Indonéský ostrov Bali patří k oblíbeným exotickým destinacím, kam Češi míří. Ať už za oceánem, resorty, nebo chrámy na útesech. Jedním z těch nejnavštěvovanějších je Uluwatu. Jenže místo klidné duchovní zkušenosti tu spousta turistů zažije opičí krádež, po které následuje překvapivě vytrvalé vyjednávání. A makakové odcházejí jako vítězové.

Chrám Uluwatu je na první pohled přesně tím místem, které odpovídá představě o Bali – je to svatyně s výhledem na oceán, a když zapadá slunce, vypadá to prostě skvěle. Až na to, že už u vchodu varují cedule i průvodci před opicemi. Ne kvůli kousnutí nebo škrábnutí, ale kvůli tomu, že bez větší námahy uzmou z ruky telefon, brýle či cokoliv, co není pevně zajištěné. A pak čekají, co nabídnete na oplátku.

Makakové, kterých v areálu žije okolo šesti set, se za poslední roky naučili rozlišovat mezi věcmi, které mají pro člověka malou hodnotu, a těmi, bez kterých nechcete odejít. Turisté, kteří přijdou o mobil nebo peněženku, zjišťují, že zvíře s kořistí neutíká pryč. Naopak si sedne opodál a čeká, s čím okradený přijde. První na řadě bývá ovoce, pak třeba sušenky. Opice si drží odstup a vyčkává, protože ne vždy má člověk v ruce něco, co za to podle ní stojí.

Lidé, kteří se o chrám starají, se už s tímhle chováním naučili pracovat. Mají k dispozici vyškolené pracovníky, takzvané pawangy, kteří znají konkrétní opice, vědí, co funguje, a snaží se ztracené věci získat zpět. Úspěšnost závisí na typu předmětu, náladě zvířete a také na tom, kolik už toho má v ruce.

„Některé opice drží telefon i deset minut a sledují, co všechno jim lidé nabídnou. Když se jim to nezdá, klidně odskáčou pryč a pak se vrátí,“ popsal pro Wall Street Journal jeden z pawangů Ketut Ariana, který ve svatyni pracuje přes dvacet let.

Zvířata to přitom nedělají náhodně. Dlouhodobý výzkum ukázal, že makakové v Uluwatu se v rámci skupiny učí strategii krádeží i vyjednávání jeden od druhého. Starší jedinci umí s lidským chováním lépe pracovat a jsou také úspěšnější při získávání výkupného. Mladší zvířata je ale sledují a postupně se učí, co má smysl brát a jak se chovat při směně. Elektroniku například upřednostňují před botami nebo oblečením, protože vědí, že za telefon přijde větší odměna.

Vědci popsali desítky případů, kdy se konkrétní strategie šířila mezi jednotlivci během několika dní. Načasování útěku, způsob držení předmětu i samotné gesto předání výměnou za jídlo, to vše se zaručeně opakovalo.

Chrám se pokoušel situaci opakovaně řešit. Zavedl zákaz krmení, změnil časy pravidelného přísunu potravy, experimentoval s různým složením stravy, ale efekt byl minimální, makakové se vždy adaptovali.

Dalším důvodem, proč se problematika řeší jen těžko, je kulturní význam místa. Chrám je pro místní posvátný prostor a zvířata, která ho obývají, jsou vnímána jako jeho přirozená součást. O jejich agresivitě se mluvit nedá, fyzické útoky jsou vzácné a zvířata se chovají klidně.

Přesto se návštěvníkům doporučuje zachovat klid. Makakové nejsou nebezpeční, jen nesmlouvaví. Doporučení je jednoduché: nevytahovat telefon bez důvodu, nenosit volně zavěšené předměty a při krádeži nereagovat prudce. Pomáhá přivolat pawangy a pokusit se o klidnou výměnu.

Podobné chování se objevuje i jinde ve světě. Na Gibraltaru jsou místní makakové známí tím, že turistům kradou tašky, jídlo a drobné předměty a často spolupracují ve skupinách. V indickém Vrindávanu nebo Dillí se opice specializují na brýle či náhrdelníky a v thajském Lopburi zase tamní makakové kvůli přebujelé populaci a zvyku turistů krmit je zcela ovládli centrum města a jejich loupeživé nájezdy bývají natolik systematické, že úřady sáhly k hromadné sterilizaci.