Chcete vidět Roberta Pattinsona trpět a občas se u toho zasmát? Zajděte na nové sci-fi od režiséra Parazita

Už jen kvůli Pattinsonově povedené proměně a dvojroli – spolu s chytrým sci-fi schovaným pod trochou balastu – stojí Mickey 17 za zkouknutí.

Michal MančařMichal Mančař

mickey

Foto: Vertical Entertainment

Robert Pattinson jako Mickey 18 a Robert Pattinson jako Mickey 17 z filmu Mickey 17. Uf!

0Zobrazit komentáře

Když Robert Pattinson umře, vytisknou si na vesmírné lodi nového. Tedy ne přímo herce, ale jeho postavu jménem Mickey. A protože při nebezpečné práci jich umřelo už šestnáct, nová černá sci-fi komedie nese název Mickey 17. A je pod ní podepsaný Pong Čun-ho, režisér Parazita nebo Snowpierceru. Slibná myšlenka – ale výsledek trochu kulhá.

Robert Pattinson si ve Stmívání vybudoval image unylého upírského hezounka. Od té doby snad v každém filmu tuhle nezaslouženou nálepku strhává a boří. Dost často jsou z toho podivné, ale povedené kousky. Mickey 17 je hodně z toho prvního, ale u toho druhého… je to složitější. Tak se na to pojďme mrknout.

Dokud Pattinson trpí, tak se bavíte

Mickey je zadlužený loser, který cestu z dluhů najde skrz neobvyklou práci. Je postradatelný. Jako člen posádky mířící k osídlení cizí planety dělá úkoly, při kterých trpí a umírá. Takhle krátce napsané to zní krutě, ale především v první půlce filmu z toho pramení spousta černého humoru – a zároveň kritiky kapitalismu a společnosti.

To jsou věci, pro které je režisér Pong Čun-ho celkem známý. Každá kalorie přidaná nad limit v kosmické kantýně vyvolá alarm, aby se nenasytný jedlík styděl. Veškerý bioopad (ano, veškerý) je recyklován, aby z něj byl materiál mimo jiné na nového Mickeyho…

Mickey 17 a Mickey 18

Linka o sedmnácté kopii Mickeyho a jeho objektivně hrozném (ale přesto legračním – co to o nás divácích vypovídá?) osudu je zdaleka nejsilnější. Zbytek posádky v něm kolikrát ani nespatřuje člověka. Třeba když ho vědci rutinně využívají jako laboratorní myš. Mickey to snáší vlastně až stoicky, s loserovským úsměvem a něčím mezi rezignací a navyklou spokojeností. I herecký a hlasový projev Pattinsona tuhle (ne)šťastnou existenci skvěle podtrhuje.

Nastartujte svou kariéru

Více na CzechCrunch Jobs

Načež se vše zamotá a dojde k vytištění Mickeyho číslo 18. Sebevědomého, agresivního. A hlavně zakázaného, existence dvou kopií je vážný prohřešek. A dokud sledujete hlavně tyhle dva, stále se Mickey 17 jako film drží. S každou další postavou a dějovou linkou ale slábne.

Mark Ruffalo jako otravný Trump

Expediční loď je projektem egoistického politika v podání Marka Ruffala, v němž uvidíte a uslyšíte napůl Donalda Trumpa, napůl nějakého šíleného pánbíčkářského lídra, které mají hlavně v USA. Kult osobnosti, loutka ovládaná svým okolím, otravné vystupování, přepych na úkor svých oveček… znáte to. Můžete v tom spatřit paralely a kritiku reálných poměrů, to asi ano, ale už tak zábavné to není.

Což o to, každá druhá scéna se snaží přinést nějaké absurdní nebo brutální humory. Když je u toho sám Mickey, tak uchechtnutí přicházejí. Ale když odpudivý politik a jeho hysterická žena, spíš jen kroutíte očima nad nucenou snahou o šokující vtip. A všudypřítomné strefování se do společenské hierarchie, kde jsou šéfovi vlastně všichni ukradení – včetně těch, co mu lezou do zadku – je hlavně předvídatelné.

Sci-fi vyvrcholení

Tohle všechno se děje v překvapivě propracovaných kulisách, které by snadno posloužily i mnohem vážnějšímu sci-fi filmu. Vesmírná loď je stísněná, praktická, výbava kolonistů uvěřitelná. Kdyby někdo chtěl točit nového Vetřelce, klidně by si mohl kulisy vypůjčit. A na vetřelce dojde, i když ne ty krvelačné z Aliena. Kolonisté totiž brzy narazí na mimozemský život.

Ke všem těm vrstvám kritiky všeho možného se tak přidá kolonialismus, militarismus a nepochopení něčeho cizího. Samozřejmě stále s šílenými prvky – rozsekáme mimozemský život na lahodnou omáčku? Ale jak v jádru ústředního tématu o kopírování skutečného člověka, tak v té mimozemštější poloze z druhé půlky filmu najdete docela chytré sci-fi. Těch vrstev má Mickey 17 vícero, jenže to je právě jeho největší problém.

Zajít do kina? Na Pattinsona ano, ale…

Každá z těchto vrstev by totiž vydala na samostatný film. Ať už trumpoidní megaloman, který chce stvořit svou vysněnou společnost. Nebo setkání s mimozemským životem a reakce na něj. Či pongčunhonovský humorně hořký pohled na utiskované lidi ve vyhrocených situacích. Ale u některých těch kusů máte pocit, že už jste je viděli. A takhle smíchané ony prvky černé komedie, klasického sci-fi a filozofující kritiky působí nesourodě. Jenže je tu jedno povedené pojidlo – titulní Mickey, tedy Robert Pattinson. Už jen kvůli jeho další povedené proměně a dvojroli – spolu s chytrým sci-fi schovaným pod nějakým tím balastem – stojí Mickey 17 za zkouknutí.

