České vědkyně učí v Malém Tibetu. Děti sestavují raketu a probírají počasí i genetický kód

Malý Tibet je jedním z posledních míst na světě s nepotlačenou tibetskou kulturou. Cílem nové školy je, aby místní komunita transformovala to nejlepší z původní kultury do moderní doby.

Škola v MulbekhuStory

Foto: Brontosauři v Himalájích

Škola v Mulbekhu

„Ještě nikdy se mi nestalo, že bych dala studentům materiály na další den a oni se na ně hladově vrhli, začali je rovnou číst a klást k nim otázky,“ vypráví Olga Heidingsfeld z Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd. Řeč není o českých žácích ani studentech. S heslem „Věda může pomáhat kdekoli na světě“, se Akademie věd České republiky (AVČR) rozhodla podpořit projekt v Malém Tibetu v Indii a naučit místní děti praktickým dovednostem.

Na cestu do indického Mulbekhu se vydaly na čtrnáct dní tři vědkyně. Kromě Heidingsfeld také její kolegyně z ústavu Pavla Trembuláková a Radka Kellnerová z Ústavu termomechaniky. Za cíl si daly naučit místní děti pochopit počasí či genetický kód a sestavit raketu.

„První týden jsme se zabývali teoretickou částí meteorologie, kterou jsme doplnili o řadu her a experimentů. Druhý týden se věnujeme nebezpečných jevům v oblasti, hlavně bouřkám,“ popisuje Kellnerová, která se rozhodla v místě instalovat stanici a nahrát první meteorologická data.

Bohužel ne všechno se daří. V místě totiž zatím není Wi-Fi, meteostanice tedy nemůže posílat data na cloud. Lokace stanice je zároveň kompromisem mezi místními terénními podmínkami a bezdrátovým dosahem od snímačů do školní budovy. Slabé je i samotné internetové připojení, což komplikuje výuku o numerické předpovědi.

Škola v Mulbekhu

Foto: Brontosauři v Himalájích

Škola v Mulbekhu na severu Indie

„Z mých tří plánů se podařilo naplnit zatím jeden. A to vysvětlit dětem počasí a aby porozuměly tomu, co vidí na nebi. Bylo pro mě také důležité ukázat jim nebezpečné meteorologické jevy a naučit je bezpečnému chování během bouřky,“ dodává Kellnerová.

Projekt Česká věda do Malého Tibetu organizuje nezisková organizace Brontosauři v Himalájích. Akademie věd se stala partnerem. „Necháváme na jednotlivých akademických ústavech, zda a jakou formou se do projektu aktivně zapojí. Ať už darem, nebo přímým zapojením do výuky,“ popisuje Markéta Pravdová z Akademické rady AVČR.

Zmíněné vědkyně se rozhodly pro přímé zapojení do výuky. Na základě nabytých zkušeností se nyní shodují na několika věcech. Tou první je, že místní děti baží po vědění. Občas je ale problém zjistit, zda věc pochopili, nebo ne.

„Zarazilo mě, jak moc se na začátku děti snažily předstírat, že všemu rozumějí. Jejich místní kultura je totiž velmi slušná a snaží se neurazit či neublížit ostatním, hlavně cizincům. Někteří dobrovolníci museli svým dětem při výuce explicitně říct, že je v pořádku neznat odpověď a říct to, nebo udělat něco špatně a pak to opravit. Teprve potom se ukáže, kolik toho děti vlastně nechápou a kolik by toho chtěly vědět,“ líčí Trembuláková.

Ještě jedna věc je v Indii zarazila. Místní děti neumějí převádět jednotky a problémy jim dělají i jednoduché matematické úlohy. Heidingsfeld tak popisuje, že není snadné dobrat se toho, kolik mají čeho v laboratoři navážit, když mají připravit roztok. To je součástí výuky, která má děti naučit rozluštit genetický kód.

Podobně mluví i Trembuláková, která má zase na programu sestavení rakety. Ta si všimla, že děti nemají odhad na rozměry věcí nebo objem nádob. „Půl hodiny jsem například strávila tím, že jsem je učila dělit kruh na osminy a šestiny, protože to s nimi nikdo nikdy nedělal. Děti ale nejsou vůbec hloupé, naopak se snaží nasát do sebe jakoukoli informaci, která je pro ně nová,“ líčí Trembuláková.

Škola v Mulbekhu

Foto: Brontosauři v Himalájích

Na čtrnáct dní sem přijely učit vědkyně z Akademie věd

Heidingsfeld má ve své třídě skupinu šesti dívek, ve které jsou i dvě buddhistické mnišky z jednoho z okolních klášterů. „Kromě oblečení a oholených vlasů se od ostatních nijak neliší, nenapadlo mě o nich uvažovat jinak. Když jsme si povídaly, vysvětlovala jsem, že pro ženy není snadné sladit akademickou kariéru a rodinný život, ale kdyby si přály děti i kariéru, neměly by to vzdát. Teprve večer mě napadlo, že jsem sestřičky z kláštera možná ranila. A od té doby víc přemýšlím nad tím, co říkám,“ vypráví Heidingsfeld.

