“ vysvětluje Alena Kölblová.

Boj s kleštíkem moderní cestou

Právě boj s roztoči se pro Kölblovi stal jedním z hlavních témat. Včelstva nejen v České republice decimuje Varroa destructor, známý též jako kleštík včelí. Jak manželé vysvětlují, konzervativní čeští včelaři přistupují k boji s tímto roztočem chemickou cestou, která ovšem není nejvhodnější vůči životnímu prostředí.

„Každý včelař má volbu vybrat si léčivo. Pokud včelaři opakovaně a dlouhodobě používají chemické preparáty, není to rozhodně v pořádku a nesou spoluvinu za bídný stav včel. Nechci tvrdit, že chemická léčiva musí naprosto zmizet, včelaři je ale používají v příliš velké míře,“ říká s povzdechem Josef Kölbl a vyjmenovává látky jako fluvalináty nebo amitraz s tím, že nejvhodnějším způsobem léčby nejsou ani kyseliny mravenčí a šťavelová, které se v boji s roztoči též používají.

Manželé se proto rozhodli jít cestou pokroku a využít české know-how. V polovině loňského roku jsme psali o termosolárních úlech, nové technologii, díky které se lze kleštíků zbavit zcela přírodní cestou. V tomto typu úlu je totiž možné vytvořit takové tepelné podmínky, že se kleštík doslova upraží, ale včelám vůbec nevadí.

vcelarstvi-domovina6

Foto: Včelařství Domovina

Do rozjezdu podnikání jsme dali všechny úspory, vzpomíná Alena Kölblová

Těmito úly začali Kölblovi postupně vybavovat svou farmu, přestože pro ně znamenají podstatně vyšší náklady i péči. Jeden termosolární úl vychází zhruba na 25 tisíc korun, a je tak pětkrát dražší než úl klasický. Je těžší a manipulace s ním je náročnější. Má však tu výhodu, že je možné s ním včelařit bez použití chemických preparátů.

Nejsou to ovšem jen termosolární úly, prostřednictvím kterých se firma snaží ke včelaření přistupovat jinak. „Vysazujeme luční kvítí pro dostatek potravy a jako přirozené prostředí. K tomuto důležitému kroku vybízíme i zákazníky. Na e-shopu nabízíme směs semínek květin, ze kterých včely sbírají nektar,“ vysvětluje Kölbl, jenž se s manželkou pustil i do produkce medových pomazánek, ořechů v medu a netradičních variant ochucených pastovaných medů.

oceterie-nahled

Přečtěte si takéS octy začínali v obýváku, dnes umí kromě balzamika i misoS octy začali v obýváku. Dnes umí kromě balzamika i miso a svými výrobky zásobí nejlepší české kuchaře

Největší oblibě se prý těší medy malinové, borůvkové nebo zázvorové. „Určitě jsme vzbudili zájem i modrým medem se spirulinou,“ dodává Kölblová s tím, že medy ochucují ingrediencemi od zavedených českých firem, ale nabízejí i druhové medy zahraničních včelařů, které si velmi pečlivě vybírají.

„Některé typy medů u nás nelze vůbec vyprodukovat, nejsou zde vhodné podmínky. Byznys s medem je velmi tvrdá a nekompromisní disciplína, kde bohužel není místo pro důvěru, protože vadná šarže může nadělat spoustu paseky. Proto vybíráme dodavatele podle dat, která ukazují kvalitu medu. Přes to vlak nejede,“ vysvětluje Kölbl, podle kterého by farma i díky tomuto přístupu mohla v letošním roce vyrůst na tržby mezi 60 a 90 miliony. Už nyní naznačuje i možnou expanzi do zahraničí.