S přibývajícím věkem je to víc a víc znát: na obrovské hry s otevřeným světem, které vám dovolí volně pobíhat po rozlehlé mapě, už není moc času. Zároveň je to často únavné. Tu máte sebrat už miliontou červenou bobuli, tamhle leží další tábor banditů, který s největší pravděpodobností bude vypadat naprosto stejně jako ten předchozí. Jen málokterý titul umí pracovat s prozkoumáváním světa tak, že je to atraktivní, překvapivé a skutečně zajímavé. Novinka Ghost of Yotei v tom ale exceluje.

Japonsko, dramatické souboje a videohry jdou dohromady a v posledních letech se jejich fanoušci rozhodně nenudí: byl tu titul Rise of the Ronin, kde jste si mohli zabojovat po boku slavného hrdiny Rjómy Sakamota, Sekiro pro milovníky sebetrýznění a těžkých her nebo černobílý Trek to Yomi pro ty, co dají spíš na podmanivý vizuál. A letos se do japonské minulosti podívala i série Assassin‘s Creed.

Už 2. října na PlayStationu vychází další akční hra, která si pohrává s tématem pomsty a podobně jako filmy Akiry Kurosawy sleduje obyčejného člověka z lidu, který se postaví tyranii. Jenže tentokrát na tom není nejzajímavější ani příběh nebo snad náročné šermování. Ghost of Yotei je o relaxačním putování napříč loukami bílých květin a o průzkumu neobvyklých míst. Jako by vám vývojáři vrazili do rukou ovladač a řekli prostě „hraj si“.

Foto: Sucker Punch

+8

Už pět let starý první díl Ghost of Tsushima to uměl na výbornou a ani jeho pokračováním nešláplo americké studio Sucker Punch vedle. Ostatně hodně věcí bude zkušeným hráčům povědomých: jednou narazíte na sekání bambusu, jindy to je horký pramen nebo vysoko položená svatyně, která po návštěvě posílí vaše schopnosti. K tomu si přidejte novinky v podobě hraní na šamisen či tradičního malování.

Nic z toho ale zároveň nepůsobí jako po mapě rozesetí pokémoni, které musíte všechny nasbírat. S pár místy vám může pomoci šógunův kartograf, který v osadách prodává své mapy. Většinou vás ale spíš zaujme třpyt někde v dáli nebo stoupající kouř z ohně, které se vydáte na vlastní pěst prozkoumat. Jindy si vyslechnete vyprávění vystrašeného vesničana nebo se prostě necháte vést proudem větru.

Takhle má vypadat takzvaný otevřený svět, kterým se zaklíná spousta videoher, ale zároveň zdaleka ne každá to dělá správně. Má lákat k průzkumu, ne nutit k odškrtávání úkolů, jako by to byl nákupní seznam. Má odměňovat za zvídavost a experimentování („co se asi stane, když tu zkusím zadrnkat nějakou písničku?“), ne za to, že jste navštívili deset předepsaných míst. A tak zatímco jezdíte na svém koni Japonskem, snadno zapomenete, že tahle hra má taky příběh.

Zatímco v prvním díle Ghost of Tsushima jsme se vžili do role mladého samuraje, který se snažil zabránit mongolské invazi ve 13. století, tentokrát jsme se posunuli o tři sta let dopředu na ostrov Ezo, dnešní Hokkaidó. Hlavní hrdinka Acu rozhodně není žádná bojovnice svázaná přísnými pravidly, neuznává autority a následuje jen vlastní morální zásady. Kupředu ji žene jediná věc: touha po pomstě za smrt jejích rodičů a bratra. Nepotřebuje nikomu nic dokazovat a nechce zachraňovat svět. Chce si jen odškrtnout smrt členů brutální Jótejské šestky, která ji ještě jako dítě málem upálila zaživa. Stala se tím pro spoustu vesničanů legendou, která bojuje i za ně? Ať si.

Už tím Ghost of Yotei sleduje stopy svého předchůdce, kde pomsta hrála také důležitou roli, jen si je vyšlapuje po svém. Zatímco pro samuraje Džina to byla otázka cti a několikrát zpochybňoval, jak moc správné je bodnout nepřítele do zad, Acu se s tím nepárá. „Nečistý“ způsob boje je jí vlastní. Sice okoukala boj s katanou od samurajů, ale nedůvěřuje jim ani jejich zásadám.