A hned dodává, že když vysvětlovala, že genetický kód je jeden z principů spojujících celou živou přírodu, sestřičky to oslovilo víc než ostatní studentky.

Škola se v Mulbekhu otevřela poslední červencový týden. Jsou tu specializované třídy pro výuku fyziky, chemie, biologie nebo IT. A to i proto, že Malý Tibet je jedním z posledních míst na světě s nepotlačenou tibetskou kulturou. Brontosauři v Himalájích si kladou za cíl, aby místní komunita transformovala to nejlepší z původní kultury do moderní doby.

Heidingsfeld si vybrala téma genetického kódu, za jehož vyluštění dostali v roce 1968 Nobelovu cenu Har Gobind Khorana s Robertem Holleym a Marshalem Nirenbergem. Vědkyně přitom tady v Indii celý příběh opírá o prvního jmenovaného.

„V době bouřlivého rozvoje biotechnologií mi připadá důležité naučit aspoň několik dětí zjednodušenou verzi základů molekulární biologie. Zároveň jsem chtěla vybrat modelovou postavu, kterou by děti mohly vzít za svou a inspirovat se jí. Khorana se narodil před sto lety v dnešním Pákistánu. Z chudé vesnice, kde byla většina obyvatel negramotná, se vypracoval do nejvyšších pater vědy. Proč by se toto nemohlo podařit někomu ze současných žáků v Mulbekhu?“ říká vědkyně.

Škola v Mulbekhu

Foto: Brontosauři v Himalájích

Děti tu učí pochopit počasí a genetický kód i postavit raketu

To, co si předsevzala, se podle ní stihnout dá, podmínkou je ale dobrá příprava s jistou mírou flexibility. Heidingsfeld tak každé odpoledne výuku na další den upravuje podle toho, jak to dětem šlo. Žáci jsou ale podle ní šikovní. Zarazilo ji naopak, že ve třídách nejsou stoly, děti jsou zvyklé sedět na zemi a stejně tak i učitel.

Třetím cílem bylo naučit děti sestavit raketu. Konkrétně jde o vynález z PET láví, který pohání natlakovaná voda. Jde o konstrukční projekt. Podle Trembulákové se v něm děti naučí, že i když si vymyslí způsob, jak něco postavit, musí se přizpůsobit realitě, která do teoretických plánů hází vidle.

„Například při výrobě odpalovací rampy pro raketu se dětem často stávalo, že jejich řešení nebylo vzduchotěsné a nebyly schopny vytvořit dostatečný tlak na to, aby raketa vzlétla. K takovýmto problémům se stavějí s chutí a berou to jako výzvu,“ vypráví Trembuláková.

Plán výuky musela modifikovat a některé věci z něj vyřadit. Pomalejší postup je podle ní dán tím, že dětem všechno ukazují prakticky a musí vysvětlovat každý detail, což děti oceňují. „Pokaždé, když se posuneme o kousek blíž k finální verzi rakety s elektronikou a je to prakticky vidět, slaví a jasájí. A to mě nabíjí neskutečnou energií a pocitem, že to dává smysl,“ líčí vědkyně.

Škola v Mulbekhu

Foto: Brontosauři v Himalájích

Škola v Mulbekhu

Děti, které tu Češky učí, jsou starší, okolo čtrnácti a patnácti let, byť místní školu navštěvují žáčci už od tří let. A i když jim některé základy chybí, zvládnou pojmout vědeckou výuku v angličtině. A to podle Kellnerové není samozřejmost.

Vědkyně jsou tu jen na čtrnáct dní, i tak by ale chtěly zachovat aspoň kontakt s místní komunitou. A tak zatímco Trembuláková by ráda pomáhala s výukou fyziky a chemie, Kellnerová si chválí, že místní lidé oceňují snahu udělat dětem školu zábavnou. Heidingsfeld zase zajímá další osud jejích studentů.

„Mezi dětmi, které učím, jsou dvě nebo tři studentky, kterým bych s chutí nabídla, aby u mě dělaly Středoškolskou odbornou činnost. Jen kdyby nebydlely tak daleko,“ říká.

Středoškolská odborná činnost je mimochodem celostátní soutěž odborných prací talentovaných českých studentů. Ostatně kdoví, třeba je tady, v Malém Tibetu, další budoucí nositel Nobelovy ceny.

Eliška Nová

Obdivovatelka měst i přírody. Obojímu se věnuje i ve svých článcích jako redaktorka CzechCrunche.

Obdivovatelka měst i přírody. Obojímu se věnuje i ve svých článcích jako redaktorka CzechCrunche.