Když v čase oběda zamíříte v Karlíně k modernímu administrativnímu komplexu, který lemuje Vltavu, v jeho části blíže k Florenci pravděpodobně narazíte na dlouhou, ale rychle postupující frontu hladovců tvořenou i velkými byznysovými zvířaty. Každý den se tady totiž kupí před podnikem, který do čtvrti plné kanceláří přinesl něco, co v ní dlouho chybělo: kvalitní jídelnu s nápaditým výběrem obědů, za které člověk nenechá majlant. Stojí za ní podnikatel Jan Souček se svou partnerkou Kristýnou Hoyer, kteří si vymysleli obědovou restauraci na míru svému osobnímu životu.

Kdo by chtěl namítat, že v Karlíně je spousta možností, kam vyrazit na oběd, se může ještě jednou zamyslet. Ano, je plné skvělých bister a restaurací, ale ne každý chce nebo může vyrazit na plnohodnotný oběd, za který dá každý den tři stovky. Ano, nachází se zde i typická „závodní“ jídelna, a i když ji redakce CzechCrunch pravidelně navštěvuje, po nějaké době může být zdejší výběr postavený na smaženém sýru a UHO omáčkách s knedlíky trochu monotematický.

Zdejším obědovým světem tak otřásl příchod podniku Jídlovice. V dobrém. Je to patrné i na tom, že od prvního dne se sem pravidelně hrnou jak řadoví zaměstnanci a zaměstnankyně z karlínských kanceláří, tak vrcholoví manažeři a manažerky i šéfové v oblecích a šéfky v kostýmcích. Všichni sem míří za pestrým výběrem, chutným jídlem, ale také za neustále dobře naladěným personálem.

Foto: Tereza Veselá Photography

Jan Souček v gastronomii působí přes dekádu

V hloučku lidí za výdejním pultem tady téměř každý den narazíte i na spolumajitele Jídlovic Jana Součka. Ten chtěl být původně letecký mechanik, nakonec se ale vyučil kuchařem a po dokončení školy rovnou naskočil do pražských restaurací. V roce 2008 získal titul nejlepšího juniorského kuchaře Česka, měl tedy ambice působit spíše v podnicích zaměřených na fine dining.

Práce slučitelná s rodinným životem

„Vystřídal jsem spoustu restaurací, dokonce jsem si založil i jednu vlastní, což ale nedopadlo vůbec dobře. Pracoval jsem také v cateringové firmě, což bylo celkem těžké období, protože jsem kvůli tomu přišel o spoustu víkendů a neměl jsem čas na děti. Poslední zkušenost se zaměstnáním v restauraci přišla v podniku Rest v Podolí. A asi po dvou letech mého působení tam přišel covid,“ vypráví Jan Souček.

V Restu tak bylo potřeba vymyslet, jak restauraci uživit. A stejně jako to učinila většina podniků, i tady naskočili na krabičky, které ale fungovaly jen přes obědy. Jan Souček vzpomíná, že začali dělat dokonce více obědů než před příchodem pandemie. I díky tomu si ale začal uvědomovat, že může být doma už ve čtyři odpoledne a má mnohem více času na rodinu i na sebe.

„S kolegou Jirkou Koutousem, současným šéfkuchařem Jídlovic, jsme tak začali plánovat, co dál, protože nám ten obědový styl přišel mnohem udržitelnější. A napadla nás jídelna. Po letech v gastru jsem věděl, že to je jediný typ podniku, který je slučitelný s rodinným životem. Nechtěl jsem už pracovat šest dní v týdnu, 14 hodin denně do jedenácti večer. Tak jsme dospěli k Jídlovicím,“ popisuje.

Jídlovice ale nejprve měly být „prostě normální jídelna“. Jenže pak se objevil prostor v Dejvicích ve Wuchterlově ulici, který si podle Součkových slov zasloužil něco zajímavějšího. Kreativní kuchař se zároveň nechtěl limitovat jen tím, že by dělal pouze omáčkové hotovky a smažená jídla. Bylo mu sice jasné, že to bude základ Jídlovic, protože našinec taková jídla miluje, ale věděl, že ho baví vařit celý svět: od Asie přes Itálii až po Mexiko.