Je to sólistka, která se od začátku soustředí na pomstu jako jediný smysl své existence. Ví, že na konci nebude spokojeně popíjet horký čajík v bambusovém háji. Neočekává žádný naivní happy end. Její přímočarost je oproti jiným hrdinům s osudovými úkoly typu „zastav zkázu světa“ osvěžující. Acuina představitelka Erika Ishii sice chvílemi až prkenně mluví, ale hlavní hrdince to nijak neubírá na schopnosti se vám pomalu dostat pod kůži.

Stejně jako ona sama je uvězněná v minulosti, tak i hra vypráví svůj příběh velmi často prostřednictvím vzpomínek a flashbacků. Minimálně zpočátku to může drhnout, protože nepřinášejí nic, co bychom si nedokázali domyslet. Matka byla milující žena, co ráda hrála na šamisen, otec hrdý kovář. Oba rozdávali svým dvěma dětem rady do života, oba byli bezchybní a padouši zase stereotypně zlí…

Jakmile se ale Acu vydá po stopách jednotlivých násilníků, vše začne být mnohem zajímavější. Některé vzpomínky jsou přibarvené, bez kontextu nebo dalších informací, a tak hlavní hrdinka začne působit jako typický nespolehlivý vypravěč.

Jenže to, co bylo při průzkumu nádherného japonského ostrova vzrušující a poutavé, hlavnímu ději občas škodí. Po určitou část hry nabízí Ghost of Yotei volnost v tom, jestli se vydáte zrovna po stopách brutálního generála, démonického pohůnka s liščí maskou nebo snad padlého lorda. Nejste svázáni jednou jasně předepsanou linkou. A do toho kolem vás pobíhají lištičky a narážíte na obsazené vesnice se zajatci a na mentory s novými zbraněmi.

To všechno neustále odvádí vaši pozornost a tříští plynutí ústředního příběhu. Ani nevíte jak, ale uplynuly dvě hodiny a vy jste pro pomstu Acuiny rodiny neudělali zhola nic, protože se kolem vás dělo všechno možné, jen to nebylo „zásadní“. Jako byste hráli Ghost of Procrastination.

A že to je příjemná prokrastinace. Krajina je ve hře tak nádherná, že se každou chvíli s chutí zastavíte, abyste si udělali fotku. Ghost of Yotei nabízí několik módů, které se zaměřují ať už na snímkovou frekvenci (tedy plynulost), nebo ostřejší obraz. Nejlepší verzi hry logicky dostanete na výkonnějším PlayStationu 5 Pro – hra se tu mimochodem zapíná jen několik sekund.

Ghost of Yotei navíc po vzoru svého předchůdce skvěle využívá playstationový ovladač DualSense. Při střílení z luku ucítíte pod tlačítkem efektní tlak a malujete doslova svým vlastním prstem, když s ním pohybujete po citlivé ploše uprostřed gamepadu. I v tom se oba díly od studia Sucker Punch podobají.

Ostatně na první pohled leccos ve hře působí jako takový upgrade spíš než zásadní změna – jelikož je Acu nájemná bojovnice, a ne samuraj, nemění své postoje při boji s katanou, ale místo nich střídá další zbraně jako masivní meč odači nebo tradiční kopí jari. Kromě bomb a ostrých kunai dokáže po nepřátelích házet třeba i katany, co zrovna jejich parťákům vypadly z rukou. A do toho prozkoumává svět zaplněný nejen drobnými aktivitami, ale i mytickými legendami a zločinci na útěku. Zní to hodně povědomě, že? Proč ale podruhé vynalézat kolo, když už poprvé fungovalo parádně?

Ghost of Yotei ví, na čem staví, a nestydí se za to. K už povedené pět let staré hře přidává další vrstvy, které většinou skvěle fungují a umí několikrát překvapit ať už hratelností nebo zvratem v příběhu. Vrstvy má ale i rozzlobená, tvrdohlavá, vlastně až nesympatická hrdinka, která ale chybuje, mění svou taktiku i pohled na svět… A nakonec zjistíte, že si vás omotala kolem prstu.