V Západní provincii Zambie se střetávají dva systémy společenské správy – státní, podobnou té naší, a tradiční, kterou představuje král a další vůdci. A právě tady se pohybují české vědkyně, které tu zkoumají, jaký vliv má změna klimatu na zdejší zemědělství. To vše by mělo vést k lepšímu zaměření rozvojových programů a jejich efektivity.

Lenka Suchá a Zuzana Harmáčková z Ústavu výzkumu globální změny Akademie věd byly letos v Zambii už podruhé. Dělají tam terénní výzkum, který je součástí dvouapůlletého projektu Coop4Wellbeing. „Loni jsme se v okolí města Mongu v Západní provincii zaměřovaly na mapování různých vazeb a dynamik mezi společností a životním prostředím. Důležité pro nás bylo porozumět tomu, jak tyto souvislosti ovlivňují život drobných a často také samozásobitelských zemědělců,“ popisují pro CzechCrunch vědkyně.

Harmáčková se Suchou nesbírají data o samotném průběhu globální změny klimatu, zkoumají spíš společenské aspekty klimatické změny. Tedy to, jaké jsou konkrétní dopady na životy lidí. „Změna klimatu je něco, co ovlivňuje každodenní život drobných zemědělců, a to nejen v Zambii. Většina zemědělství v zemi je závislá na srážkách a na počasí a je realizována bez jakékoliv mechanizace. To znamená, že například výkyvy počasí a nevyzpytatelnost příchodu období dešťů, které se s postupující klimatickou změnou stupňují, mají pro řadu zemědělců fatální následky,“ líčí Harmáčková.

Podpora klimaticky odolného zemědělství je tak jedním z nejčastějších témat rozvojových projektů. Zambie je navíc jednou z prioritních zemí české zahraniční rozvojové spolupráce. V zemi existuje celá řada projektů, které tu dělají neziskové organizace, ale i soukromý sektor nebo univerzity. Ti, kdo za rozvojovou spoluprací stojí, se snaží, aby projekty padly na úrodnou půdu. I proto je důležité zkoumat, jak moc jednotlivé projekty korespondují s přáními a ambicemi místních drobných zemědělců.

Tyto projekty ale často doslova nepadnou na úrodnou půdu. Během loňského dotazování místních farmářů české vědkyně zjistily, že představy o rozvoji v zemi často nekorespondují s přáními a ambicemi místních drobných zemědělců.

Foto: Lucie Suchá a Zuzana Harmáčková

České vědkyně dělají v Zambii rozhovory s místními zemědělci

„Náš projekt tak usiluje o vyšší provázání výzkumu o vazbách mezi společností a přírodou s praxí české rozvojové spolupráce,“ říká Suchá. Skutečnost, že sem směřuje hodně českých projektů, zaručuje, že výzkum bude uplatněn i v reálném světě. „Výsledky našeho výzkumu ale mají význam i pro širší vědeckou a expertní komunitu, protože přinášíme poznatky, které se vztahují k fungování rozvojové spolupráce jako takové, k její větší účinnosti a lepšímu zacílení,“ dodávají vědkyně s tím, že ačkoli se výzkum provádí v jednom konkrétním místě, díky převážně kvalitativnímu přístupu budou výsledky platné i na jiných místech s podobným kontextem.

V Zambii má změna klimatu zásadní dopad na zemědělství. „Nejlépe ji lze demonstrovat na období dešťů a na změnách rozložení srážek v průběhu roku. V loňském roce například přišlo období dešťů zhruba o měsíc později, ale zároveň i dříve skončilo, přičemž celkový úhrn srážek zůstal stejný. To potom znamená, že pravidelné podvečerní přeháňky se mění v prudké přívalové deště. V reálném životě zemědělce to přitom vypadalo tak, že mohl zasadit rýži až o měsíc později, než je zvykem, zároveň ale měla rýže menší dobu na to, aby dozrála,“ vypráví Harmáčková. Pokud přívalové deště navíc přijdou na začátku cyklu, malé sazenice rýže vyplaví. Projevy změny klimatu mají tak na zemědělce extrémní dopady, protože většina domácností je existenčně závislá na venkovských oblastech.

S tím souvisí i přístup Zambijců k půdě. Ten je totiž kvůli dvojímu systému správy – té státní a té královské – dost specifický. Většina populace se na venkově věnuje samozásobitelskému zemědělství. „Půda a zemědělství je v Zambii něco, k čemu se lidé často vztahují v rámci své identity. Z našeho výzkumu například vyplývá, že ačkoliv si zemědělci přejí pro své děti zaměstnání například jako učitelé nebo zdravotní sestry, zároveň chtějí, aby neztratili zemědělskou znalost a zájem o svou půdu,“ uvádí Suchá. Je to především z pragmatických důvodů – samozásobitelské zemědělství v Zambii v podstatě nahrazuje sociální systém. Učitelka zaměstnaná ve škole přijde v důchodu o většinu příjmů a zemědělství pro ni představuje výrazný zdroj obživy.

V Západní provincii Zambie je vlastníkem veškeré půdy král – litunga – a v zastoupení tradičních vůdců ji dále rozděluje k často mnohogeneračnímu užívání jednotlivým rodinám. Velká část venkovské populace žije v roztroušených vesničkách v buši, ke kterým nevedou žádné pořádné cesty. „Je logické, že v každé vesnici a jejich širších uskupeních jsou to právě tradiční vůdci, kteří mají nejlepší přehled o dění na takovém území. Pro zástupce státní správy jsou tato místa těžko dostupná,“ říkají vědkyně.

Foto: Lucie Suchá a Zuzana Harmáčková

V Zambii tvoří skoro polovinu populace lidé do čtrnácti let

Státní správa pak spíš zajišťuje oblasti školství nebo zdravotnictví. Sluší se také dodat, že na horním toku řeky Zambezi, což je centrum Západní provincie, se rozkládá historický útvar Barotské království, které na rozdíl od ostatních podobných útvarů na území Zambie díky dohodám s Brity přežilo koloniální období. Díky tomu je tu dochovaná kompletní tradiční struktura.

Pro to všechno je sběr dat pomocí rozhovorů v oblasti poměrně časově náročný. Vědkyně totiž za respondenty dojíždí na místo. „Vždy dodržujeme rovné zastoupení mužů a žen a zároveň se snažíme sehnat i různorodé respondenty po stránce věku, ale i třeba zdrojů obživy. Vhodné respondenty tak často musíme hledat. To všechno komplikují špatně sjízdné cesty a odlehlost některých vesnic,“ vysvětlují. Zambie má navíc zcela odlišnou populační dynamiku než Česko, necelou polovinu obyvatel tvoří lidé do čtrnácti let věku.

Česko by se ale od Zambijců mohlo naučit něco víc než jen to, jak správně nastavit rozvojovou spolupráci. Místní obyvatelé jsou si totiž vědomí významu zdravé půdy. Její vyčerpání nebo nevhodné zacházení s ní totiž znamená neschopnost zajistit si vlastní obživu. „U nás jsme na půdě závislí úplně stejně, ale tím, že potraviny většinou spíš nakupujeme a sami nepěstujeme, si tuto skutečnost daleko méně uvědomujeme. Tím pádem i podstatně méně vyžadujeme, aby se v rámci naší země o půdu pečovalo, což je velký problém do budoucna,“ uzavírají badatelky z Akademie věd. Kromě nich se na projektu Coop4Wellbeing podílí také Univerzita Palackého v Olomouci a organizace Člověk v tísni.