Foto: Tereza Veselá Photography

Dejvická pobočka rychle našla své zákazníky

„Takže jsme to přesně tak pojali. Nabídku jsme začali skládat tak, aby si vybral opravdu každý. Na začátku může zkusit to, co zná – třeba holandský řízek, tím u nás začíná vážně skoro každý. Musí být ale připravený poctivě, protože jedině tak si získáme stálého zákazníka. Když se vrátí, začne zkoušet něco nového. A u nás má z čeho vybírat, protože každý den vaříme šest nových jídel,“ přibližuje Souček.

Chytrá sázka na karlínskou kartu

Dveře prvních Jídlovic se otevřely 13. září v roce 2021, tedy před dvěma lety. A na holandský řízek tady rychle nalákali asi 500 lidí denně. Když tak po čase jeden ze zákazníků zmínil, že by věděl o vhodném prostoru v Karlíně, Souček se svým týmem dlouho neváhal. Věděli totiž, že se koncept dobře osvědčil, a řekli si, že kde jinde než v Karlíně by měli rozjet druhou pobočku. Zároveň tak jeden z klíčových členů týmu, Ondřej Blažek, dostal možnost zainvestovat do nově vznikající pobočky, což velkou měrou přispělo k plynulému nastartování kapacitně řádově většího provozu.

Ukázalo se, že Karlín byl vzhledem k ohromnému množství lidí, kteří do něj jezdí za prací, skutečně sázkou na jistotu. Holandské řízky a další smažené klasiky uspěly a krátce po otevření už si tady strávníci troufli i na kuře na paprice, plněné papriky, indickou kormu, smaženou rybu v těstíčku, quesadillas s hovězím masem či asijské nudle s hromadou koriandru. Z Jídlovic se tak stalo jakési obědové impérium, protože v obou pobočkách odbaví denně klidně i kolem tisícovky jídel.

„Dnes už si tolik nezavařím, ale v Karlíně jsem za pultem skoro každý den a menu vymýšlím stále já. Vím, co spolu dobře funguje a nefunguje, a vím, co mají lidé rádi. Společně s týmem jsme ale došli k tomu, že chceme denně dělat šest jídel a k tomu hotovky. Je s tím sice hodně práce, ale můžeme si s nabídkou více hrát, což je pro nás důležité,“ vysvětluje Jan Souček.

Investice do obou Jídlovic vyšla asi na 12 milionů. A Jan Souček se vší pokorou říká, že návratnost je dobrá. „Uvědomuji si ale, že to není zadarmo. Každý den přesvědčujete tisíc lidí, aby přišli znova. Takže se nesmí dělat chyby. Musíme mít sebereflexi, a když něco není dobré, předěláme to nebo to vůbec nepustíme ven. Zakládáme si také na tom, že se snažíme být na lidi milí, přátelští, což bohužel také není všude standard.“

Na otázku, jestli dostává nabídky na to otevřít Jídlovice i v další pražské čtvrti, odpovídá, že minimálně dvě do roka – například na zřízení firemní kantýny. A i když by se Součkovi taková představa líbila, dodává, že ho brzdí nedostatek kvalitních lidí, se kterými potřebuje spolupracovat. Jakmile tak bude mít možnost část týmu z Karlína či Dejvic přesunout někam jinam, aniž by pobočky utrpěly, udělá to.

„Raději ale nebudeme růst, než abychom to celé pokazili svou unáhleností. Neskutečně si totiž vážím toho, co se nám podařilo vybudovat a s jak skvělými lidmi nyní pracuji. A vidím, že i jim to vyhovuje. Přijdou sice už v šest ráno, ale ve tři mají hotovo a jdou domů, což je podle mě skvělé a naprosto to sedí i mně. Kdyby Jídlovice nevyšly, vím, že do gastronomie bych se už nevrátil,“ uzavírá Jan Souček.