CzechCrunch Jobs

CzechCrunch Weekly

V newsletteru Weekly vám každou neděli naservírujeme porci těch nejdůležitějších zpráv, které by vám neměly uniknout.

Daniel Craig exceluje coby gay podle Williama Burroughse. Queer ale není film pro každého

Předloha z pera slavného beatnika, homosexuální tematika a otevřené sexuální scény. Queer je odvážný ve všech směrech a k vidění konečně i v Česku.

queer_1-2

Foto: Aerofilms

Daniel Craig a Drew Starkey coby ústřední dvojice filmu Queer

0Zobrazit komentáře

Časy uhlazeného agenta 007 jsou pro něj už pryč, a tak Daniel Craig naplno ukazuje, že dokáže zahrát i něco jiného než jen Jamese Bonda. A těžko si k tomu mohl vybrat příhodnější roli. William Lee, hlavní hrdina filmu Queer, který vznikl na motivy stejnojmenné novelky jednoho z prvních beatniků Williama Burroughse, je stárnoucí homosexuální seladon, jehož sžírají vlastní touhy i nejistota, neustále se potí a občas se mu klepou ruce. A Craig? Ten to zvládá levou zadní.

Je to opravdu žhavá kombinace. Queer, který se do češtiny překládá jako Teplouš, je plný otevřeně homosexuální erotiky, režíroval ho Luca Guadagnino, který na sebe loni upozornil taktéž, byť jinak, odvážnými Rivaly a produkčně za ním stojí stále zajímavější studio A24. A Daniel Craig se do toho opravdu opřel.

S Leem, který platí za jisté Burroughsovo alter ego, se potkáváme kdysi v 50. letech, kdesi ve vyhřátém a snovém Mexico City. Pohybuje se tam v komunitě expatů a poflakuje se po barech, kde do sebe klopí jednu tequilu či mezcal za druhým a pátrá po spřízněné duši či aspoň po někom, s kým by mohl strávit noc.

Mastné vlasy má přilepené na čele, u pasu má o křehkém sebevědomí vypovídající pistoli a jeho bonvivánství vypráví úplně stejný příběh. Není sympatický, ale můžete se do něj lehce vžít. Lee svou nejistotu schovává za zbytečně velká gesta a coby závislák na heroinu taky hodně rychle máchá rukama, neustále někam těká a taky se hodně potácí. A Craig to všechno předvádí s téměř dokonalou přirozeností.

Stejně jako to, když dostane do svého hledáčku mladého Američana Eugena, pro kterého okamžitě zahoří. Z toho, jak se ho snaží urputně získat, vám bude až trapně – a to je dobře, pořád to totiž znamená, že s tímhle nevšedním snímkem jedete na jedné vlně a Leeho, kterému nikdo neříká křestním jménem, zvládáte sledovat a snad i chápat.

Nastartujte svou kariéru

Více na CzechCrunch Jobs

Jenže to neplatí neustále, Queer je totiž rozdělený do tří různých kapitol, které postupně gradují. První se odehrává v Mexiku a je ze všech ta nejumírněnější, Lee se v ní poflakuje po městě a utápí se ve svých problémech.

V druhé části se ale Lee s Eugenem vydávají na cesty a Craigova postava, která kromě lásky hledá i jistou transcendenci, se začíná vzdalovat a vy ztrácet, v závěru pak vše graduje do konce, který rozhodně žádné jasné odpovědi nedává. S tím by ale každý, kdo se vydá na film podle Burroughse, měl počítat.

Na co se tedy můžete těšit, je opravdu herecký koncert Daniela Craiga. Ten se – spolu s představitelem Eugena Drewem Starkeym – nebojí jít ani do těch nejintimnějších scén, uznání však nezaslouží zdaleka jen za ně, ale opravdu za to, jak se Williama Leeho zhostil od začátku do konce, včetně těch připlácnutých vlasů, těkavých pohybů nebo ledabylého nasazování brýlí.

Luca Guadagnino také zkušeně buduje naléhavou a hutnou atmosféru plnou touhy, chtíče, ale i nejistoty a nerovnosti. Zatímco na Leeho se totiž můžeme napojit hned od začátku, o jeho homme fatale Eugenovi se toho moc nedozvíme, a zůstává tak pro nás stejně nedosažitelným a nepochopitelným jako pro hlavní postavu.

A jelikož jsme v románové fikci, nechybí ani trocha fiktivního a správně přehnaného prostředí, které vypadá, jako by vypadlo z ilustrovaných stránek starých knih. Dnes tedy možná spíš z Midjourney či jiného obrázky generujícího systému… Samo o sobě sice vypadá takto snové Mexico City nebo krajina Ekvádoru lákavě, coby filmové pozadí ale ruší a působí po nějaké době spíš lacině než jako záměrně stylizovaný doplněk.

Tak jako tak je ale Queer intenzivní zážitek. Bohužel trpí tím, čím snad všechny současné filmy – je až příliš dlouhý a stopáž, která by se vešla pod dvě hodiny, by mu prospěla. A ne každému, jak ostatně zaznělo i v sále po promítání, asi bude úplně po chuti. A ne všichni také potřebujeme sledovat takto tělesné filmy v sále plném dalších lidí. Na druhou stranu, když si troufnul tak daleko zajít Daniel Craig, tak proč to nezkusit?